Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Choď do divadla aneb Týden v New Yorku

    Institut umění vypsal na konci listopadu výběrové řízení. Uzávěrka byla pár dní na to. V půlce prosince vybrali tři kandidáty. Byl jsem jedním z nich. A tak jsem 8. ledna letěl na týden do New Yorku s úkolem snů: Choď do divadla!

    Muzikál Dear Evan Hansen uváděný v Music Box Theatre mě doslova pohltil FOTO MATTHEW MURPHY

    Letěli jsme společně s Honzou Mockem. Poprvé jsme se viděli až na letišti. Sblížili jsme se rychle, protože Honza si po přistání v Londýně zapomněl pas v letadle.

    Čekali jsme, doufali jsme, pak vše utnula letištní dispečerka, když mi řekla, vědoma si času odletu do New Yorku: You should leave your friend and run!

    Letěl jsem sám. Po přistání mi naštěstí přišla SMS: Letím za tebou, jen mám tři hodiny zpoždění. Krása.

    Indický taxikář mě vyhazuje přímo před Bohemian National Hall. Při placení se ho ptám, jestli ví, kde je Česká republika. Usměje se.

    DEN 1

    Ráno spěcháme s Honzou do Public Theater, kde právě dnes začíná festival Under The Radar – což si překládám jako „mimo hlavní proud“.

    Umělecký ředitel Mark Russell všechny vítá, jako by šlo o členy jeho rodiny. Za posledních šestnáct let představil tento festival přes 229 produkcí ze 42 zemí, takže jde o poměrně velkou rodinku.

    Součástí uvítacího programu jsou i krátké prezentace těch, které pak v programu neuvidíme. Australský Macbeth jako monodrama u svěráku, divadelní přednáška o vesmíru podporující tezi, že „vesmír je žena“, či emotivní monolog ve stylu slam poetry o složitém údělu pobytu v „černém těle“. Dosti nesourodý pelmel, ze kterého jsou jasná dvě pravidla: 1. Divadlo je osobní stížnost. 2. Divadlo se musí prodat. Obojí mě, přiznávám, trochu polekalo. Byl jsem proto rád, že mám už ze Zlína koupený lístek na muzikál na Broadwayi. Po takovémhle úvodu je nejlepší vrhnout se do vln „hlavního proudu“…

    A pořádně prudkého proudu, protože muzikál Dear Evan Hansen uváděný v Music Box Theatre mě doslova pohltil. Ač se pyšní významnými cenami (2017 Tony Award, 2018 Grammy Award), nejde o žádnou „klasickou show“. Vždyť v tomhle současném příběhu o klukovi (viděl jsem alternaci mimořádně talentovaného Andrewa Bartha Feldmana), který chce zapadnout, není ani company. Na prvním místě je tu příběh. O dopisu, jenž neměl být nikdy poslán, o lži, která neměla být nikdy vyřčena, o tom, jak některé události už nejdou zastavit.

    Z tématu nedorozumění klíčí struktura jednotlivých obrazů, jež se na diváka valí jako statusy na Facebooku. Technologická, přitom jednoduchá scéna je plná projekcí. Odtud je už jen kousek k vnitřnímu hlasu v tom chaotickém virtuálním světě: ke zpěvu. Všechno do sebe zapadá, nic není samoúčelné. A hlavně: všechno je neskutečně PŘESNÉ, aniž by se cokoli stalo mechanickým či ztratilo autenticitu. Velký muzikál s malým obsazením a silným příběhem.

    Andares je projekt režiséra Héctora Florese Komatsua, který ve své mexické domovině se svou divadelní skupinou rok pátral po kořenech pradávných mýtů FOTO RAUL KIGRA

    Na hraně

    Utíkám zpátky do Public Theater. Stíhám ještě dvě představení: Andares od Makuyeika Colectivo Teatral a Grey Rock, které vzniklo v rámci Remote Theater Project v Palestině.

    Andares je projekt režiséra Héctora Florese Komatsua, který ve své mexické domovině se svou divadelní skupinou rok pátral po kořenech pradávných mýtů, aby je poté konfrontoval se současností. Celou dobu je to vlastně taková „dramka“ – čtyři vypravěči nad maskami svých předků vyprávějí staré příběhy. Mají jen hole a pár šátků, jednu kytaru. Mění role, zcizují minimálně. Trošku nuda, trošku etnografické muzeum. Ale pak se to zlomí. Dost ostře. Příběhy naší babičky střídají osobní zpovědi: Víte, proč to vyprávíme? Jeden z herců se živil jako prostitut, druhému zemřela babička, dalšímu unesli přítele a pohodili ho mrtvého na dálnici.

    A to ještě nevím, že tohle bude důležitý leitmotiv všeho, co uvidím: osobní výpovědi na hraně vydírání a pro mě leckdy i na hraně divadla.

    Představení Grey Rock bylo inspirativní především dramaturgicky, v něčem i autorsky. Amir Nizar Zuabi totiž napsal (a také režíroval) hru o starém muži, který sní o tom, že poletí na Měsíc. Když členové jeho rodiny zjistí, že si v garáži staví raketu, začíná taková politicko-poetická komedie s prvky telenovely. To vše navíc příšerně zahrané – dílem asi i vzhledem k horší angličtině aktérů. Jisté kouzlo to ale má – na konci se ukáže, že starý muž celou dobu ví, že jeho raketa je pouhá utopie a že nikdy nevzlétne. Že chce prostě jen umřít a odejít za svou ženou.

    DEN 2

    Ráno jedeme s Honzou rovnou do hotelu Hilton. Máme tam v lobby baru sraz s Ondřejem Hrabem, třetím do party. Přiletěl v noci, ale zorientovaný je hned. Na rozdíl od nás tu není poprvé.

    Za chvíli v rámci APAP (Association of Performing Arts Professionals) začíná tzv. speed dating. Dosti kuriózní zkušenost: osm stolů, u každého z nich osm lidí. A každý z těch stolů obchází jeden „projekt“ (manažer, režisér, hlavní herec) a snaží se své dílo lidem u stolu prodat. Případně sehnat prostor, koproducenta, člena týmu. Jeden ze sedících u stolu jsem i já. A protože na každou prezentaci je jen pět minut, snažím se cca hodinu zbavit představy, že jde o seznamku.

    Aktéři nabízejí osobní příběhy. Íránský uprchlík s kytarou vypráví, co prožil, nigerijský imigrant hraje Malého prince, mexický čaroděj zvládne u mikrofonu vlastně cokoli, co souvisí s mýtem. Vyčleňuje se pouze Angličanka, která na jevišti řeže kovy, a jakýsi – takřka – IMAX projekt Akvárium. Všechno většinou low-cost. Často je zmíněna možnost, že je možné ušetřit tím, že v tom budou hrát i místní a společnost tak nemusí vozit a ubytovat tolik lidí.

    Nevím. Rozumím tradici storytellingu, ale nemohu se vzdát pocitu, že v tomto kontextu vyhrává ten, komu se stalo něco hrozného. A hlavně že divadlo – chcete-li divadelní estetika – je až někde na druhém místě.

    Po obědě sedím ve Walter Kerr Theatre. Za chvíli začíná muzikál Hadestown, který – v hospodě – převypráví antický příběh Eurydiky a Orfea. Herci vbíhají na jeviště a mávají do nadšeného publika. Po chvíli vstoupí André de Shields, čtyřiasedmdesátiletý herec, zpěvák, tanečník a choreograf, pro dnešek představitel Hermese (za tuto roli dostal Tony Award), a strhne se herecká bouře, která burácí až do konce křehkého příběhu.

    Není tu prostor pro popisování jednotlivých scénických, dramaturgických, režijních či hereckých prvků toho dokonalého stroječku plného lásky, pekla a swingu. Jen se vrátím k té přesnosti, která – jakkoli to u opulentního muzikálu zní absurdně – přímo souvisí s minimalismem. Ve scéně, světelném designu, ale hlavně v hereckém výrazu není nic navíc. Nic se nepřehrává, nic se navenek nezdůrazňuje. A současně nic není přibližné. Všechno míří ve strhujícím tempu přímo k tématu a smyslu.

    Přebíhám do Public Theatre na představení Back to Back Theatre: The Shadow Whose Prey The Hunt Becomes. Práci tohoto podle všeho vyhlášeného souboru jsem neznal, takže ze začátku mi dobře nebylo. Zdálo se mi, že čtyři mentálně různou mírou postižení herci pouze improvizují. Ale titulky, které tu v tomto případě byly spíš proto, abychom ne dobře artikulujícím hercům rozuměli, postupně dokazovaly, že jde o propracovanou, vůbec ne „vyděračskou“ kompozici. Herci s titulky dokonce komunikují, skrze ně sami sebe opravují. Teprve postupně mi dochází, že sledujeme konferenci, jejíž smysl je jasný: pomoci a předat nám informaci, že tak jako se postižení lidé cítí vůči nám (zpomalení, ponížení, disabled), tak se my velmi brzy budeme cítit vůči umělé inteligenci. Myslíš, že to pochopili? ptá se jeden z aktérů. Myslím, že ne, odpovídá mu druhý.

    DEN 3

    Třetí den začal návštěvou ředitele Českého centra v New Yorku Miroslava Konvaliny. Bývalý zpravodaj Českého rozhlasu je v této funkci necelý rok. Vzhledem k nízkému rozpočtu (po odečtu nájmů a provozních nákladů), kterým disponuje, je program této instituce velice slušný – mimochodem zdaleka není zaměřen pouze na krajany. Co je ale smutné: České centrum ani náhodou nemá rozpočet na to, aby pozvalo třeba Činoherní studio a postaralo se o ně. I když přijede milovaný Miroslav Donutil s Husou na provázku, je třeba mít na to budget. Zaplaťpánbůh za tuhle platformu. Spojení s Knihovnou Václava Havla a konzulátem je funkční, ale přijde mi jako nevyužitá příležitost. Inspirativní pro mne byla debata o zřizovateli Českého centra. Dlouhodobě si totiž myslím, že by jím více než Ministerstvo zahraničí mělo být Ministerstvo kultury. Pointou bylo zjištění, že to možná skončí pod Ministerstvem průmyslu. Když je třeba dělat byznys, kašpárci se hodí, no ne?

    Pak znovu do Hiltonu. Měli jsme totiž od institutu zaplacený jeden badge na veletrh v rámci APAP. Měl jsem proto na krku placku s fotkou Ondřeje Hraba a jeho jménem a těšil se. Zmátl mě totiž ten dav navzájem se znajících lidí čekajících ve frontě na startovní výstřel. Tři patra Hiltonu plná nabídek a ukázek roztodivných divadel. Člověk se bojí, ale zároveň je zvědavý. Tři, dva, jedna, start.

    V prvním patře byla burza. Jeden stánek vedle druhého. Pokřikují na vás, ať jdete k nim, podívat se na letáky. Na letáky! Cestovka hadr. Mazal jsem proto o patro výš. Burza. Ve třetím patře mi to došlo: Tady jsem špatně. Tohle nemá s divadlem nic společného.

    Chvíli mě bavila představa, jak tahle akce probíhá u nás: stojím vedle Petra Štědroně a Dana Přibyla a pokřikuji na kolemjdoucí: Kupte si představení zlínského divadla, kupte si představení zlínského divadla! A Dan volá: Pojďte blíž, ukážu vám letáček MDP! Ale pak jsem raději utekl. Badge jsem s radostí předal kolegům a šel na divadlo.

    The Truth Has Changed je sólo performance Joshe Foxe o americké propagandě od tragického 11. září až do trumpovské současnosti. Jakkoli jde o vyprávění mnohdy autobiografické a osobní (pokolikáté už?), ve výsledku převažují obecnější výroky o škodlivosti Facebooku a klimatické změně, přičemž celé je to dovedeno k revoluci jako jedinému řešení. Základní teze je tato: „Poprvé v dějinách přesně víme, co nás čeká, a poprvé tak máme volbu.“ No jo, v tom to právě je. Opravdu přesně víme, co nás čeká? Neubráním se pocitu manipulace. Závěrečná otázka Co je silnější než strach? vyznívá až směšně. Z publika se ozývá: Láska!

    Večer si dám Susan. Napůl koncert, napůl vyprávění. Vynikající hráč na trumpetu Ahamefule J. Oluo má mimořádnou schopnost hrát si s publikem. Vlastně není úplně jisté, kdy ještě hraje na trubku (doprovázen skutečně velkolepým bandem) a kdy už vypráví svůj osobní (sic!) příběh o životě v Americe a pokusu vrátit se do Nigérie ke svým kořenům. Je vtipný, elegantní, nehraje si na baviče a přitom baví. Středobodem všeho je jeho matka, která na konci přijde mezi nás. Katarze.

    DEN 4

    Čtvrtý den jsme zvládli v tandemu s Honzou. Čekala nás tři představení. O pauzách jsme se pak živě bavili o korektnosti, grantovém divadle, muzikálu o Grétě a jedli u toho slice of pizza. Značka ideál.

    Den začal gospelovou mší v Harlemu. Jeden z největších divadelních zážitků v NYC! Ale recenzi bych na to vážně psát nechtěl. Dávám deset hvězdiček z pěti. Až budete v New Yorku, rozhodně si to nenechte ujít. Za doporučení děkuji Jance Ryšánek Schmiedtové.

    Proběhli jsme Central Park a taktak stihli v japonském centru sólo produkci japonského umělce, jehož jméno neumím dohledat. Utekl jsem totiž v půlce.

    S Honzou jsme se ale brzy sešli – na otevřené zkoušce Elevator Repair Service Theater. Unikátní možnost podívat se díky registraci (za tip díky Ondřejovi Hrabovi) na nedodělaný špíl v unikátním prostoru Abrons Underground Theater, což je takový betonový sklep. Představení se jmenuje Baldwin and Buckley. Jde vlastně o dokumentární převedení 55 let staré debaty těchto dvou pánů o rasismu a lidských právech. Bez jakéhokoli posunu. Jedna ku jedné. Běloch říká bullshit a je parodován. Černoch má pravdu. Nazdar.

    Prvoplánová představa, že by černoch hrál bělocha a běloch černocha, je pravděpodobně nemyslitelná. Ale aspoň by to bylo trošku divadlo. Seděli jsme na schodech a Honza při kafi v rámci naší diskuse, co všechno jsme v New Yorku viděli, trefně poznamenal: Není to moc černobílé?

    Závěr dne patřil legendě. Na programu bylo představení Nick Payne’s Constellations. V divadle La Mama! Nejde o novinku. Svůj úspěch si tenhle text zažil již na Broadwayi a West Endu, teď však šlo o čínské provedení v režii Wanga Chonga a produkci Théâtre du Rêve Expérimental.

    Na jevišti bylo online zapojených 12 kamer v kruhu. Fragmenty milostného života titulní postavy jsme tak mohli sledovat především na plátně, kde koneckonců byly i titulky. Herci totiž na jednotlivé dialogy přecházeli tu k té, tu k oné kameře, která je zabírala z menšího či většího detailu. Během jejich přechodů se záběr vždy prolnul s online záběrem na myš v akvárku, která v průběhu představení – vyčerpaná během v sudu – usnula. Působilo to, jako by se točily Hříchy pátera Knoxe a vy sledovali to, co běží v televizi, a občas nakoukli i do kulis na živé herce.

    Honza už se mi smál a provokativně parodoval mou otázku: Je tohle ještě divadlo? Nutno však uznat, že i přes obrovské množství techniky na jevišti (i tady mimochodem, byť na mžik, došlo k technické chybě) jsme byli svědky strhujících hereckých výkonů, zvláště pokud jde o Li Lialong, která byla v herecké přesnosti a střizích až děsivě dokonalá.

    Indický taxikář mě vyhazuje přímo před Bohemian National Hall FOTO SELFIE AUTORA

    DNY 5–7

    Další dva dny patřily galeriím. MOMA plus Guggenheim muzeum. O tom ale jindy. Není šance dostat vše do jednoho textu s přiděleným počtem úhozů. A to je asi i to nejlepší shrnutí mé týdenní mise v NYC: Nemáte šanci zdejší dění narvat do sedmi dnů. Sledujete jen miliony střípků, které si pak skládáte ještě dlouho po návratu domů.

    Největší kulturní šok: Jel jsem do agresivního, uspěchaného světa plného křečovitých úsměvů. Realita: Klidné, přátelské až laskavé město. Kdybych měl všechny momenty shrnout do jednoho slova, znělo by PŘESNOST.


    Komentáře k článku: Choď do divadla aneb Týden v New Yorku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,