Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovova Nitra (No. 1)

     Odhalování slovenského festivalového nitra Divadelnej Nitry českýma očima. „Out of normal“ mezinárodního divadelního festivalu.

     Konstatovat, že Slovensko není jenom Bratislava, je stejně banální jako prohlásit, že Československo již neexistuje. A je přitom zcela přirozené, že divadelní život na Slovensku se také neodehrává zdaleka pouze v hlavním městě při Dunaji (případně kdesi na východě v Košicích, které si pamětníci Československa spojují spíše se železárnami, ačkoli čeští divadelníci v něm zanechali poměrně zásadní stopy). Český příznivec divadla by si ovšem měl na své domácí nástěnné mapě divadelního světa vyznačit rovněž některá další města (či snad možná i divadelní letoviska), která stojí za pozornost a případně i za návštěvu. Koncem září lze letos již podevatenácté zaměřit pozornost na město ležící uprostřed vinařského regionu, pod vrchem Zoborem, jehož náměstí vévodí monumentální, ba monstrózní bílá budova, jež nese název Divadlo Andreja Bagára. Slušné víno, vlídné počasí babího léta či sbírání kaštanů v městských parcích by mohly být dostatečnými mimodivadelními lákadly k výletu za hranice naší vlasti.

    Festival Divadelná Nitra je bezesporu jedním z nejinteresantnějších, skutečně mezinárodních divadelních festivalů na česko-slovenském území, a to především s ohledem na jeho jasně vyhraněnou (dramaturgickou) koncepci a pečlivou přípravu a promyšlenou programovou skladbu. Každý ročník festivalu je výrazně tematicky směřován a inscenace zastoupené v hlavním programu tvoří dohromady smysluplný celek s jasnou a zřetelnou výpovědí.

    Tato ideová svébytnost festivalu dokonce v minulých letech vyprovokovala diskuse o tom, zda není nitranský festival až příliš „současný“, zda se nějak příliš nesnaží profilovat jako „alternativně divadelní“, zda se neodklání od své potenciální divácké obce. Ano, i tak je možné na festivalovou koncepci nahlížet, nicméně nelze nezmínit, že v programu festivalu se v posledních letech pravidelně objevovali věhlasní tvůrci (režiséři, choreografové, dramatici i performeři) a inscenace, které následně (po roce, dvou, třech) doputovaly také do programu českých divadelních festivalů jako světem prověřená kvalita. Snahu po hledání a objevování nelze nitranskému festivalu v žádném případě upřít. Ba naopak, v tomto směru jsou slovenští organizátoři zjevně o krok či dva před festivaly českými.

    Podobně koncipovaný zůstává, soudě dle pohledu do festivalového bulletinu, program i v letošním roce, ačkoli festival technicky a organizačně zasáhla ekonomická omezení (především v množství doprovodného a vedlejšího programu, opulentnosti festivalových tiskovin, ale i délky trvání festivalu) – nicméně jako by s touto situací hlavní motto letošního festivalu předem počítalo: OUT OF NORMAL. Nebýt normální, být mimo obvyklý proud, vybočit z běžného. Taková má letošní Divadelná Nitra být. Zda taková bude se uvidí po čtyřech a půl festivalových dnech pobývání mimo normál…

     La Fabrika, Šanghaj, Bratislava, Nitra

     Psát pro českého čtenáře o inscenaci Rosti Nováka (and his artists) La Putyka by mohlo být nošením dříví do lesa, vždyť se na jaře stala dokonce jedním z oficiálních reprezentantů české divadelní kultury na čínském (světovém) EXPO v Šanghaji. Nyní se tato inscenace po dvoudenním hostování v Bratislavě přesunula do jedné z výstavních hal nitranského Agrokomplexu – tedy do areálu místní výstaviště, které bývá již tradičně různým způsobem využíváno k festivalovým produkcím. Letos se v Agrokomplexu divadlo zdárně vklínilo mezi kontraktační trhy a burzu exotického zvířectva.

    Na představení La Putyky se opětovně projevilo prazvláštní bipolární propojení (jakési contradictio in adiecto) mezi českým a slovenským divadlem. Bouřlivé přijetí, jakého se českému souboru u početného slovenského publika dostalo, může naznačovat, že takovýto typ divadla slovenskému prostředí schází. Na druhé straně však býváme v Čechách (a na Moravě) mnohdy svědky podobně bouřlivého ohlasu slovenských inscenací ze strany publika českého. Čechům se možná nedostává hlubšího prožitku a niterné rozervanosti slovenských herců, Slovákům jako by naopak scházela česká seberionická hravost a volnomyšlenkářství.

    La Putyka je scénickým tvarem na pomezí divadla, tance, hudby, (nového) cirkusu. Vyprávění nekomplikovaného příběhu, trocha panoptikálních obrazů z krutě idealizované (a  nikoli příliš líbivé) české hospody a hospodskosti vůbec, několik akrobatických čísel (především skákačských a trampolínových) vrůstajících do herecké akce, nápaditá rozehrání a ovládání loutky a především neustále přítomná hudební a zvuková linka, která si vynucuje pozornost a nedává divákovi příliš prostoru nenechat se zasáhnout hlasem zpěváka či ztrácejícími se a opětovně nalézanými melodiemi a hudebními motivy. Taková je (či může být) La Putyka – fascinující svou neběžností, strhující některým artistickými výkony a především geniální v práci s hudbou. Jako celek by pak zajisté potřebovala jisté korekce a komentáře, ale zejména pak větší tuzemskou konkurenci podobných jevištních tvarů – ačkoli je třeba podotknout, že v některých směrech dokáže dokonce nabídnout něco jiného (a něco navíc), než na co jsou zvyklí diváci francouzských „novo-cirkusových“ produkcí, a oživit tuto divácky lákavou podobu dělání divadla. Prozatím se stala unikátním reprezentantem české divadelní kultury, který může bez skrupulí ohromit publikum kdekoli na světě – někoho dovednostmi, jiného spíše tématikou hospodské panoptikální poetiky à la delirium.

     Dosky z prken, která znamenají svět

     Pravidelnou součástí festivalového programu, která z něj i v oblasti reflexe divadla činí ve slovenském prostředí možná nejvýznamnější divadelní událost sezóny, je ceremoniál udílení divadelních cen DOSKY. V anketě, která letos proběhla již popatnácté a lze ji chápat jako slovenskou podobu Cen Alfréda Radoka, hlasují slovenští divadelní kritici a kritičky (letos se hlasování zúčastnily více než dvě desítky kritiků/kritiček) v několika poměrně obvyklých, standardních kategoriích – od nejlepších hereckých výkonů, přes režii, scénografii, hudbu, objev sezóny až po inscenaci roku. Pozitivem nitranského festivalu může být také to, že takřka pravidelně se některé z oceněných (či nominovaných) inscenací objevují v hlavním festivalovém programu – letos jsou v hlavním programu oceněné inscenace dokonce tři (a v průběhu našeho referování o nich budeme na tyto skutečnosti laskavého čtenáře přirozeně upozorňovat).

    Udílení těchto cen je stále chápáno jako poměrně prestižní událost, ačkoli již není očekáváno s takovou dychtivostí, jako tomu bývalo ještě před pár lety, kdy ani pozvánka na závěrečný ceremoniál nezaručovala jejímu majiteli, že najde v sále volné místo k sezení. Slavnostní večer má vždy připravený scénář a koncepci (letošním režisérem byl Michal Vajdička) – tentokrát se hlavním tématem večera stala záchrana (současného) tonoucího divadla, kdy jednotliví ocenění byli průběžně obdařováni krom rozměrného dvoukilového dřevěného prkna reprezentujícího DOSKU také oranžovou záchranou plovací vestou a sešli se společně na pomyslné Arše, která soustředila na jednom místě to nejlepší z aktuálního slovenského divadla, co by mělo být uchováno pro příští generace. Průběžně se během večera také žertovalo na účet nového Ministra kultury (který byl ostatně osobně přítomen na zahajovacím představení festivalu) Daniela Krajcera. Volalo se (fiktivně) nominovaným a shánělo se číslo na ministra. Ve vzduchu přitom zůstávaly nevyřčeny otázky, které máme se slovenským kulturním prostředím až příliš společné: jaká bude příští podoba koncepce kulturní politiky? jak se noví ministři vypořádají s podporou divadelní kultury? je lepší Besser nebo Krajcer? Česko-slovenskou vzájemnost a absenci inter-kulturních nevraživostí můžeme závěrem ilustrovat skromným faktem, že jedním z oceněných byl rovněž český (brněnský) scénograf Pavel Borák (a to za scénografii k inscenaci Mizantrop v režii Romana Poláka v Slovenskom komornom divadle v Martine).

     Nitrou se během slunečného pátku nesly z městských ampliónů tóny vyzvánění telefonu a z následných útržků telefonických rozhovorů se i náhodní kolemjdoucí mohli dozvídat o festivalu, který v jejich městě probíhá. Nitra však svůj festival zná. Doprovodný program na centrálním náměstí před divadlem není k přehlédnutí. Lze se projet na poníkovi, koupit rukodělný výrobek, poslechnout si koncert některé z místních kapel či se spolupodílet na projektu integračních aktivit pro nevidomé a slabozraké Darujem ti tulipán. Divadlo vystupuje v Nitře mimo svou budovu do veřejného prostoru a zároveň láká kolemjdoucí k návštěvě divadla. Zatím se to zdá normální. Ale festival teprve začíná…


    Komentáře k článku: Christovova Nitra (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,