Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 8)

    Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.

    Hronov se probudil do předposledního dne své pouti a včera naznačený skandálek získal svou patinu a nabral na intenzitě. „Představení souboru Frei Körper Kultur se nehraje,“ čtou návštěvníci na cedulích vyvěšených na různých místech a táží se: „Proč?“ Inu, proto, že voda užívaná během představení by (prý) mohla poničit podlahu v místní Sokolovně. Namísto hledání možných řešení, jak a kde další dvě plánovaná představení předvést, přichází okamžité represivní rozhodnutí. A hledáš-li hlubší vysvětlení, pak je to tak prosté, milý Watsone! Vždyť to přece není ani pořádné divadlo, tak jaképak s tím štráchy…

    Stranou před touto událostí jdou úvahy o tom, že festivaloví návštěvníci a účastníci (což dozajista nemusí být jedno a totéž) jsou již značně znaveni a že se městem pohybují mnohá těla zbavená energie a snad i potlesk jejich rukou stává se poněkud mechanickým a automatickým. Ačkoli fenomén festivalového publika by opět vydal na delší analýzu. Pro tuto chvíli se spokojme s postřehem, že bouřlivý aplaus nemusí vždy a nutně znamenat nadšené přijetí právě zhlédnutého představení euforickým publikem. Ve směsi omámení různými mimouměleckými fakty a ironického hypertrofovaného aplaudování tomu, co by za jiných okolností mohlo být (jinak naladěným publikem) snad i vypískáno, nelze snadno najít klíč k duši festivalového diváka. Jestli tedy stále ještě nějakou duši – po tolika hodinách strávených v divadlech – vůbec má. Ostatně, jak by zněla odpověď na řečnickou otázku, jaký že býval Alois Jirásek vlastně divák…

    To ale taky nebylo divadlo!

    Letošní ročník festivalu přináší nemalé množství scénických tvarů, které přesahují hranice divadla v běžném (respektive tradičně chápaném) slova smyslu. Vedly-li se letos opět (jako již tradičně) poměrně bouřlivé a osobně zapálené debaty o smyslu a pozici tance či dětského divadla na této legendární amatérské přehlídce, pak byli mnozí možná překvapení tím, že hraniční tvary na pomezí divadla a jiných druhů mohou mít mnohem rozmanitější podoby. Znějí-li zde hlasy, které hlásají emancipaci tance jako svébytného druhu, která má (a jedním dechem dodávám, že by rozhodně měla!) dostávat pravidelně prostor v programové skladbě JH, pak je jen a jen logické a žádoucí, aby se zde objevovaly scénické tvary, které mohou být sice označovány různými žánrově-druhovými nálepkami, ale v každém případě přinášejí něco jiného, než tradiční (ať už činoherní či třebas loutkové) divadelní tvary. Proto je podnětné konfrontovat svou diváckou zkušenost (a diváci jsou na JH mnohdy mladí a teprve pozvolna si formují své divácké návyky) s něčím, co není obvyklé a nezapadá do obvyklých škatulek – a je poměrně lhostejno, zda půjde o práci s novým cirkusem, performanci hledající možnosti těla a tělesnosti či například tvar na pomezí divadla (nebo snad tance?) a výtvarného umění. Divácké vnímání je totiž také třeba kultivovat.

    Krátká produkce (hovořit o inscenaci není snadné) souboru Dva ve jhách se jmenuje Z alb. Název není na první pohled lehce dešifrovatelný, podobně jako obrazy, které se před divákem začnou objevovat na bílém plátně. Videoprojekce černobílých obrazů (či obrázků?), zpočátku deformovaných, upravovaných, rozmáznutých a pozvolna se pohybujících se prolíná se stínem člověka (herečky? tanečnice? performerky?). Výtvarné se prolíná s fyzickým. Není to ani pouhá video-instalace, ani stínové divadlo s projekcemi. Inteligentní koncepce a záměr jde ruku v ruce s pečlivým a výtvarně půvabným provedením. Je to lyrické, křehké a zároveň to nepostrádá vtip. Není to divadlo, řeknou mnozí. Přesto je evidentně více než žádoucí, aby se takovéto scénické tvary na JH objevovaly.

    Intelektuální komedie a generační nevýpověď

    Soubor Antonín D.S. jakožto následovník a pokračovatel Kulturního spolku Puchmajer přijíždí do Hronova poměrně pravidelně. Letošní produkce složená z dvojprogramu Skorpil Intelektual Show + Partneři.cz byla složena z dříve již nazkoušených a v předchozích generačně tematických kabaretních pásmech využitých výstupů, které se sebe-ironií reflektují aktuální svět viděný očima odrůstajících třicátníků. Není to marné, není to nezábavné, leč působí to jako slabší odvar z dříve výtečně vylouhovaného komediálního thé.

    O poznání mladší generaci zastupují členové souboru z Lázní Toušeň. Jejich divadelní zkušenost se v minulosti projevila v řemeslných pohybových dovednostech a v poučení groteskou, gagem a pantomimou – stačí vzpomenout na jejich hravé pohybové pásmo Biograf z předchozího ročníku.

    Vnitřní démon je dle jejich vlastních slov pokusem o generační výpověď. S generacemi je to ale pravděpodobně komplikovanější, než by se mohlo zdát. Napsal-li Václav Hrabě jako velmi mladý novelu o -náctiletém umělci, který miluje herečku a ona se vyspí s režisérem, šlo ve své době možná o subjektivní výkřik dospívajícího mladého tvůrce – ostatně který mladý člověk s duší umělce netrpí? Vezmou-li si současní mladí tvůrci tuto povídku jako základ své divadelní inscenace, může se zdát, že budou mít zájem vypovědět skrze Hraběte něco o sobě, zanechat zprávu o nesnázích tvůrčího dospívání. Vnitřní démon (zde v podobě tradičního mima) navíc naznačí cosi mystického. Výsledkem je však značně neumělé, nadmíru rozvleklé, dramaturgicky zcela neuchopené popisování příběhu o divadle a lásce. Několik technicky zdatně zvládnutých pantomimických výstupů náhodně zařazených v inscenaci navíc ukazují, že zvládnout (alespoň v základu) umění pohybu a gagu v silách souboru je, nicméně pro práci s větším tvarem je zapotřebí dovedností jiných než jen pohybových. Divadlo je komplexním a polymorfním tvarem, v němž mnohdy znalost jedné disciplínu k úspěchu nestačí.

    Ano, i takové poznatky si soubory z Jiráskova Hronova mohou odvážet. K amatérskému divadlu totiž nedílně patří i soustavné sebe-vzdělávání. A možná by nebylo špatné, kdyby se občas i profesionální divadelníci scházeli na nějakém festivalu a trávili čas v seminárních dílnách a debatami o zhlédnutých představeních. Třeba by české divadlo pookřálo…

    Bollywood po norsku

    Přiznávám otevřeně a bez mučení, že toto jsem opravdu nečekal. Tedy možná jsem měl jisté pochybnosti o tom, co přijde, ale zjevilo se něco vskutku málo uvěřitelného. Z Osla přijelo představení souboru složeného především z naturalizovaných v Norsku žijících Pákistánců. Snad tedy menšinové, komunitní divadlo? Příběh jak z bollywoodské telenovely, zřejmě s občasnými pokusy o kritické vhledy do současné norské společnosti a na problematiku přistěhovalectví. Celé pak v naprosto neumělém provedení ryzích amatérů, kteří nejsou příliš poučení a zdatní ani v divadle západním, ani v divadle východního typu. Pokusy o asijské taneční formy, hudební čísla a barevné kostýmy. Shabanna šokovala. Takový direkt od severoevropské sekce mezinárodní asociace amatérských divadel si festival Jiráskových kvalit v žádném případě nezasloužil.

    Jiráskův Hronov čeká závěrečný den a únava se pozvolna přenese na celé město. Lidé se začínají pozvolna loučit a těší se na příští rok. Některým se v průběhu uplynulých dní možná podařilo vyrazit na výlet do nedalekého okolí – Adršpašské skály, broumovský klášter, polické muzeum Merkuru, kukský barokní skvost, Babiččino údolí… To nejsou názvy nových titulů uváděných v Jiráskově divadle. To jsou tipy na výlet. Raději ale spíše až napřesrok…


    Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,