Čelákovické glosy (No. 66)
Japonská absurdní komedie Doughnuts, která otevírala festival, přinesla jakoby analytický pohled na mnohé současné vědce-účasníky konferencí, objíždějící svoji vlast (a další kraje). Námět svého rokování neumějí srozumitelně vysvětlit, tentokrát je jejich nečekaným hlavním předmětem/problémem mlha, která znemožňuje odjezd z hotelu na místo konání. Doprava zkolabovala, taxíky nejezdí, ani veřejná doprava linkovým autobusem (jejíž použití by vnímali jako ponížení). Čekání na změnu počasí si krátí vzpomínkami na předchozí podobné konference, hotely, snídaně atp., prostě jsou konferenční matadoři. Mlha se nezvedne, naopak houstne; jediným průnikem reality je zpráva o medvědovi v samoobsluze, který si tam vybírá oblíbené potraviny. Tuto událost, prezentovanou na netu, se zaujetím sledují.
Japonská absurdní komedie Doughnuts. Foto: archiv fesivalu
Můžeme si za tuhle hypertrofii „jakobyvědy“ sami? Ano, můžeme, protože tolerujeme (a tím vlastně podporujeme) tok financí do takových aktivit!
Absurditu námětu podtrhuje dovysvětlování velkého kvanta textu (bravurně interpretovaného) gestikou japonského tradičního divadla nó; v průběhu večera jí divák začne rozumět, chápat.
Uvedení „dramatické amolety“ Sex od Pavla Kohouta bylo trochu opožděnou poctou k 95. narozeninám zakladatele festivalu. V komentáří k brilantní aktovce píše autor o drobné hypertrofii povahových rysů jednajích osob (jsou to Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík a Karel Kosík). V „normálním“ divákovi (kromě pozitivního zážitku z dobře napsané a provedené hříčky) roste údiv z toho, že tahle nesourodá skupina (přežívající ilegálně v zemljance v pražské Stromovce) nejenže nevyhodila do povětří vlak (což je absurdní plán-zápletka), ale především byla schopna reálně působit (Charta a další aktivity). Dílko je neuvědomělá střelba do vlastní nohy. Domyšleno dnes do důsledků se zdá velmi pravděpodobné, že se komunisté a disidenti dohodli s vládnoucí stranou na pokojném „předání klíčů“ – moc jim vlastně zůstala, ovšem ne tak viditelná. Brzy po listopadu 89 (čili plyšáku) se ukázalo, že kdo byl „ve straně“, měl i v nových podmínkách nejlepší předpoklady udělat kariéru. (Viděl jsem to kolem sebe!)
Nevím, jestli jsme za tento stav věci mohli sami – do určité míry asi ano, svým přežíváním v režimu tichého souhlasu.
Bez ohledu na možné interpretace dílka je nutno podtrhnout, že interpreti – ochotnický spolek Žumpa se prezentoval na velmi profesionální úrovni.
Epické plátno z Německa roku 1947, Venku přede dveřmi, jehož podkladem je rozhlasová hra Wolfganga Borcherta, je jakoby kabaretním pohledem na důsledky války. (V tomto případě platí letošní motto-heslo spíše pro německé, nikoli české dějiny – i když, např. odsuny..)
Postavy jsou napsané (a zahrané) jako karikatury – např. Bůh není vznešená bytost, ale malý tlustší muž nalíčený a kostýmovaný jako žena. Hlavní postavu, Beckmana (mladého muže, místy i kluka), naopak virtuosně hraje žena. Rozhlasový základ inscenace znamená samozřejmě velké množství textu a vcelku málo děje. Celá inscenace má cosi cirkusového, kabaretního v sobě, snad proto, že válka a její následky jsou takhle snesitelnější. Toto pojetí podtrhuje a umožňuje využití fyzických dispozic herců.
(Praktická poznámka: poprvé přiznaný suflér v první řadě parteru.)
Po zobrazení drastických následků války byla vítaným spočinutím v krajině dětství a mládí hra Stud, anoncovaná jako slovní doprovod k prezentaci fotografií, vyvolávaných na scéně v průběhu představení. Z mého místa v hledišti (vzadu nahoře) byly obrázky dosti nezřetelné; vnímal jsem je jako mlhavý doprovod k podobně se vybavujícím vzpomínkám na dětství a mládí dnes zralé ženy. Drastická situace (vzteklý otec zaútočí sekyrou na matku) výrazně zmiňovaná v anotaci inscenace, se nejevila jako hlavní, ale spíše vybledlá.
Herečka svoji postavu doslova žije, nuancovaným hlasovým projevem evokuje situace a děje svého dětství a mládí (popisuje prostředí, v němž vyrůstala, události, cestu k moři atd.)
Bylo to komorní ztišení po předchozím dryáčnickém obrazu následků války; intenzivní zážitek z krásného textu znásobilo perfektní komorní herectví – toho večera festivalové motto neplatilo!
Podle anotace v programu jsou Dějiny násilí (případnější je německý název Im Herzen der Gewalt) dramatizací autobiografického románu Edouarda Louise o štědrovečerní noční příhodě. Při návratu domů podlehl přitažlivosti alžírského mladíka Reda, kterého si nakonec vezme domů. V rozhovoru si vybavují vzpomínky na mládí a na chvíli usnou v objetí; časně ráno se Red chystá k odchodu do údajné práce (ve stavebnictví, na černo ) a svému hostiteli ukradne mobil a ipad. Následuje hádka a jakoby „hledání“ zmizelých předmětů, pak rvačka a hrozba pistolí, Red mladíka znásilní, krvavě.
Tenhle klíčový moment se odehraje až v závěru inscenace – před tím je Claude na venkově u své sestry (kde se snaží zapomenout na celou příhodu), také na policii a v lékařské péči (už v nemocnici nedávno byl, jak říkají záznamy na jeho kartě). V různých prostředích je jeho příběh vnímán vždy s akcentem na jinou stránku děje. Inscenace začíná Claudovou totální očistou pokoje i jeho samotného (sprchuje se jiný herec, než on). S výjimkou představitele Clauda hrají všichni několik postav, tak se prezentuje všeobecně negativní postoj k celé situaci.
Na prázdné scéně s velkým prospektem /plátnem, kam se promítají prakticky neustále snímané akce, se proměňuje prostředí prostřednictvím přesunování mobiliáře (obstarávají herci).
Odysseus si kupuje koně…
Příběh Odysseova návratu z trojské války domů se ve verzi studentů hamburské Vysoké školy hudby a divadla proměňuje – nejprve nabalováním jiných, jakoby podobných mýtů (včetně kristusovských), později se důrazem na onoho koně přesouvá na divoký Západ, mezi drsné kovboje. V textu se tak ukazuje, jak mládí pohrdá dávnými mýty, které vlastně nezná, o to snáze je používá a využívá.
Neznám nynější produkce studentů DAMU (dříve byli vedeni k interpretaci tradičních textů), německé inscenace, představované na festivalu už druhým rokem, jsou charakteristické důrazem na přepracování klasických látek, bez nejmenšího respektu k jejich vnitřním hodnotám – nad dílem se volně rozvine studentská fantazie, která převládne a výchozí téma (loni to byly Čechovovy Tři sestry) zmizí, zanikne. Někdy to i bolí – loni jsem měl z německé „školní inscenace“ tento zážitek. Letos byli herci spoluautory textu; byla to drobet zvláštní skupina, s jedním na vozíku, další, nejvíc aktivní, se vyznačoval ne zcela zřetelnými sykavkami.
Gier/Puzení
Možná by byl výstižnější překlad Pud. Ani v tomto případě festivalový slogan neplatí, za svoji konstituci nemůžem – ovšem je pravda, že se ji můžeme snažit potlačovat, modifikovat, ne vždy je to ale zvládnutelné. „Příroda“ nás holt takhle udělala. Vlastně se hraje o tom, že „das Leben ist so schwer und ich bin so klein und winzig“. Příběh o zbožňování Ženy, představované nemluvící herečkou, bohužel má několik možných konců. Ten faktický, skutečný, je scéna v exteriéru: pěší přesun herečky v záplavě sněhu od budovy Nové scény na Střelecký ostrov, kde se svlíkne do plavek, ponoří do Vltavy a poplave.
V průběhu představení dojde i na mužskou nahotu nejexponovanější postavy, abychom si uvědomili, že se díváme na německé (no dobře, švýcarské z Curychu) divadlo.
Ve stínu dikatury/Im Schatten der Diktatur
Kus celkem detailně sleduje životní příběh herce Reného Deltgena, který se stal prominentní postavou v nacistickém Německu. Jeho jakoby naivní zdůvodňování vlastních postojů silně evokuje aktivity našeho většinového obyvateltstva v letech 1948-89. Hraje se prostě o nás, ne o Lucemburčanovi, který dělá kariéru v Německu. André Jung a Luc Feit předvedli střízlivý a o to působivější skutečný herecký koncert.
Za naše životy tady v letech 1970-1989 (ale i dříve) si opravdu můžeme/jsme si mohli sami. Cesta ven trvala dlouho a byla nesnadná. Cíle jsme nedosáhli, rozhodně ne toho v růžových barvách, jak nám leckdo (např. Valter Komárek) sliboval. Další věc je, že většině jde o plné hrnce, ne duchovní svobodu (pokud ji nechápou jako možnost sledovat televizní seriály a podobné „hodnoty“).
Festival umožnil divákům také vydechnout po depresivních produkcích, skončil věren svému heslu. Snad se diváci nad shlédnutými produkcemi trochu zamysleli.
///
P. S. Kvůli dopravní kalamitě jsem neviděl trojdílnou produlci, která letos získala Cenu Josefa Balvína.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 66)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
