Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Cesta do hlubin tyranovy duše

    Jak známo, někdy ani sebelepší úmysly nezabrání zkáze. Pražské Divadlo Broadway se chvályhodně rozhodlo svůj dosavadní, dominantně muzikálový dramaturgický profil obohatit o činoherní linii. A její startovní výstřel vskutku disponuje výbušným arzenálem zvíci atomové pumy, jež má ovšem primárně autodestruktivní charakter.

    Veronika Žilková a Lukáš Pavlásek FOTO ARCHIV DIVADLA BROADWAY

    Inscenace Já, diktátor v režii Vladimíra Morávka vychází z textové předlohy Lukáše Pavláska, který se rovněž herecky chopil titulního partu. Obskurní besídku nicméně otevírá četba autorovy povídky v podání Tomáše Matonohy, která má nejspíš divákům názorně ozřejmit charakter komikovy tvorby. Po úmorné chvilce literárního exhibicionismu sice následují náznaky divadelních aktivit, kýžená úleva však nepřichází. Protřelý showman Pavlásek totiž možná vládne řadou různorodých talentů, nicméně základní atributy hereckého umění si dosud neosvojil. Ani tentokrát není schopen zříci se charakteristického projevu lidského jůheláka, jenž je korunován intonačně nejistou, specificky telecí mluvou. Co se ale u pětiminutového stand-up vystoupení dá jakž takž vydržet, je na ploše bezmála tříhodinového představení k nepřežití. Pavláskova chcípácky mimoňská komika působí jako neústrojný hybrid Woodyho Allena a Luďka Soboty a nezříká se ani doslovných vizuálních citací inscenační poetiky Osvobozeného divadla. Přitom slouží tématu, jež je stejně aktuální jako atraktivní – syndromu vyhoření, jenž zde postihne ústředního krutovládce.

    Zatímco Pavláskovi zahraniční kolegové Jim Carrey či Ricky Gervais se s identickým motivem v nedávné době srdnatě utkali v prvotřídních tragikomických TV sériích K smíchu (Kidding, USA, 2018–2020), respektive Po životě (After Life, VB, 2019–2022; divadelní adaptaci uvádí Divadlo Na Jezerce), Pavlásek coby golem nekoordinovaně kráčí cestou fragmentárně roztříštěné hrubozrnné frašky, pro niž ale nemá cit, předpoklady ani adekvátní partnery.

    Dalším neuralgickým bodem inscenace se stává herecká (ne)komunikace mezi umělecky limitovaným bavičem a ostatními představiteli. Tomáš Matonoha s Davidem Boshem zřejmě měli být klaunskou dvojicí reprezentující servilní mechanismus všudypřítomných podržtašek, jejich vespolná jevištní existence se však rozpíjí v sérii nekočírovaných povrchností a vachrlatě vystavěných point. Milan Peroutka sice očekávaně provětrá svůj školený hlas, v alegorické úloze mementa mori ale zůstává bolestně nevyužit. Veronika Žilková v mnoha ženských postavách dává své herecké zkušenosti i tělo totálně všanc a několikrát dokonce na připomínku svého slovutného otce mocně zaduje na zobcovou flétnu, jako pověřená dramaturgyně si ovšem nedokázala poradit s formálně nestrukturovaným, navíc značně přebujelým textem.

    Výsledkem je rozbředlá rozpačitost, jíž nedokáže vzdorovat ani jindy tak sebevědomá režie Vladimíra Morávka. Ten se v nouzi nejvyšší stereotypně uchyluje ke svým oblíbeným kouzelnickým trikům a rozmařile spojuje provařené výrazové prostředky baroka a současnosti, v čemž mu vehementně napomáhá postmoderní scénografie Daniela Dvořáka i kabaretně groteskní kostýmy Evy Morávkové. Na první poslech příjemné jsou živě hrané poprockové písně, které na Pavláskovy texty složil kapelník skupiny Chinaski František Táborský. Několikanásobné opakování během produkce z nich ovšem rychle a zbytečně činí odrhovačky.

    I přes všechny uvedené výhrady však hodlám „broadwayského“ Diktátora v jednom důležitém aspektu jednoznačně podpořit. V rámci produkce divadla totiž jde o odvážný výstup z komfortní zóny, jenž si místo zatracení zaslouží další příkladnou péči. Doufám, že se nestane pouhým úkrokem mimo, ale naopak prvním kamenem na cestě k příštím úspěchům. I ty se totiž často rodí z prvotních nezdarů. Odvahu tedy!

    Divadlo Broadway, Praha – Lukáš Pavlásek: Já, diktátor. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Veronika Žilková, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Eva Morávková, hudba František Táborský. Premiéra 19. dubna 2023.


    Komentáře k článku: Cesta do hlubin tyranovy duše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,