Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak pan Vok ohluchl

    Ostravská opera nezklamala smetanovským titulem k Roku české hudby – Čertova stěna patří k tomu vůbec nejpozoruhodnějšímu, co Mistr napsal, zároveň k nejobtížnějšímu, tudíž nejméně hranému a málo oblíbenému. Kromě zdejší snahy přicházet s něčím novým a podstatným za volbou tuším dirigenta Roberta Jindru a jeho okouzlení nejširším okruhem wagnerovské opery, do které zahrnul i Čertovu stěnu, i když Smetanu wagneriána bychom našli spíš v jiných operách. Je to zřejmé ze symfonického vedení orchestru, z toho, že Jindrovi nejlépe vycházejí tutti pasáže, na druhou stranu v mých uších chybělo místy víc vroucnosti i grotesknosti, prostě i jiných než wagnerovských ingrediencí. První jednání premiéry bylo vůbec přehlušené, bez dynamiky, která se dostavila až v druhém jednání a místy ve třetím. K tomu hráči v orchestru sem tam chybovali, sbory nebyly sezpívané až tak dokonale, jak je tu zvykem. Nicméně nastudování je pozoruhodné, vskutku promyšlené, byť ve zvuku místy trochu odlišné od mých představ.

    Čertova stěna

    Vok Vítkovic (Ivan Kusnjer) se stává Bedřichem Smetanou a ukazuje Hedvice (Dana Burešová) maketu Národního divadla FOTO MARTIN POPELÁŘ

     

    Robert Jindra s režisérem Jiřím Nekvasilem ovšem dobře vědí, že výjimečnou tuto operu činí skládačka ostře střídaných situací, nálad, stylů, že kromě Wagnerova vlivu jsou tu inspirace folklorem, operní buffou, ale také předjímání hudebního expresionismu, a dokonce zvětšeným kvintakordem v motivu Raracha pootevřená vrátka k schönbergovskému opuštění tonality. Genialita, nebo projevy choré mysli? Je mezi tím vůbec rozdíl? Inscenátoři se proto velmi sympaticky nepokoušeli vyprávět barvitý příběh, ale hráli přiznaně divadelní výstupy. Za vrchol kompozice považuji zhudebněné repliky dokonale postihující smysl řečeného a rozpoložení mluvčího. Smetana je napsal především hradnímu Michálkovi a Jan Vacík je provedl způsobem nebývalým – jeho lamentace nad dcerou Katuškou, která si nechce vzít pana Voka, je jedním z vrcholů inscenace.

    Nemyslím, že bylo dobře nechat při tom Michálka vzteky rozbíjet talíře. Nekvasil, přísně vzato, stále jen demonstruje, a to nejčastěji podle konkrétních pobídek textu, v důsledku popisně, jinak nechává pěvce statovat, tu se k sobě otočí, tu vykonají mechanicky gesto, pohyb, pokleknou a tak. Stejné je to se scénou, spíše vykrytím, a nakonec i s některými kostýmy – proč třeba „chudá sirota“ Hedvika přijela na Vokův hrad v róbě středověké mondénní dámy? Nepochybuji, že všechno tu má svůj účel, jenže mnohdy těžko pochopitelný, jindy formulovaný jen racionálně, mimo logiku hudby a příběhu. Nekvasil chtěl vzdát hold jubilujícímu skladateli, jenže proměnit proto Voka v samém závěru v hluchnoucího Smetanu, který se teatrálně chytá za uši jako ve filmu Z mého života, bylo legrační. Dát mu do rukou model Národního divadla už je směšné, neboť co si měl s takovým balíkem Ivan Kusnjer v roli Voka počít? Pak model ještě názorně zapálit! Jeviště vykrývají jen stěny s portréty skladatele, ale nechat je coby znak postavení čertovy stěny zavřít jak vrata od stodoly, nechat před ně volně nakráčet Hedviku s Jarkem, aby ve statickém postoji zpívali, že spěchají zachránit Voka? Jedním z určujících znaků současného operního divadla je synergie výrazových prostředků směřujících ke společnému emocionálnímu i racionálnímu sdělení, Nekvasil prostředky izoluje po vzoru nejtradičnější operní estetiky.

    Premiéru zpívali vesměs hostující sólisté nadmíru dobře, Voka podal Ivan Kusnjer uměřeně, v Jarkovi Aleš Briscein ani ne týden po premiérovém Jeníkovi v Plzni znovu předvedl barevný hlas s pevnou kantilénou, Dana Burešová zazpívala Hedviku spolehlivě, o postavě v této režii si však nic myslet neumím, Katušku v dobré tradici postavy vystihla Petra Perla Nôtová. Poustevník Beneš a Rarach jsou v podání Martina Gurbaľa a německého basbarytonisty Ulfa Paulsena vskutku k nerozeznání, Paulsen navíc osvědčil báječnou češtinu a smysl pro výraznou akci.

    Jenže i tak je ostravské uvedení Čertovy stěny spolu s předchozí Mirandolinou dosud nejpodstatnější oslavou jubilujících českých klasiků.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Bedřich Smetana: Čertova stěna. Libreto Eliška Krásnohorská. Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 12. června 2014.


    Komentáře k článku: Jak pan Vok ohluchl

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,