Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česko-polsko-slovenské divadelní setkání v Libni

    První ročník mezinárodního festivalu Palm Off Fest probíhal ve dnech 23. května až 6. června v Divadle pod Palmovkou. Zahájen byl Laskavými bohyněmi místního souboru v režii Michala Langa, v rámci české linie byla uvedena také kontroverzní inscenace Mlčení bobříků dramatika Tomáše Dianišky a režiséra Jana Friče, která se hraje ve Studiu Palmoffka. Oceňované Slyšení Tomáše Vůjtka z ostravské Komorní scény Aréna bylo, bohužel, zrušeno kvůli zranění dvou herců. Slovenské divadlo zastupovala inscenace Opilí. Text Ivana Vyrypajeva režíroval Eduard Kudláč v Městském divadle Žilina.

    Vernisáž výstavy současného  polského umění Locked in Space/ Enslaved in Time FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Vernisáž výstavy současného polského umění Locked in Space/ Enslaved in Time FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Lenka Dombrovská

    Polské divadlo reprezentovaly tři generace režisérů – nejstarší Krystian Lupa (1943), střední Jan Klata (1973) a nejmladší režisérky Ewelina Marciniak (1984) a Agata Kucińska (1981). Inscenace obou režisérek ukázaly moderní, experimentální tvář současného polského divadla. Spletité a nejednoznačné texty sice trochu ztrácely na síle pro diváky neznalé polsky – bylo těžké číst titulky a zároveň plně pozorovat jevištní magii obou představení.

    Inscenace Gałgan z vratislavského Teatru Współceszného (text Jarosław Murawski, režie Ewelina Marciniak) na první pohled ukazuje detektivní příběh dvou sourozenců, kteří stojí proti všem. Později však šílená a brutální realita útočí takovou silou, že je nemožné odlišit, co je pravda, a tak ke slovu přichází surrealistický (nejen divadelní) jazyk. V téměř fenomenologické inscenaci o vnímání a paměti hrají křehká Maria Kania a Grzegorz Dowgiałło, slepý „neherec“, který je však výtečným hudebníkem, jak jsme se mohli přesvědčit také v Praze.

    Existenciální byla také loutková inscenace pro dospělé Uprostřed slunce hromadí se popel (text Artur Pałyga, režie Agata Kucińska) z vratislavského Teatru Lalek. Zde se mladá žena musí po své smrti naučit novému bytí. A také bilancovat a smířit. Do této hlavní příběhové linie se prolétají osudy dalších obyvatel domu, jenž vyhořel. Velkým kladem inscenace bylo – kromě vizuální složky – lavírování mezi tragikou a komikou. A navíc – smrt zde byla pouze novým začátkem.

    Palm Off Fest však nebyl pouhou přehlídkou inscenací, nýbrž zdařile komponovaným festivalem. Samozřejmostí byly debaty po festivalových představeních. Nechyběly večerní koncerty – například Bára Valentová, skupina Korjen, na pomezí divadla a koncertu pak stojí projekt Stolek experimentální skupiny Karbido. V hudebně-divadelním představení stojí v centru všeho elektroakustický stůl. Doprovodný program doplňovala také výstava současného polského umění Locked in Space / Enslaved in Time umělců Miłosze Flise, Agnieszky Ewy Braunové, Barnaba Mikulowského a Luizy Zimermanové.

    Slovensko reprezentovala inscenace Opilí v režii Eduarda Kudláče FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Slovensko reprezentovala inscenace Opilí v režii Eduarda Kudláče FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Malý zázrak na Palmovce

    Vladimír Just

    Na libeňském Setkání divadel střední Evropy jsem stihl vidět tři opusy a bez ohledu na jejich kvalitu tou nejvyšší je pro mne opus čtvrtý – totiž samotný festival. Je opravdu malým zázrakem dostat v šibeničním termínu na jedno zatím světově nikterak proslulé místo vedle citlivě vybraných domácích i inscenace evropské režisérské špičky, jejichž hrací kalendář je zaplněn na roky dopředu (Krystian Lupa, Jan Klata).

    Velice si cením Klatova pokusu o aktuální přečtení Ibsena. Jeho hra Nepřítel lidu o krachu jednoho čestného pokusu o nápravu veřejných poměrů v obci, jejíž lázeňská pro­spe­ri­ta je postavena na podvodu, zažívá v posledních letech u nás i našich sousedů velkou renesanci. Po kontroverzní Ostermaierově inscenaci v berlínské Schaubühne, již jsme mohli obdivovat loni v Plzni, a po starší přímočaré inscenaci v ústeckém Činoherním studiu, máme jen v tomto roce Deákův vinohradský a Duškův uherskohradišťský pokus, oba s vysoce nadstandardními hereckými výkony v titulní postavě doktora Stockmanna (Igor Bareš, Tomáš Šulaj).

    Také Klatův protagonista Juliusz Chrzą­stowski ve Stockmannovi fascinuje: po brilantním, zprvu jaksi spíš jen ležérně pobaveném, sebevědomém a z vnějšku jedovatě komentujícím kritikovi poměrů se propracoval v klíčové scéně veřejné schůze, která už u Ibsena končí místo rebelova triumfu málem jeho lynčem, k něčemu, co se jen tak nevidí. Herec si připravil speciálně pro Prahu velkou politickou „forbínu“, plnou aluzí na české reálie: od připomínky dvou okupací, na nichž participovala polská vojska, přes blahopřání k úžasné přímé volbě našeho úžasného prezidenta a další aktuální glosy o našich politicích, jejichž bizarní existenci připomněla například opravdová zahradní „konvička“, až po mystifikační záměnu „nenávistného“ koránu za „laskavou“ bibli a přímé dotazy do publika, zda někdo u nás kdy viděl ve skutečnosti nikoli na monitoru, reálného běžence, notabene se smartphonem… Tady nastal ovšem jistý nepříjemný kámen úrazu. Za úroveň každé forbíny ručí minimálně z padesáti procent jako její spolutvůrce inteligence a pohotovost diváků. A ti „moji“ podali 25. května v Libni výkon dost netalentovaný (podle toho vypadaly i recenze, pohoršené vpádem politiky do umění a hořekující nad tím, že prý tady „skončilo divadlo“ a že nám herec vnucoval „jediný správný názor“ – podle téže logiky by ovšem v očích téhož kritika kdysi skončilo, resp. ani nezačalo, někdejší slavné Osvobozené). Na zmíněnou otázku k virtuálním běžencům v Čechách replikoval hlas z publika poměrně nejapným výkřikem ze 70%! – stupidita téhle odpovědi nejen mě, ale dost možná i herci vyrazila dech.

    I tak to byl ovšem pro mne vrcholný zážitek z živého, „teď a tady“ vytvářeného, v nejlepším slova smyslu časového divadla, nesvázaného žádnou ideologií – kromě „ideologie“ kritického rozumu a solidarity s lidským utrpe­ním (symboličtí běženci v plovacích vestách, které fašizující společnost udělala ze Stockmannovy – a obecně z každé slušné – rodiny, vpadli do Ibsenovy hry i v závěru, ostatně už u Ibsena modelově nejednoznačného a otevřeného různým výkladům).

    Sám dramatik jistě netušil, jak silně budou po sto třiceti letech v nás rezonovat témata jeho hry (od otravy přírody, včetně pramene naší prosperity, až po korupční otravu médií a téma limitů demokracie jako vlády korupční většiny nad bezmocnou menšinou, kterou masa dožene až k postojům, jež s demokracií nemají mnoho společného). Toto téma tyranie většiny, Ibsenem ve scéně schůze geniálně předvídavé a Janem Lupou kongeniálně a metaforicky uchopené (snad až na ty nekonečné „industriální“ hudební pasáže), by se dalo shrnout i Jungovými slovy: Sto inteligentních lidí pohromadě vytvoří jednoho hydrocefala.

    Narodowy Stary Teatr (Krakov, Polsko) – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Režie Jan Klata, dramaturgie a úprava textu Michał Buszewicz, scénografie Justyna Łagowska, choreografie Maćko Prusak, hudba Robert Piernikowski. Premiéra 3. října 2015. (Psáno z reprízy 25. května 2016 v Divadle pod Palmovkou.)

    Surrealistickou inscenaci Gałgan režírovala mladá polská režisérka Ewelina Marciniak  FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Surrealistickou inscenaci Gałgan režírovala mladá polská režisérka Ewelina Marciniak FOTO MILOŠ SKÁCEL

    Dialog se sedmnáct let starým světem

    Tatiana Brederová

    Krystian Lupa na festivalu uvedl inscenaci Prezidentek rakouského autora Wernera Schwaba, která vznikla pro vratislavský Teatr Polski již v roce 1999. Sedmnáct let staré dílo vytváří jakýsi mikrokosmos úpadkového světa, kde se běžný rozhovor tří žen postupně mění v exaltovaný projev zoufalého šílenství. Mohlo by se zdát, že téma společenské dekadence je nadčasové a neztratí na aktuálnosti ani dnes, ale v kombinaci s poměrně stereotypně (groteskně) zobrazeným maloměšťáckým prostředím a nemnoha režijními invencemi dílo lze dnes spíše vnímat jako historickou rekonstrukci jistého typu divadelnosti či jako dialog s historií. Bereme-li aspekt stáří inscenace v potaz, funguje inscenace Prezidentek jako skvělý studijní materiál, na kterém lze sledovat společenské a politické proměny středoevropského regionu posledních desetiletí.

    Text Wernera Schwaba předznamenává zásadní převahu mluveného slova a Krystian Lupa tento charakter předlohy respektoval; inscenaci vybudoval s ohledem na dramatikovo autorské gesto. Všudypřítomný úpadek a lidskou nízkost přetavil nejen do celkové koncepce a práce s herečkami, ale i dramaturgie, scénografie a hudby (Lupa je autorem všech scénických komponentů).

    V zanedbané kuchyni se pohybuje trojice hereček v nevkusných kostýmech, které celkem zřetelně citují okázalou „nemódnost“ chudých regionů. Rozvíjí zde své obscénní až fekální hovory, vulgarita je díky nespoutanému projevu vyhnaná do absurdních rovin, v kterých lze vysledovat silné otisky tragických životních zkušeností či zásadních morálních otázek. Postupným popíjením gradují i tón a míra dekadentnosti jejich projevu, jenž vrcholí v naprostém šílenství a destrukci.

    Tři herečky, které se v inscenaci představily již na premiéře před sedmnácti lety – Halina Rasiakówna, Ewa Skibińska a Bożena Baranowska –, spojuje balancování na hraně psychologického realismu a excentrické grotesky. Všechny dokážou kombinovat tragické momenty a komicky odlehčené části do homogenního celku, který zcela zřetelně tlumočí autorovo poselství.

    Festival Palm Off Fest si jako jeden z hlavních dramaturgických cílů vytyčil dialog s aktuálními společenskými a politickými událostmi ve střední Evropě. V takto formulovaném kontextu by se mohl výběr inscenace s ohledem na její stáří zdát pochybný. Některé momenty ale naopak dostávají ve světle aktuálních událostí zcela jiný rozměr – třeba zanícené sledování mše Jana Pavla II. v televizi, které jako by reagovalo na konzervativní tendence v polské společnosti dnes. Otázkou ale zůstává, zda všechny tyto momenty dovedou v tak historizujícím rámci komunikovat i s generací, která devadesátá léta neprožila v dospělém věku, a zda není vhodnější současné dění reflektovat na skutečně aktuálním materiálu. I když se povaha společenských kolapsů v historii zásadně nemění a je dobré si je připomínat, mění se zásadně jejich kontext, a tedy i příčiny a důsledky.

    Teatr Polski (Vratislav, Polsko) – Werner Schwab: Prezidentky. Režie, dramaturgie, scénografie, hudba Krystian Lupa. Premiéra 17. září 1999. (Psáno z reprízy 29. května 2016 v Divadle pod Palmovkou.)

    • Autor:
    • Publikováno: 21. června 2016

    Komentáře k článku: Česko-polsko-slovenské divadelní setkání v Libni

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,