Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Karel Rossman na cestě k poznání

    Inscenaci Amerika v režii Michala Dočekala uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku na sklonku září jako první premiéru sezony. Mnoho kritiků do Brna nedocestovalo, ti pražští dostali šanci k nápravě počátkem listopadu v Divadle Archa. A tvůrci inscenaci do nového prostředí velmi dobře adaptovali, Archu zabydleli až po strop – hrálo se i na balkoně a na ochoze nad jevištěm.

    Martin Donutil (na snímku se Simonou Zmrzlou) vystihl nejrůznější stránky hlavního hrdiny Kafkovy Ameriky FOTO BRAŇO KONEČNÝ

    Na Kafkově díle inscenátory mnohdy láká zlomkovitost a nedokončenost, která jim otevírá velký prostor pro fantazii. V tomto smyslu je právě Amerika ideální jak svou epizodickou strukturou, tak otevřeným koncem. Michal Dočekal ji podle vlastního scénáře uvedl už před dvěma roky v Maďarském divadle v rumunské Kluži, brněnská verze, na níž spolupracovala Iva Klestilová, je však odlišná. Dočekal se v jednotlivých epizodách drží románové struktury, oprošťuje ji od některých vedlejších motivů, ovšem základní situace a postavy zůstávají. A některé – jako dvojice dělníků, kteří podobně jako Karel hledají v Americe štěstí – jsou dotaženy tak, že se v ději vyskytují od počátku do konce. V dramatizaci se objevují i další zdroje, konkrétně Bondyho šokující kritická báseň Hovno a Kafkova povídka Touha stát se Indiánem, která se postará o závěrečnou pointu příběhu.

    Nicméně nikoli scénář, ale především scénický tvar v tomto případě umocňuje sílu originálu a dodává inscenaci barvitost, navzdory černobílému vizuálnímu pojetí. Hned na začátku tvůrčí tým, jenž se osvědčil už v předchozí inscenaci Massiniho Dynastie, vytváří typicky kafkovský obraz, který obsahuje tajemnou, nepopsatelnou atmosféru Magrittových obrazů s muži v cylindrech a bez tváře. Z mlhy kdesi v přístavu vychází vstříc divákům anonymní dav, z něhož se vyloupne Karel Rossman, elegantní, evropsky kultivovaný, s jiskřičkami dychtivosti v očích. Je připravený začít nový život, nepřipouští si žádný problém, věří ve spravedlnost a v lidi. Ještě netuší, jaké komplikace mu co nevidět vtrhnou do života.

    Většina scén se rozkládá mezi tím, co hrdina žije, a okatým natáčením stylizované reality: jde o přesný výraz schizofrenie moderního světa. Prolínání „žitého“ a „vyfabulovaného“ včetně přiznaného využití „fake“ postupů (například v okamžiku Karlova pokusu o sebevraždu nalévají asistenti na igelit falešnou krev) mi připomnělo rozhovor s Irvinem Welshem v minulém čísle Divadelek. Líčí v něm Ameriku jako umělý svět, kde se každý snaží hlavně „vypadat“ a kde se image Ameriky prolíná s někdy trapnou nápodobou snu.

    Mnozí z herců hrají několik postav, což přispívá ke kafkovské zmatenosti identit. Ivana Hloužková, která se už definitivně s groteskní hereckou suverenitou usadila v rolích genderově rozostřených, ztvárňuje s nadsázkou a zároveň uvěřitelně jak podivného vydavatele pana Greena, tak laskavou hotelovou kuchařku. Jan Kolařík nejlépe vystihl postavu senátora, symbol člověka, který se v Americe prosadil a nenechá si úspěch nikým vzít. Zaujme i Dalibor Buš, především když v roli postaršího buřičského studenta vztekle přednese Bondyho báseň. Z dvojí podoby Karlových přítelkyň (mondénní Klára a oddaná Tereza) nejvíc utkví v paměti pozoruhodný zpěv jejich představitelky Simony Zmrzlé. Klíčem k úspěchu inscenace jsou vzájemně sehrané herecké postavy, které odpovídají provázání všech prvků inscenace.

    Jak Karel Rossman prochází různými prostředími a padá dolů na společenském žebříčku, dospívá z chlapce v muže, jeho zmatenost ze světa však trvá. Jistě není náhodou, že jej při konkursu zapisují jako Josefa K., everymana Kafkových příběhů, jehož cesta světem nikdy nebude bez komplikací. Martin Donutil, který na sebe upozornil už v Dynastii, výborně pochopil nejrůznější projevy života šestnáctiletého kluka. Zachytil jeho dětskou naivitu, chlapeckou dychtivost, ale i touhu po důstojnosti dospělého. Jednotlivé plošky Karlovy osobnosti (vizuálně mimochodem připomíná mladého Kafku) skládá Donutil do působivé mozaiky existenciálních strastí tak energicky, že je lze prožívat s ním.

    V závěru nicméně přináší jistou katarzi povídka Touha stát se Indiánem, která je společně s Rossmanovým divošským tancem ódou na dosažení vnitřní svobody. Dočekalovu inscenaci bych označila za jeden z nejvýraznějších počinů sezony.

    CED – Divadlo Husa na provázku – Franz Kafka: Amerika. Překlad Josef Čermák, režie Michal Dočekal, dramatizace Michal Dočekal a Iva Klestilová, dramaturgie Miroslav Oščatka, scénografie Dragan Stojčevski, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ivan Acher. Premiéra 21. září 2018 (psáno z pražské reprízy v Divadle Archa 10. listopadu 2018).


    Komentáře k článku: Karel Rossman na cestě k poznání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,