Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čechov trochu cool

    Ústecké Činoherní studio se dramaturgicky převážně zaměřuje na současné hry českých, ale i zahraničních autorů, které žánrově nemají daleko ke cool tematice, nebo dokonce přímo pocházejí z této školy (Kane, Ravenhill). Občas si však divadlo odskočí ke klasice (Uražení a ponížení, Idiot, Vojcek atd.).

    Posledním činem tohoto trendu byla premiéra Čechovova Racka v režii umělecké šéfky Natálie Deákové. Čechov v Ústí zavazuje, dosud totiž je v povědomí diváků a divadelníků slavná Rajmontova inscenace Tří sester z osmdesátých let. Také další zdařilé nastudování této hry před pár lety zůstává v živé paměti, zejména u nejmladšího publika. Tehdy se soubor porval s tímto legendárním odkazem v režii mladého slovenského režiséra Mariána Amslera. Hru režisér přenesl do současné doby, na sídliště, obsazením ji omladil a přizpůsobil interpretačně svému publiku, takže v porovnání s dost klasickou inscenací Rajmontovou (ve stylu pozdních šedesátých let) působila inscenace nově. V poslední době se totiž stalo Činoherní studio pro studentskou ústeckou mládež divadlem kultovním, podobně jak je tomu v Ostravě u „Bezručů“. Spřízněnost obou scén potvrzuje i fakt, že obě divadla si vyměňují inscenace v programu Nová osa. Oba soubory také měly v minulosti velké potíže, hrozil jim zánik nebo nešťastná fúze (v případě ústeckého divadla sloučení s operním Městským divadlem).

    Současný Racek se hraje v dnes už klasickém, ale stále živém překladu Leoše Suchařípy, avšak ve velmi seškrtané podobě. Důvod zkrácení spočívá patrně v režijní koncepci, také však vychází z omezených možností „chudého“ souboru. Stálých členů je málo, fluktuace dost velká, takže obsadit větší inscenaci bývá problém, zde herecky vypomáhá dokonce dramaturg inscenace Vladimír Čepek, který si zahrál roli Šamrajeva.

    Základní kostru příběhu ústecká inscenace drží, ale zbavuje text bohatějších vrstev, takže motivace jednání či cítění nejsou příliš propracovány. Nejasně například vysvítá, že z Niny se vlastně stala spíše špatná herečka a že se sama přesvědčuje o velkém poslání či o skrytém talentu (závěrečná návštěva u Kosti je hodně krátká), zanikají muka Kosti ve vztahu k matce a jejímu partnerovi, později i trýzeň tvůrčí práce, herec (exteriérem dobře zvolený Jiří Maryško) vlastně odehraje jen postpubertální vzdor k matce a jeho sebevražda je spíše velkým překvapením. Z jeho chování bychom očekávali spíš demonstrativní sebevražedný pokus s cílem matku zastrašit. Poměrně solidně uchopili svoje role Matuš Bukovčan jako Sorin (opravdu zbytečný člověk, který promarnil život) a také Jan Jankovský jako Medvěděnko (ten, který sebou nechá manipulovat). Ale vzhledem ke škrtům není příliš jasné, že je Mášou stále vehementně odmítán. Marta Vítů jako Arkadinová se hodně zaměřila na vnějškovou prezentaci (opakovaný afektovaný smích) a působí jako zestárlá operetní diva, v kontextu celkového pojetí byla však důsledná a ve scéně stáhnutí Trigorina na svoji stranu použila průhledných prostředků. Obě mladé představitelky, Zuzana Onufráková (Nina Zarečná) a Tereza Hofová (Máša), působí jako současné teenagerky, přičemž Máša má tendenci reagovat jako narušená osobnost. Tenzi, nevyrovnanost, citovou závislost řeší alkoholem, šňupáním (dnes by ovšem kouřila spíše „trávu“). Trigorin, tak jak jej hrál o premiéře Marek Pospíchal (alternuje s ním Marek Němec), vypadá jako nezajímavý či spíše nudný muž, obdiv ostatních k němu může vyvolávat jen jeho sociální role umělce, okolí v něm vidí originálního a zajímavého člověka, tedy to, co vidět chtějí. Trigorin je však vnitřně prázdný. Pospíchalova kreace patří rozhodně k pozitivům inscenace. Méně výrazně je rozehrán vztah Mášiny matky Poliny a lékaře Dorna, role doktora je totiž hodně textově zúžená, a Nataša Gáčová svým, pro ni už klasickým sošným herectvím pojala Polinu jen jako správcovou-šafářku, která dohlíží na chod domácnosti. Úplně se tedy ztratil předobraz nenaplněného vztahu její dcery Mášy s Kosťou, který bude dcera nechtěně napodobovat.

    Scéna Lukáše Kuchinky vychází ze skromných podmínek divadla, tvoří ji jen nezbytný mobiliář. V pozadí za oknem se objevuje fotografie severského jezera. V rozporu s bouřlivým nitrem hrdinů evokuje klid a řád přírody. Kostýmy Andrey Králové jsou tradiční, některé však i s modernějšími prvky. Naštěstí natolik neutrální, že neodvádějí pozornost od základního příběhu, jak tomu často bývá u zmiňovaných Bezručů. Tradiční loto, které hraje společnost v posledním dějství, je nahrazeno pokerem.

    Čechov si přál, aby se jeho hry interpretovaly jako komedie, nebo přímo vaudevilly, sám se však takové interpretace nikdy nedočkal. Zpočátku pod vlivem Stanislavského a jeho velkolepé herecké techniky prožívání se tato dramata hrála jako hry podtextu, melancholie, smutku, stesku a ustálily se spíše nostalgické interpretace, aby je později vystřídalo pojetí tragikomické a posléze úplné popření této tradice, tedy dryáčnické grotesky. Také interpretace nejdůležitějších režisérů v Čechách šla tímto směrem (Krejča, později Kačer, Grossman a naposled Lébl, Morávek a Mikulášek). Interpretace Činoherního studia má blíže k těm posledním, formálně je skromnější. Jako by byla ovlivněna dlouhodobějším trendem tohoto divadla, tedy inscenacemi současných českých a zahraničních her s prvky cool. Režisérka se ještě na DAMU blýskla zdařilou inscenací Polaroidů Marka Ravenhilla. Sympatická je snaha ambiciózního souboru střetnout se s dílem geniálního tvůrce, který v psychologické analýze lidských vztahů, komunikace a hledání smyslu života zatím došel nejhlouběji, i když výsledek ústeckých zůstal kdesi v půli cesty.

    Činoherní studio Ústí nad Labem – A. P. Čechov: Racek. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Natália Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Andrea Králová, dramaturgie Vladimír Čepek, hudební spolupráce Patrik Charvát. Premiéra 23. dubna 2010.


    Komentáře k článku: Čechov trochu cool

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,