Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chléb a píseň

    V dobách mého mládí vydržel chleba týden. Ve 21. století vydrží jeden den. Do těsta je totiž vkládán genetický kód, aby pečivo bylo po čtyřiadvaceti hodinách tvrdé jako kámen.

    Kdyby od zítřka vydržel chleba zase týden, 85 % pekařů by bylo naráz bez práce, nebo by museli rychle začít vyrábět něco jiného, např. preclíky, které by byly nepoživatelné po pěti minutách od prodeje. Konečně by se konzumenti donutili realizovat heslo „pečivo vždy čerstvé“.

    Když chleba vydrží jeden den, zaměstná to hodně pekařů, výroba a HDP roste. Zároveň na to, abychom nežrali pořád ztvrdlý chleba, musíme více pracovat a vydělávat. Vytváříme tedy – zčásti nuceně, neboť máme chuť aspoň na zkousnutelný chleba – další hodnoty: Vyrábíme např. pračky, které „ztvrdnou“ přesně po záruční době, vyrábíme kalhoty, které se po prvním vyprání rozpadnou. Prostě abychom jedli měkký chléb, musíme trochu hnout zadkem, říká se tomu „zvyšování produktivity práce“.

    Když každý den chodíme se ztvrdlým chlebem, pračkou a kalhotami do popelnice, zvyšuje se zaměstnanost i celého odpadního sektoru – od popelářů přes ženy-třídičky u pásu až ke spalovnám. To, že si každý den musíme koupit chleba, kalhoty a pračku, zvyšuje i zaměstnanost prodejního řetězce.

    To je zlaté pravidlo rozvinutého kapitalismu: čím menší životnost výrobku, tím větší zaměstnanost, produktivita práce, DPH, obrat.

    Kdyby Škoda Mladá Boleslav přišla na trh s autem, „které vám vydrží až do smrti“, byla by tu rázem armáda nezaměstnaných, stát by vyplácel takové sociální dávky, že by musel maximálně zvýšit daně, takže bychom ve výsledku na to auto ani neměli. Proto se v kapitalismu udržuje křehká rovnováha mezi tím, abychom se všichni upracovali pouze těsně k smrti, a tím, abychom si každý den mohli koupit aspoň poživatelný chleba.

    Po tomto ekonomickém poučení už chápeme nenávist kapitalistů k veškerému umění. Píseň, o které jsme si za socialismu mysleli, že má kapitalisticky jepičí život, nám náhle žije 40 let. Ještě dnes si každý den posluchač dopřeje píseň ze spartakiády 70. let 20. století. Píseň, která měla být dávno tvrdá jako kámen a přinejmenším plesnivá, vykazuje takřka zázračnou životnost, a stává se tak oním „autem, které vám vydrží až do smrti“.

    Ve správném kapitalismu by každá píseň měla do druhého dne ztvrdnout. Vždyť umění je zboží jako každé jiné! Zvýšila by se tak zaměstnanost všech, kdo se podílejí na výrobě písní. Po celodenní dřině při stříhání hadrů na „kalhoty“ bychom tak museli večer ještě otextovat pár písní a nahrát kytaru.

    V kapitalismu by tak měli přijít ke slovu zákonodárci se zákonem, že každé umělecké dílo je – dejme tomu – za týden ztvrdlé a nutno ho vyhodit. Vyřešil by se tak rázem i problém s tzv. ochranou děl. Ochrana děl 70 let po smrti autora? Pche! Absurdní! Za týden to stejně vyhazujeme.

    A máme tu též místo pro občanské iniciativy – naučit náš lid heslu „každý den čerstvé pečivo a čerstvá píseň, už nikdy ztvrdlé, plesnivé Beethoveny, Filly, Gotty“!


    Komentáře k článku: Chléb a píseň

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,