Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Churavé české operní divadlo

    Režisér Jozef Bednárik vtrhl na začátku devadesátých let minulého století do Prahy inscenací opery Charlese Gounoda Romeo a Julie. Šokoval tím, co vše je na operním jevišti možné. Bylo pár let po listopadu 1989 a české operní divadlo se otvíralo různým myšlenkovým i estetickým konceptům – a Národní divadlo stálo v čele vášnivého hledání nové podoby operního divadla a originálních osobností, které ji budou spoluvytvářet. Po více nežli dvaceti letech přichází Národní divadlo s novou inscenací Gounodovy opery. Dívala jsem se, poslouchala – a ptala se: Kdy se to zvrtlo? Kdy zmizela z naší opery fantazie a víra, že divadlo je svébytným světem, v němž vládne vůle a imaginace inscenátorů, kteří nám mohou otevřít zcela jiný pohled na díla a snad i na život?

    Charles Gounod: Romeo a Julie

    V hotelu? Před hotelem? A kdo všechno asistuje veron­ským milencům? FOTO PATRIK BORECKÝ 

    Romeo a Julie v garáži?

    Rok 1994, Národní divadlo, režisér Jozef Bednárik, výtvarníci Ladislav Vychodil a Ľudmila Várossová, choreograf Libor Vaculík. Na jevišti nehostinná podzemní garáž – trubky, žebříky, posprejované dopravní značky, nefunkční eskalátor. Jedna obří jevištní konstrukce zahrnující tři světy, propojené šachtou výtahu: v přízemí bitevní pole, na němž se baví i střetají Montekové a Kapuleti, dávají průchod svému hněvu, ale také sní své sny. Vedeni expresivními, útočnými tanečníky oblečenými v kůži, představujícími Hněv rodu Capuletů a Nenávist rodu Monteků, i zářivou královnou snů Mab, drobounkou tanečnicí pohazující si třpytivou zázračnou koulí. V prvním patře se v průběhu času odkryjí pokojíky Kapuletů. A nahoře prosluněný ráj, kam míří duše všech, kteří ve válce mezi oběma rody zemřou.

    Bednárikova inscenace přicházela s jasnými společenskými či obecně lidskými tématy – a s jasným, originálním výkladem příběhu, každé jedné postavy. Romantický snílek Romeo a dětsky rozverná Julie, přepadeni něžnou i ještě trochu pubertální náklonností, Juliin mafiánský tatík hrubě zacházející se svými poskoky, suverén Mercutio prohánějící se po jevišti na kolečkových bruslích, romantický Stefano – dívka tajně zamilovaná do Romea… Režisér stavěl na interpretech, na jejich typu a schopnostech. Hlavními hvězdami byli Natalie Melnik a Valentin Prolat, ale vůbec špatní nebyli ani Lívia Ághová a pánové Ľudovít Ľudha a Nikolaj Višnjakov. A výborné bylo obsazení i těch nejmenších rolí. Skrze všechny interprety a s nimi režisér intenzivně vyprávěl příběh, a to v muzikálovém stylu: každá sborová scéna měla svou choreografii, ať už se společnost bavila, nebo se bojovalo. Dění nabité emocemi, od první do poslední chvíle. Na konci Romeo a Julie umírají v otevřené limuzíně, doprovázeni tanečním hněvem a nenávistí – ani objetí ve smrti jim na zemi nepovolí: Hněv rodu Capuletů odkopne Juliinu ruku z Romeovy hrudi. Duše Romea a Julie nastupují do výtahu. A Juliin otec sedí v pokojíku a dívá se na televizi. Velká láska konfrontovaná s přízemností. Tanečníci Hněvu a Nenávisti sedí na rampě jeviště a s výsměchem pozorují odcházející diváky.

    Romeo a Julie

    Julie (Kateřina Kněžíková) skončila v nemocnici, prý surrealistický sen… FOTO PATRIK BORECKÝ

    Romeo a Julie v hotelu?

    Rok 2016, Státní opera. Na jevišti několikapatrový hotel, pěkně realisticky vyvedený: po levé straně vchod s otáčivými dveřmi, nad nimi velký nápis HOTEL VERONA a balkon. Velkou část jeviště zabírá luxusní, elegantní lobby, laděná do béžova a hněda: stěny, dveře, stolky a křesílka v prostoru i recepce a schodiště v pozadí. Majitelem hotelu je polomafiánský podnikatel Kapulet. Snobský styl života zbohatlických Kapuletů je trnem v oku mladíkům z rodiny Monteků. Jednou v noci se vkradou do hotelu, na skleněnou tabuli napíšou Capulets! Race immonde! (Kapuleti! Odporný rod!), svážou nic netušící personál a číšníkům seberou jejich livreje, dočteme se v programu.

    „Skleněnou“ tabulí lze uzavřít lobby, oddělit od ní přední části jeviště, takže se ocitáme – kde vlastně? Na ulici před hotelem? Zdálo by se podle fasády domu, ovšem napravo je hotelový výtah. Takže jsme spíše v jakémsi předsálí hotelu? Brzy přestane mít smysl se ptát. Vchod do hotelu nalevo, výtah napravo i lobby v pozadí zůstávají, ať už Romeo vzhlíží k Julii stojící na balkoně, nebo je bratr Lorenzo oddává (to sem přibude pár kostelních prvků), v druhé půli se přední část jeviště promění v Juliin hotelový pokoj a na konci v nemocniční pokoj. Diváku, prostě si stále více překážející dekoraci hotelu odmysli. Možná by nakonec šlo přistoupit na jistou divadelní licenci, však u Bednárika jsme se taky pohybovali ve fantazijním, imaginárním světě, ne v jedné konkrétní garáži. Jenže to by režisérka nesměla nechat postavy neustále jednat, jako by byly v reálném prostoru. Nesměla by jednotlivé situace rozehrávat tak strašlivě popisně – od milieu v hotelu až po Romeovo směšné ukrývání se za stromkem v květináči.

    Bednárikův třípatrový garážový prostor byl metaforickým obrazem světa, v němž současná společnost žije, světa plného násilí, vzteku a nenávisti, ale i lásky a poezie – s výhledem na to, co nás všechny čeká: ať jsme byli na zemi kýmkoli, všichni oblékneme bílé šaty a nastoupíme do jednoho výtahu. Sláva Daubnerová naproti tomu jen přesazuje příběh do jiné doby a jiného, zcela konkrétního prostoru. Marně si lámu hlavu, co přesunem do hotelu vlastně získala. Snad jen výtvarně pohledné prostředí, v němž může rozehrávat desítky akcí a akciček – jen kolik se toho uděje při árii Julie, kterou má očarovat Romea! Pikolík opravuje výtahové dveře, chůva (tady sexy společnice Julie v prvotřídním ohozu) s ním flirtuje, přichází hosté a berou si od číšníka Romea uvítací drink, uklízečka utírá politou zem… Ve scéně, kdy Romeo vyzpívává zoufalství z odsouzení k vyhnanství, zřízenci odnášejí na nosítkách mrtvoly Tybalta a Mercutia, kriminalisté si balí značky z místa činu… Pořád se tu něco, a to pohříchu rozptylujícího, děje. Že to bylo u Bednárika taky tak? Jistěže se u Bednárika také stále něco dělo – ale žádná nápodoba reality, jen gesta a taneční kroky odvozené z hudby. Romeo je odsouzen a taneční hněv a nenávist místo činu uzavírají policejními páskami, v rytmu hudby. Dívají se při tom vyzývavě na Romea – a jejich akce nerozptyluje, ale umocňuje situaci. Pozornost zůstává upřena na Romea, na jeho bolest.

    Romeo a Julie

    Julie (Jana Šrejma Kačírková) vzplála láskou k falešnému číšníkovi Romeovi (Martin Šrejma) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jozef Bednárik poslouchal hudbu a na jevišti s odzbrojující lehkostí realizoval koncizní výklad příběhu. Sláva Daubnerová jako by hudbu neslyšela a urputně demonstruje myšlenkovou konstrukci, jejíž trhliny se objevují hned od začátku, kdy Montekové zlikvidují personál (vypadá to, že ho možná dokonce postříleli – celá akce je poněkud nejasná, prostě má asi jenom upomenout na filmové akční scény), převléknou se za číšníky, přičemž si nasadí obří kníry (jakože masky), takže nápadnější už být nemohou. A tak bychom mohli jít scénu po scéně a shledávat nepravděpodobnosti vydávané za realitu. Teze, které mohou dobře vypadat v programu, jsou na jevišti jen naznačeny a dohromady nedávají smysl. Snobský styl života má patrně ilustrovat kostým Tybalta vyjadřující zálibu v hraní póla, a golfové hole, se kterými se jeho kamarádi pošťuchují v lobby. Všechno je jenom jako, na konci sestřičky přistaví k Juliině posteli kapačku, ovšem nepřipojí ji. Režisérka vůbec nebere ohled na to, jaké má představitele. Martin Šrejma zpívá Romea báječně a v Bednárikově koncepci by ho mohl velmi dobře i hrát. Ale nemůže představovat sexy chlapáka – zvláště ne­ohra­baná je „milostná scéna“, ve které mu Julie zuje boty a vysvleče ho do tílka, načež se (on ve vytahaném tílku a se svěšenými kšandami) „vášnivě“ postrkují po pokoji. Narežírováno tak nešikovně, že sexy nepůsobí ani Aleš Briscein, který má pro takové pojetí Romea přece jen větší dispozice.

    Dva dobří představitelé Romea, dvě dobré představitelky Julie – koloratury Jany Šrejma Kačírkové sice už trochu postrádají lehkost, ale mnohé nahradí výrazem, Kateřina Kněžíková je v tuto chvíli zřejmě ideální Julií po všech stránkách. Ovšem na rozdíl od předchozí inscenace tím skutečně kvalitní obsazení skoro končí – snad ještě s výjimkou Romana Vocela (Lorenzo) a Jany Levicové (Stefano), ostatní byli na premiérách v lepším případě nevýrazní. A jestliže Bednárik našel výborného partnera v Oliveru Dohnányim, který také vnímal Gounoda jako žánrově pestrý hudebně-divadelní koktejl a přišel s dynamickým, temperamentním hudebním nastudováním, pod taktovkou Marka Guidariniho působí Gounodova hudba daleko méně jiskrně a barevně.

    Kdo uzdraví české operní divadlo?

    Srovnání obou inscenací je nelítostné. Na jedné straně myšlenkový i emotivní apel, prudký výbuch divadelní fantazie a energie, která sálala z každého pohybu na jevišti. Emoce, emoce, emoce. Na druhé straně umělá konstrukce, která se začne záhy rozpadat, myšlenková i jevištní bezradnost – divadlo, které zapomíná na možnosti jeviště a místo toho, aby vytvářelo vlastní fantazijní svět, pracně napodobuje skutečnost. Nuda, nuda, nuda. Současná inscenace Romea a Julie má jistě smůlu, že ta Bednárikova byla tolik inspirativní a že si ji mnoho z nás příliš dobře pamatuje. Srovnání se přímo vnucuje. Nicméně problém je pro mě mnohem hlubší, než že se nepovedla jedna inscenace. Bohužel je typickou ukázkou mentality současného operního divadla, zvláště toho pražského, které bylo na přelomu tisíciletí v takové báječné kondici – a teď tak skomírá.

    Národní divadlo Praha – Charles Gounod: Romeo a Julie. Opera o pěti dějstvích s prologem. Hudební nastudování Marco Guidarini, režie Sláva Daubnerová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková, světelný design Da­niel Tesař, video Lukáš Kodoň, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéry 21. a 23. dubna 2016 ve Státní opeře.


    Komentáře k článku: Churavé české operní divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,