Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Charlotte Roos: Zajímá mě radikálně subjektivní perspektiva

    Charlotte Roos (1974) je dramatičkou se silným společensko-kritickým zaměřením, jejímu psaní často předchází důkladný sběr faktů.

    Ve strašnickém Divadle X10 FOTO MARTA MAJEROVÁ 

    Napsala například hru Die Unmöglichkeit einer Insel (Nemožnost ostrova), jež diváky přenáší do španělských exkláv Ceuta a Melillia, kde jedna z postav v kanceláři přemýšlí nad výstavbou zábrany, jež by uprchlíkům ze severní Afriky znemožnila proniknout do Evropy. Nebo text (Berggrün) oder der Turnaround (Horská zeleň aneb Obrat), který se inspiruje osobností podnikatele Nicolase Berggruena, jenž si v médiích pěstuje image filantropa. Nemluvě o groteskní komedii Mutti, již napsala s dramatičkou Juli Zeh a jejíž titulní postavou je současná kancléřka Spolkové republiky Německo Angela Merkelová.

    Roos navštívila Prahu na začátku února, když se přijela podívat do strašnického Divadla X10 na scénické čtení své hry Alergie v překladu Zuzany Augustové a režijním zpracování Ewy Zembok ve spolupráci s Lucií Ferenzovou.

    Vystudovala jste germanistiku a romanistiku na Freie Universität Berlin, ale pracujete především v divadle a pro divadlo.

    Studium germanistiky beztak zahrnuje literární vědu, do které spadá i divadelní literatura. Divadlo tedy nebylo tak vzdálené mému dnešnímu oboru. Zajímalo mě už během studia, a tak jsem si časem přibrala ještě divadelní vědu. Na začátku jsem studovala i politologii. Divadelní vědy jsem nechala jako první. Bylo tam moc lidí, kteří už všechno o divadle věděli, všechno znali a jen po nás chtěli, abychom se to naučili a po nich opakovali. Aspoň mi to tak tenkrát připadalo. Mě ale lákalo pracovat přímo v divadle, a tak jsem se přihlásila jako asistentka režie na neplacenou stáž v Deutsches Schauspielhaus Hamburg. Měla jsem obrovské štěstí, že první režiséři, pro které jsem pracovala, byli Christoph Schlingensief a Dimiter Gotscheff.

    Později jste absolvovala ještě studium tvůrčího psaní v Německém literárním institutu v Lipsku…

    Během studia a divadelní práce jsem vždycky trochu psala a psaní jako prostředek vyjádření se pro mě časem stávalo čím dál důležitější. Ukázalo se tedy jako nezbytné zjistit, jestli mé texty vůbec před čtenáři obstojí, protože jsem je nikdy nikomu neukázala. Semináře v literárním institutu byly tedy přesně to, co jsem potřebovala. Poslala jsem jim pár textů a oni mě vzali. Mimochodem, díky próze.

    Jak vypadala inscenace vaší první hry? Účastnila jste se zkoušek?

    Moje první hra Nemožnost ostrova byla poprvé uvedena v Jeně. Pozvali mě na dvě, možná tři zkoušky. To bylo vše. Na zkoušení jsem se vůbec nepodílela. Není to ani obvyklé, pokud hra nevzniká až během zkoušek.

    U nás se v současné době mnoho autorských textů uvede jen jednou a jiná divadla už po nich nesáhnou. Je tomu tak i v Německu?

    Počet textů, které by se uváděly ve více divadlech, je obecně nízký. První premiéra musí být hodně úspěšná, aby se hra uvedla v jiném divadle znovu.

    Jakou úlohu mají v tomto procesu nakladatelství?

    Vykonávají práci zprostředkovatele. Nabízejí divadlům texty autorů, kteří u nich publikují. Tedy pokud text nevznikne na zakázku konkrétního divadla. V první řadě je ale nutné, aby byl text dobrý. Jinak ho nakladatelský dům vůbec nezačlení do svého programu.

    Kirstin Hilbig v roli Angely Merkelové v inscenaci hry Charlotte Roos a Juli Zeh Mutti (premiéra 7. května 2015, r. Ayla Yeginer, Theater Kontraste, Hamburk) FOTO OLIVER FANTITSCH

    Hry Mutti o Angele Merkelové a Yellow Line jste napsala s renomovanou německou spisovatelkou Juli Zeh. Jak takový společný text vzniká?

    Pracovala jsem už s různými autory. Nejen se spisovateli, ale i režiséry, dramaturgy a herci. Je to pro mě vždy velice obohacující. Zkouším tak různé způsoby psaní a uvažování, které bych při samostatné práci nedělala. Když píšu sama, potřebuji jiný druh soustředění. Někdy mě překvapí, jak lehce se člověku pracuje, když se například pohybuje na poli žánru, který by si sám nezvolil. Samozřejmě že tak někdy musím udělat kompromis, ale když na nějakém místě nevím, jak dál, můžu to nechat být a pokračuje ten druhý. S Juli Zeh máme dohodu, že do jistého okamžiku před termínem odevzdání smíme všechno, co napsala ta druhá, totálně přepsat. Důležité je, abychom si v každé fázi práce troufly si vzájemně ukázat nehotové scény. Pak začne výměna názorů, při níž vzniká výsledný text.

    S jakými divadly spolupracujete nejčastěji?

    V poslední době nejvíc píšu pro Schauspiel Köln. Nejdřív jsem jim psala cosi jako soap operu. S tím nápadem za mnou přišli dva herci z kolínského souboru mí, přátelé. Ti mi díl za dílem heslovitě líčili děj a herecké obsazení, jaké si představovali, a já jsem jim pak v co nejkratší době dodávala texty, aby se herci mohli připravovat. Jednotlivé epizody byly značně rozdílné. Někdy se použilo hodně z mého scénáře, jindy herci skoro jenom improvizovali. Vystupovali většinou jen v komorním obsazení, ale byly i takové díly, kdy jsme na jedno z nejmenších jevišť v Německu přivedli celý soubor kolínského divadla. Nakonec jsme to dotáhli ke dvěma sériím! A v době mezi nimi jsem od divadla dostala zakázku na celovečerní hru. Tím začala naše spolupráce, která trvá.

    V německých divadlech si často angažují rezidenčního autora. U nás to tak běžné není.

    Je inspirativní, když má autor při psaní na mysli konkrétní herce, může si texty společně s nimi číst a dál na nich pracovat. Vzniká tak jistá kontinuita. Zná také jevištní dispozice konkrétního divadla, techniku, inspicienty, baví se s dramaturgy a v neposlední řadě – má pravidelný příjem.

    Němečtí divadelníci jsou vesměs orientovaní silně levicově. Nebo se mýlím?

    Je pro mě obtížné popisovat německé divadelníky jako homogenní skupinu, na to bych pravděpodobně musela být schopná se na ni podívat zvenčí. Nevím ani, co přesně znamená být politicky orientován silně levicově. Snad se můžeme shodnout na tom, že divadelníci v Německu jsou do jisté míry liberální a otevření tématům, která jsou v současné společnosti důležitá. Zapojují se do společensko-kritických diskusí, nebo je často dokonce podněcují. Pochybuji ovšem o tom, že by přitom byli ve většině případů levicoví. A i kdyby. Německý divadelní systém je organizován hierarchicky, v rukou relativně malé skupiny lidí je soustředěna velká rozhodovací pravomoc. K čemu by pak byla levicovost, kdyby se člověk zároveň choval rasisticky a zneužíval svoje mocenské pozice?

    Jak byste charakterizovala svůj autorský styl?

    V mých hrách je vždy obsažena radikálně subjektivní perspektiva.

    Mohla byste být konkrétnější?

    I při klasickém dialogu sledujeme jako diváci jednu postavu na jevišti víc než druhou. A pokud se o hlasech ostatních postav dozvídám prostřednictvím hlasu jiné postavy, jsem záhy odkázána na její úhel pohledu. A nakonec se musím ptát, nakolik je vůbec její perspektiva hodnověrná. Právě to mě zajímá.

    Z inscenace hry Charlotte Roos Jemand wie ich / Někdo jako já (r. Bruno Cathomas, premiéra 3. prosince 2016, Schauspiel Köln) FOTO ANA LUKENDA

    Ve vaší hře Alergie jsem intenzivně vnímala téma nedostatku životní energie a parazitování na druhém člověku…

    Vztahy mezi lidmi a zachovávání určitých vzorců ve vztazích mě jako divadelní autorku samozřejmě vrcholně zajímá. Obě ženské figury Alergie mají mezi sebou nezdravý vztah, to máte pravdu. Hlavním tématem pro mě ale bylo něco jiného. Neschopnost vymezit se vůči zahlcení informacemi, jimž jsme každodenně v různých médiích vystavováni. Když člověk nemá žádný filtr a je naopak extrémně vnímavý vůči všemu, co jiní registrují jen tak mimochodem.

    Zaujalo mne, že jste už ve své první hře Nemožnost ostrova v roce 2005 reflektovala uprchlickou krizi.

    Po celém světě jsou neustále miliony lidí na útěku. A hodně z nich chce do Evropy. Bylo tomu před lety a tak to i zůstane. Co se mění, jsou uprchlické trasy.

    Přesto se od doby, kdy jste hru napsala, v Evropě v přístupu k emigrantům mnohé změnilo…

    Úsilí a investice, které se vydávají, abychom tu spoustu lidí udrželi dál od Evropy, se zmnohonásobily. Vydává se na to nesmírné množství peněz. Rozčiluje mě, když se předstírá, že se v roce 2015 s lidmi, kteří museli uprchnout ze syrské občanské války a stále z ní utíkají, vynořil problém, který předtím v Evropě neexistoval. Byl tu předtím a bude vždy.

    Z němčiny rozhovor překládala Zuzana Augustová


    Komentáře k článku: Charlotte Roos: Zajímá mě radikálně subjektivní perspektiva

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,