Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 5)

     Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.

     Tak opět nelhali. Nevlídný ranní a posléze i dopolední déšť nevěstil pro den, kdy festival je v půli se svou poutí, příliš dobrého. Srážky však nebyly trvalého, tedy celodenního charakteru a odpolední projasnění přineslo radostnější náladu při přecházení mezi jednotlivými hracími prostory. Program totiž oproti předcházejícím dnům opět nabral na intenzitě a série tria úterních představení končila až v pozdních nočních hodinách, přičemž mezi jednotlivými body programu neměli diváci prostoje více než hodinové. Tedy dost na to, aby si vydechli a vstřebali zážitky z viděného, přesto málo ke skutečnému odpočinku a uvolnění. Takový je ale festivalový život, takový a jiný nebude.

     Špetka seriózního jednání a vědeckých výsledků

     Dovolím si však ještě odbočku k několika doprovodným aktivitám letošního ročníku. Nejprve k události, která proběhla v Hronově i v nepříliš vzdáleném Miletíně. Tamní, před nedávnem založené muzeum amatérského divadla uspořádalo a v průběhu letošního JH zrealizovalo sympozium o roli, významu a kontextech amatérského divadla dnes i v minulosti – Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Autor těchto řádků nemůže posloužit očitým svědectvím této bezesporu chvályhodné akce neb se v době konání věnoval mimo jiné svým čtenářům, ale může odkázat na informaci, že ze sympozia by měl vzniknout sborník přednesených příspěvků.

    Festivaly podobného rozměru, jako je Jiráskův Hronov, by bezesporu měly disponovat také programovou náplní odborného charakteru. Doplňují a reflektují to, co vzniká, pomáhají pojmenovat to, co vyžaduje delší uvažování, než jen okamžitou emocionální reakci. Dalším oficiálním odborným fórem, na němž se během festivalu scházejí mezinárodní hosté, je setkání členů jednotlivých národních sekcí mezinárodní asociace amatérských divadel AITA/IATA. Je zjevné – a ostatně to zaznělo rámci oficiálních proslovů v úvodu festivalu z úst prezidenta této asociace a zaznívá z průběžným reakcí zahraničních oficiálních hostí – že česká sekce AITA/IATA a další spřízněné instituce mají v mezinárodním měřítku velmi významné postavení a pro mnohé zahraniční organizátory a činovníky je pojetí amatérského divadla v českých zemích jak z hlediska organizačního, tak po stránce umělecké na špičce světového dění.

     R3 není auto, ale mohl(o) by být (jsou-li tedy Renaulty ošklivé)

     Úterní divadelní program otevřel svou první a v letošním roce také poslední kapitolu loutkářských představení. Ačkoli loutky byly k vidění pouze malinké. Režisér Jiří Jelínek (odchovanec výrazné hradecké ZUŠ Jesličky s profesionálními zkušenostmi například z brněnské Husy na provázku) společně s trojicí hereček a jedním hudebníkem připravil  a z jistého inspiračního zdroje vydestiloval příběh o cestě k moci, která vede přes mrtvoly a neskončí pro poutníka, který se na ni zcela vědomě vydal kvůli pochybnostem o svém zjevu i charakteru, dvakrát vesele. Připomíná-li vám tento osud jistého Richarda, pak jste na správné shakespearovské adrese. Velkou devízou inscenace Richard 3 souboru vystupujícího pod podmanivým názvem Tichý jelen je práce s dramatickou předlohou, která velmi hutně a přitom výstižně zkracuje a zhutňuje a přitom sejí daří nalézat svébytnou scénické poezii, pomocí níž komplikovaný shakespearovský příběh transponuje v jednoduchou, leč význam stále držící inscenační kostru. Poezii slov a blankversů zcela nahrazuje poezie vizuální a scénická. Richard stoupá výš a výš po klecích, až nakonec skončí v té nejvyšší – ve zlaté kleci, v níž náhle zjišťuje, že zůstává zcela sám, když už si všechny kolem sebe vyvraždil… místo koně za království, by dal cokoli za pomoc kohokoli živého. Je to krátké, má to nápad a vtip. A také se tam zpívá. A vlastně je to taková prostinká hra kočky s myší. Tedy tří koček v černých šatičkách a s rudou růží u krku. A R3 je taková malá myška… či snad krysa?

     Šalom, Pavel Kohout, šalom, Hronov

     Na večerním diskusním klubu (který začal krátce před úterní půlnocí a skončil okolo půl druhé hodiny noční) jedna z pravidelných divaček prohlásila, že největší přínosem inscenace Taková láska izraelského souboru byla skutečnost, že „izraelský soubor hraje Pavla Kohouta v hebrejštině na Hronově“. Rozhodně to byl zážitek pro drtivou většinu publika zcela nový, neb inscenace hry (a dlužno dodat že v současnosti již poměrně založené hry) českého autora s působivou a stále provokující tvůrčí i životní dráhou v jazyce, kterému spolehlivě nerozumí, působila jako prazvláštní zjevení. Nepříliš vzrušující scénické řešení, konvenční popisné herectví a soustavně stereotypní tempo inscenace by stěží dokázaly udržet pozornost publika, i kdyby jazyku rozumělo. Ačkoli publikum mohlo během představení hrát poměrně dobrodružnou hru, při níž mnozí na svých místech za světla mobilních telefonů luštili informace v programu, který obsahoval podrobný scénosled s charakteristikou jednotlivých (očíslovaných) výstupů, v nichž se divák mohl například dozvědět, že ve výstupu č. 44 „manželka odchází uklidněná“. Můj pohled na scénu v dané chvíli však přílišný klid dotyčné postavy nezaznamenal… Ale možná jsem pouze špatně rozuměl.

     Nevěsta není doma (ani Doma)

     Divadelní soubor z valašské Karolinky před pár roky oslnil (zdaleka nejen) hronovské publikum inscenací autorské hry režiséra Martina Františáka Doma, kterou posléze uvedlo také pražské Národní divadlo. Shodou okolností se tak v ND stalo v dvojprogramu s Jiráskovou hrou Otec. Jirásek si tedy našel svého Františáka. Nová Františákova hra Nevěsta se snaží navázat na věhlasný úspěch jeho minulého opusu a zároveň přinést nové téma. Nevěsta je příběhem z vesnice v českém pohraničí, a to jak z vesnice současné, tak z doby poválečné, spojené s nepříliš líbivým tématem vysidlování a zejména pak zabydlování se nových obyvatel do vyprázdněného kraje. Silné téma je zde obrazivě konkretizováno příběhem dvojice žen, jež okolnosti dovedly k trudnému životu vesnických nevěst(ek). Chtějí‑li přežít či si posvítit petrolejkou, musí občas zaplatit za jídlo či petrolej svým tělem. A k tomu hledání rodinných kořenů, pár obrazivých symbolů, prolínání časových rovin, nevraživosti a skryté emoce současného venkova, i příběh, na jehož počátku je skutečný životní osud skutečné venkovské ženy. To vše ve scénickém prolnutí, které sice zanechává stále spoustu otazníků, nicméně přináší spoustu inspirativních podnětů a klade otázky, které je dobré nenechávat ladem. Navíc tématika poválečných příběhů z česko-německého pohraničí nebyla zatím v českém prostředí příliš frekventovaná a Františákův text se může stát dílčím příspěvkem k jejímu pozvolnému otevírání.

     Festival je v polovině, noví návštěvníci průběžně přijíždějí, někteří už zase odjeli a zapojili se do běhu svých nefestivalových životů. Jiní stále setrvávají a vytrvají do konce. A pokud vyjde i zítra nad Hronovem slunce, bude přirozeně opět o čem psát.


    Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,