Divadelní noviny > Příloha

Česko-polsko-slovenské divadelní setkání v Libni

První ročník mezinárodního festivalu Palm Off Fest probíhal ve dnech 23. května až 6. června v Divadle pod Palmovkou. Zahájen byl Laskavými bohyněmi místního souboru v režii Michala Langa, v rámci české linie byla uvedena také kontroverzní inscenace Mlčení bobříků dramatika Tomáše Dianišky a režiséra Jana Friče, která se hraje ve Studiu Palmoffka. Oceňované Slyšení Tomáše Vůjtka z ostravské Komorní scény Aréna bylo, bohužel, zrušeno kvůli zranění dvou herců. Slovenské divadlo zastupovala inscenace Opilí. Text Ivana Vyrypajeva režíroval Eduard Kudláč v Městském divadle Žilina.

Lenka Dombrovská

Polské divadlo reprezentovaly tři generace režisérů – nejstarší Krystian Lupa (1943), střední Jan Klata (1973) a nejmladší režisérky Ewelina Marciniak (1984) a Agata Kucińska (1981). Inscenace obou režisérek ukázaly moderní, experimentální tvář současného polského divadla. Spletité a nejednoznačné texty sice trochu ztrácely na síle pro diváky neznalé polsky – bylo těžké číst titulky a zároveň plně pozorovat jevištní magii obou představení.

Inscenace Gałgan z vratislavského Teatru Współceszného (text Jarosław Murawski, režie Ewelina Marciniak) na první pohled ukazuje detektivní příběh dvou sourozenců, kteří stojí proti všem. Později však šílená a brutální realita útočí takovou silou, že je nemožné odlišit, co je pravda, a tak ke slovu přichází surrealistický (nejen divadelní) jazyk. V téměř fenomenologické inscenaci o vnímání a paměti hrají křehká Maria Kania a Grzegorz Dowgiałło, slepý „neherec“, který je však výtečným hudebníkem, jak jsme se mohli přesvědčit také v Praze.

Existenciální byla také loutková inscenace pro dospělé Uprostřed slunce hromadí se popel (text Artur Pałyga, režie Agata Kucińska) z vratislavského Teatru Lalek. Zde se mladá žena musí po své smrti naučit novému bytí. A také bilancovat a smířit. Do této hlavní příběhové linie se prolétají osudy dalších obyvatel domu, jenž vyhořel. Velkým kladem inscenace bylo – kromě vizuální složky – lavírování mezi tragikou a komikou. A navíc – smrt zde byla pouze novým začátkem.

Palm Off Fest však nebyl pouhou přehlídkou inscenací, nýbrž zdařile komponovaným festivalem. Samozřejmostí byly debaty po festivalových představeních. Nechyběly večerní koncerty – například Bára Valentová, skupina Korjen, na pomezí divadla a koncertu pak stojí projekt Stolek experimentální skupiny Karbido. V hudebně-divadelním představení stojí v centru všeho elektroakustický stůl. Doprovodný program doplňovala také výstava současného polského umění Locked in Space / Enslaved in Time umělců Miłosze Flise, Agnieszky Ewy Braunové, Barnaba Mikulowského a Luizy Zimermanové.

Malý zázrak na Palmovce

Vladimír Just

Na libeňském Setkání divadel střední Evropy jsem stihl vidět tři opusy a bez ohledu na jejich kvalitu tou nejvyšší je pro mne opus čtvrtý – totiž samotný festival. Je opravdu malým zázrakem dostat v šibeničním termínu na jedno zatím světově nikterak proslulé místo vedle citlivě vybraných domácích i inscenace evropské režisérské špičky, jejichž hrací kalendář je zaplněn na roky dopředu (Krystian Lupa, Jan Klata).

Velice si cením Klatova pokusu o aktuální přečtení Ibsena. Jeho hra Nepřítel lidu o krachu jednoho čestného pokusu o nápravu veřejných poměrů v obci, jejíž lázeňská pro­spe­ri­ta je postavena na podvodu, zažívá v posledních letech u nás i našich sousedů velkou renesanci. Po kontroverzní Ostermaierově inscenaci v berlínské Schaubühne, již jsme mohli obdivovat loni v Plzni, a po starší přímočaré inscenaci v ústeckém Činoherním studiu, máme jen v tomto roce Deákův vinohradský a Duškův uherskohradišťský pokus, oba s vysoce nadstandardními hereckými výkony v titulní postavě doktora Stockmanna (Igor Bareš, Tomáš Šulaj).

Také Klatův protagonista Juliusz Chrzą­stowski ve Stockmannovi fascinuje: po brilantním, zprvu jaksi spíš jen ležérně pobaveném, sebevědomém a z vnějšku jedovatě komentujícím kritikovi poměrů se propracoval v klíčové scéně veřejné schůze, která už u Ibsena končí místo rebelova triumfu málem jeho lynčem, k něčemu, co se jen tak nevidí. Herec si připravil speciálně pro Prahu velkou politickou „forbínu“, plnou aluzí na české reálie: od připomínky dvou okupací, na nichž participovala polská vojska, přes blahopřání k úžasné přímé volbě našeho úžasného prezidenta a další aktuální glosy o našich politicích, jejichž bizarní existenci připomněla například opravdová zahradní „konvička“, až po mystifikační záměnu „nenávistného“ koránu za „laskavou“ bibli a přímé dotazy do publika, zda někdo u nás kdy viděl ve skutečnosti nikoli na monitoru, reálného běžence, notabene se smartphonem… Tady nastal ovšem jistý nepříjemný kámen úrazu. Za úroveň každé forbíny ručí minimálně z padesáti procent jako její spolutvůrce inteligence a pohotovost diváků. A ti „moji“ podali 25. května v Libni výkon dost netalentovaný (podle toho vypadaly i recenze, pohoršené vpádem politiky do umění a hořekující nad tím, že prý tady „skončilo divadlo“ a že nám herec vnucoval „jediný správný názor“ – podle téže logiky by ovšem v očích téhož kritika kdysi skončilo, resp. ani nezačalo, někdejší slavné Osvobozené). Na zmíněnou otázku k virtuálním běžencům v Čechách replikoval hlas z publika poměrně nejapným výkřikem ze 70%! – stupidita téhle odpovědi nejen mě, ale dost možná i herci vyrazila dech.

I tak to byl ovšem pro mne vrcholný zážitek z živého, „teď a tady“ vytvářeného, v nejlepším slova smyslu časového divadla, nesvázaného žádnou ideologií – kromě „ideologie“ kritického rozumu a solidarity s lidským utrpe­ním (symboličtí běženci v plovacích vestách, které fašizující společnost udělala ze Stockmannovy – a obecně z každé slušné – rodiny, vpadli do Ibsenovy hry i v závěru, ostatně už u Ibsena modelově nejednoznačného a otevřeného různým výkladům).

Sám dramatik jistě netušil, jak silně budou po sto třiceti letech v nás rezonovat témata jeho hry (od otravy přírody, včetně pramene naší prosperity, až po korupční otravu médií a téma limitů demokracie jako vlády korupční většiny nad bezmocnou menšinou, kterou masa dožene až k postojům, jež s demokracií nemají mnoho společného). Toto téma tyranie většiny, Ibsenem ve scéně schůze geniálně předvídavé a Janem Lupou kongeniálně a metaforicky uchopené (snad až na ty nekonečné „industriální“ hudební pasáže), by se dalo shrnout i Jungovými slovy: Sto inteligentních lidí pohromadě vytvoří jednoho hydrocefala.

Narodowy Stary Teatr (Krakov, Polsko) – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Režie Jan Klata, dramaturgie a úprava textu Michał Buszewicz, scénografie Justyna Łagowska, choreografie Maćko Prusak, hudba Robert Piernikowski. Premiéra 3. října 2015. (Psáno z reprízy 25. května 2016 v Divadle pod Palmovkou.)

Dialog se sedmnáct let starým světem

Tatiana Brederová

Krystian Lupa na festivalu uvedl inscenaci Prezidentek rakouského autora Wernera Schwaba, která vznikla pro vratislavský Teatr Polski již v roce 1999. Sedmnáct let staré dílo vytváří jakýsi mikrokosmos úpadkového světa, kde se běžný rozhovor tří žen postupně mění v exaltovaný projev zoufalého šílenství. Mohlo by se zdát, že téma společenské dekadence je nadčasové a neztratí na aktuálnosti ani dnes, ale v kombinaci s poměrně stereotypně (groteskně) zobrazeným maloměšťáckým prostředím a nemnoha režijními invencemi dílo lze dnes spíše vnímat jako historickou rekonstrukci jistého typu divadelnosti či jako dialog s historií. Bereme-li aspekt stáří inscenace v potaz, funguje inscenace Prezidentek jako skvělý studijní materiál, na kterém lze sledovat společenské a politické proměny středoevropského regionu posledních desetiletí.

Text Wernera Schwaba předznamenává zásadní převahu mluveného slova a Krystian Lupa tento charakter předlohy respektoval; inscenaci vybudoval s ohledem na dramatikovo autorské gesto. Všudypřítomný úpadek a lidskou nízkost přetavil nejen do celkové koncepce a práce s herečkami, ale i dramaturgie, scénografie a hudby (Lupa je autorem všech scénických komponentů).

V zanedbané kuchyni se pohybuje trojice hereček v nevkusných kostýmech, které celkem zřetelně citují okázalou „nemódnost“ chudých regionů. Rozvíjí zde své obscénní až fekální hovory, vulgarita je díky nespoutanému projevu vyhnaná do absurdních rovin, v kterých lze vysledovat silné otisky tragických životních zkušeností či zásadních morálních otázek. Postupným popíjením gradují i tón a míra dekadentnosti jejich projevu, jenž vrcholí v naprostém šílenství a destrukci.

Tři herečky, které se v inscenaci představily již na premiéře před sedmnácti lety – Halina Rasiakówna, Ewa Skibińska a Bożena Baranowska –, spojuje balancování na hraně psychologického realismu a excentrické grotesky. Všechny dokážou kombinovat tragické momenty a komicky odlehčené části do homogenního celku, který zcela zřetelně tlumočí autorovo poselství.

Festival Palm Off Fest si jako jeden z hlavních dramaturgických cílů vytyčil dialog s aktuálními společenskými a politickými událostmi ve střední Evropě. V takto formulovaném kontextu by se mohl výběr inscenace s ohledem na její stáří zdát pochybný. Některé momenty ale naopak dostávají ve světle aktuálních událostí zcela jiný rozměr – třeba zanícené sledování mše Jana Pavla II. v televizi, které jako by reagovalo na konzervativní tendence v polské společnosti dnes. Otázkou ale zůstává, zda všechny tyto momenty dovedou v tak historizujícím rámci komunikovat i s generací, která devadesátá léta neprožila v dospělém věku, a zda není vhodnější současné dění reflektovat na skutečně aktuálním materiálu. I když se povaha společenských kolapsů v historii zásadně nemění a je dobré si je připomínat, mění se zásadně jejich kontext, a tedy i příčiny a důsledky.

Teatr Polski (Vratislav, Polsko) – Werner Schwab: Prezidentky. Režie, dramaturgie, scénografie, hudba Krystian Lupa. Premiéra 17. září 1999. (Psáno z reprízy 29. května 2016 v Divadle pod Palmovkou.)

• Autor: DN
• Publikováno: 21. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Česko-polsko-slovenské divadelní setkání v Libni

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ