Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česká republika národně fašistická

    Často slýchávám, že opera je žánr minoritní, navíc drahý, a že se lejí peníze do něčeho, co zajímá malé procento lidí, tudíž mrháme penězi daňových poplatníků. Nedávno jsem si dokonce přečetl, že opera v Čechách je drahá, ale zas ne tolik, takže stojí za hovno a měla by se raději všude zrušit.

    Petr Kofroň

    Všichni jsme si na podobné otázky zvykli, v našem slovníku se zakořenila „většinová společnost“, „menšinová společnost“, „nepřizpůsobiví“. Ve 20. století možno sledovat, jak se náš národ zbavil nejdřív Židů, pak Němců, romskou otázku řešíme šedesát let „asimilací“. Vše, co je pluralitní, bylo s úspěchem vymazáno. Jenže opakem plurality je totalita.

    Na poli kulturním je nejotřesnějším zážitkem prezidentská kampaň MUDr. Přemysla Sobotky, který – bez ostychu – razil neofašistická hesla „Naše země – naše kultura“, „Naše země – naše pravidla“. Ještě chybělo „Jeden národ – jedna rasa“.

    V jádru tohoto myšlení je ovšem nesmírná nejistota, sebepodceňování, fobie z čehokoli, co není „Jeden názor“. V Německu tyto myšlenky kdysi vyvěraly z ponížení po 1. světové válce, u nás z opakovaného ponižování malého národa velmocemi.

    Jenže, meine Kameraden, fašizující myšlení se nám rozlézá nejen do pater vyšších („Brusel nám nebude diktovat“), ale i do pater nižších: Dívá se na pořad v televizi minorita? Zrušíme ho, má malou sledovanost! Jsou výdaje na divadelní představení vyšší než příjmy ze vstupného? Ať jdou komedianti dělat něco užitečného! Většinová společnost, která sleduje Ordinaci v Růžové zahradě, asimiluje nepřizpůsobivé v kultuře.

    Jenže, meine Kameraden, znakem silné společnosti je nejen tolerance k jakékoliv menšině, ale dokonce podpora menšin a menšinových názorů, protože jedině tak je možno tříbit myšlenku společenského rozvoje. Kráčíme pod praporem „Naše země – naše kultura“, ale nechceme vidět, že to je vlastně fašistické „Jedna země – jedna kultura“.

    Výsledkem je samozřejmě degenerace kulturní úrovně na všech stupních a ve všech podobách. Týká se nás všech, včetně těch zatracených „kulturních elit“. Frapantním dokladem je tak oslavovaný film Davida Ondříčka Ve stínu. Slaboduchý scénář, připomínající hollywoodskou slátaninu, zoufalá nápodoba amerických vzorů – a naše kulturní elita si asi doopravdy myslí, že když tomuto filmu udělí 20 sošek a vyšle ho do soutěže o Oscara, že v Americe vyhraje?

    Ano, vyčistili jsme naši zem od všech cizáků a zjistili jsme, že v nás najednou není vůbec nic, jen – a to je ten nejstrašnější paradox, který nás mohl potkat – touha se něčemu připodobnit.


    Komentáře k článku: Česká republika národně fašistická

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,