Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 1)

     Smyslné a snad smysluplné pravidelně aktualizované zpravodajství z Mekky českého amatérského divadla.

    Festival Jiráskův Hronov začíná posledním červencovým pátkem. Seminaristé sice již ve městě pobývají od čtvrtka, představení hlavního programu však bývají zahájena v předvíkendovém odpoledni, a to zpravidla uvedením inscenace domovského souboru, který mívá právo k čestnému výkopu. Letošní předstartovní odmávnutí bylo stylově jiráskovské – posvíceno na cestu bylo Lucernou. Tou, kterou místní ochotníci (za spolupráce spřízněných souborů z blízkého okolí) uvedli po několika letech v obnovené premiéře.

    Plné hlediště Jiráskova divadla, jehož balkónové lóže jsou vyzdobeny zlatoskvoucími názvy Jiráskových dramatických opusů, mohlo vidět příběh o lípě a povinném svícení v klasickém hávu, bez jakýchkoli modernistických excesů, leč s bujnou výpravou a pestrobarevnými kostýmy. Snad jen (což přirozeně není nepodstatné) výklad situací inscenace postrádá. Zahájit takto program oficiálního programu jest ale tradicí – ačkoli je dobré poznamenat, že organizátoři již obligatorně neuvádějí úvodem festivalu Jiráskova dramata, jak tomu bývalo zvykem v dobách dříve minulých. Letošní ročník si však kvůli své kulatosti jednoho Jiráska na úvod nemohl nechat ujít.

    Po skončení představení pak z divadla vyrazila paní kněžna s doprovodem. Nesouce v rukou bleděmodrou vlajku s festivalovým logem, dorazili vlajkonoši před divadlo a slavnostně vztyčili, co na stožáru povlávati musí. Tak jako olympijský oheň symbolizuje konání sportovních slavností, vlajka před divadlem značí, že se v něm odehrávají klání veskrze tvůrčí a v duchu uměleckého fair play.

    Letošní ročník festivalu oplývá (opět vzhledem ke svému jubilejnímu charakteru) přidanou hodnotou, jíž je jeho výrazněji mezinárodní rozměr, podobně jako tomu bylo například před deseti lety při analogicky kulatém výročí. První adept zahraniční konkurence vystoupil pod německou vlajkou. Přiznávám, že i já jsem se těšil na ryčnou jevištní němčinu z úst našich západních sousedů. Stejně jako zbylé publikum jsem však byl nucen sledovat a poslouchat univerzální a všeobjímající anglickou verzi německého představení režírovaného v Německu žijící režisérkou ukrajinského původu Mariny Schubarth – …a jméno té hvězdy je Černobyl bylo jméno oné inscenace. Hodinové vyprávění o černobylské katastrofě založené na skutečných osudech a autentických vzpomínkách a událostech.

    Příběh ženy (představte si sošnou brunetku v dlouhých červených večerních šatech s mikroportem na tváři), jejíž muž (hasič) byl jedním z prvních, kdo se na místo katastrofy dostali. Příběh ženy, která přišla o muže. To vše za průběžného dohledu ženy v elegantním hávu z pytloviny, která dozírá na veškeré dění. Ano, smrt jak naše současná imaginace káže. A do toho spousta davových scén v nemocnici, na tiskových konferencí, občas stylizované pochodové pasáže (s povedenými krokovými variacemi à la Bob Wilson) a nemálo patosu a emotivního tlaku na diváka, který se dozvídal, že černobylská katastrofa byla největší svého druhu, že kvůli ní zahynuli lidé, že nadlouho poznamenala celou Evropu a že státní správa se ji snažila ututlat. Ano, takový byl Černobyl. Představení berlínského Dokumentartheater však nabízí především globální kulturní produkt, který je srozumitelný pro jakékoli publikum (anglicky mluvená inscenace se do ciziny dobře vyváží) a který těží z emotivních příběhů takřka pětadvacet let staré události, po níž dobře rostly houby. Vypočítavost a konstrukt bývají mnohdy dobrými marketingovými etiketami, ale že bych byl jako divák očištěn skrze soucit a bázeň (od čehokoli, včetně radiace), o tom si dovolím pochybovat.

    V Hronově mezitím párkrát zapršelo. A pak zase přestalo. Ale znatelně se ochladilo. A hronovským náměstím se chvílemi nesly zvuky plastové vuvuzely. Proč? Zkrátka zněly a neznělo to špatně.

    V městském parku (jenž přirozeně nese jméno A. Jiráska a socha samotného mistra vítá jeho návštěvníky u vstupu) večer v rámci hudebního doprovodného programu vystoupila náchodská kapela Pink Floyd Revival a přinesla návštěvníkům festivalu (ale přirozeně i místním občanům) zprávu o hudbě světoznámých klasiků, o pár set metrů dále, v Sokolovně si diváci v rámci hlavního festivalového mohli připomenout jiné hudební klasiky. Sokolovna je na kopci a vede k ní pár schodů. Zadýchaní diváci se mohou po zdolání svahu pokochat pohledem na údolí, v němž se nachází město Hronov. A dlužno dodat, že páteční večerní výhled byl malebný, skoro filmově líbivý. V sále sokolovny pak na diváky čekaly kusy lidí. Tedy… v sále sokolovny na diváky čekaly Kusy lidí, olomoucký soubor, který názvem své inscenace říkal, že Lidé jsou spokojeni. Olomoučtí k divákům promlouvali slovy valašsko-meziříčské kapely Mňága a Žďorp. Pětice mladých herců „hovořila příběhy“ o mladých. O obyčejných věcech v obyčejném světě, kde zábava, televize a brambůrky mohou někdy zvítězit nad láskou a porozuměním. Zkrátka se potkali a neznělo to špatně.

    Festival tedy začal a běží. Jen počasí vykazovalo znaky jisté proradnosti. Hronovskému festivalu sluší slunné a teplé dny, večer a noci – ty páteční mezi takové nepatřily. Meteorologové však slibují…


    Komentáře k článku: Christovův smysl Jiráskova Hronova (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,