Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Časy pro hry a prohry Jaroslava Maliny

    Když mě profesor Jaroslav Malina (5. prosince 1937 Praha – 14. května 2016 České Budějovice) před nedávnem žádal o krátké postřehy vztahující se k jeho malířské tvorbě posledních let, zmínil se, že by rád svou připravovanou výstavu nazval Čas pro hry – čas prohry. Bylo to pro jeho vidění světa velmi typické – na jedné straně bral události, vztahy či tvůrčí otázky velmi vážně, na straně druhé mnohé zpochybňoval, relativizoval, zúsměvňoval a parodoval. Je velmi krutou ironií osudu, že výstava, kterou s velikou radostí a nadšením připravoval na letošní léto pro zámeckou galerii v Jindřichově Hradci (vernisáž v polovině července), bude otevřena už bez jeho fyzické přítomnosti.

    Jaroslav Malina s paní Mílou Pravdovou Malinovou ve své Felicii. Snímek vznikl v roce 2015 v Chomoutově Lhotě pro poslední Malinovu inscenaci v Ypsilonce Swing se vrací neboli o štěstí FOTO STUDIO YPSILON

    Jaroslav Malina s paní Mílou Pravdovou Malinovou ve své Felicii. Snímek vznikl v roce 2015 v Chomoutově Lhotě pro poslední Malinovu inscenaci v Ypsilonce Swing se vrací neboli o štěstí FOTO STUDIO YPSILON

    Jaroslav Malina miloval auta, letadla, jachting a motory, a dokonce jednu dobu uvažoval o tom, že se stane konstruktérem. Nakonec však u něj zvítězil vztah k výtvarnému umění a roku 1961 absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (obor výtvarná výchova u C. Boudy, K. Lidického, Z. Sýkory). V letech 1961–1964 navíc studoval v ateliéru profesora Františka Tröstera na katedře scénografie DAMU v Praze a tento obor se mu stal celoživotním osudem. Po zakončení studií byl výtvarníkem Divadla F. X. Šaldy v Liberci, po roce 1982 působil jako výtvarník ve svobodném povolání a pravidelně spolupracoval s dalšími českými a moravskými divadly. Roku 1984 obdržel zlatou medaili na 7. mezinárodním trienále scénografie v Novém Sadu. Mezi lety 1990–2000 působil jako pedagog na katedře scénografie DAMU, kde byl vedoucím 3. scénografického ateliéru a vychoval celou řadu mladých scénografů. Přednášel na několika zahraničních univerzitách (USA, Japonsko, Finsko, Velká Británie), obdržel čestný doktorát na Nottingham Trent University (2002). Vykonával významné funkce: v letech 1968–1971 byl členem exekutivy OISTT a mezi lety 1996–1998 rektorem AMU. V letech 1991, 1999 a 2003 působil jako generální komisař největší světové výstavy scénického a kostýmního výtvarnictví Pražské quadriennale. V posledních letech opustil ruch velkoměsta, zanechal všech veřejných funkcí a usadil se se svou paní Mílou v maličké vesnici Chomoutova Lhota nedaleko Tábora, kde se v půdním ateliéru věnoval převážně malířské tvorbě. V jihočeské krajině i ve vzrostlé zahradě se starými jabloněmi, pivoňkami a orlíčky nacházel nejnovější inspiraci k malování.

    Jako absolvent katedry scénografie u profesora F. Tröstera začal působit na českých scénách původně v intencích navazujících na českou avantgardní scénografii, brzy však spoluvytvořil nový styl, který dnes nazýváme akční scénografií. Jeho rozsáhlé dílo, čítající více než 400 výprav pro divadlo, film i televizi, je řazeno k nejvýznamnějším z české i světové scénografie druhé poloviny 20. století. Nedílnou součástí jeho odklonu od výtvarně stylizovaných scén byla volba přírodních materiálů. Jaroslav Malina mnohokrát hovořil o své touze přinést na scénu skutečnou vodu, písek, oheň nebo bahno. Tyto materiály podle něj zhmotňovaly nezprostředkovaný návrat ke kořenům života, k upřímným emocím. K nejvýraznějším raným kompozicím náleží inscenace Gygův prsten (1965), v níž nezapřel výrazný, a vlastně celoživotní vliv svého učitele. V řadě jeho dalších inscenací se začínal promítat konflikt mezi malovaným – tedy uměle upraveným prospektem a „přírodními“ živelnými prvky, jež v sobě nesly hluboký pocit autenticity a původnosti. K takovým výpravám patřili například Gorkého Barbaři (1972) nebo Olbrachtův Bratr Žak (1973), jehož řešení bylo založeno na spojení jeviště a hlediště v jeden celek – v cirkusové šapitó. Šlo především o snahu vytvořit společný prožitek, který patří k nejvýraznějšímu prazákladu divadla. Velmi blízko k volné abstraktní malbě, kterou Malina zásadně rozvinul po roce 1972, měla scéna k dramatu Médea (1974). Snažil se zformulovat abstraktní znak, který by měl co nejblíže k obecné univerzální představě o koloběhu světa. Cílem bylo odhalit v „nahotě a nefalšovanosti“ pravou podstatu věcí. Zásadní kontrast textilního prospektu a přírodních kmenů výrazně uplatnil v inscenaci Leonce a Lena (1976) nebo v Brechtově hře Matka Kuráž a její děti (1977). Velká čistá textilní plocha evokovala plachtu lodi, padák, křídla – cosi, co má schopnost odnášet lidskou duši do jiných dimenzí. Vyjadřovala především pocit volného pohybu, svobodného rozhodování a nespoutanosti. Plochy napnutých textilií umístěných na způsob zadních prospektů s malovanou strukturou uzavíraly scénický prostor v inscenaci Co řekl Ruzante (1982). Vědomě navazujíce na Craigovy screens se staly mnohovýznamovými plochami. Bez herecké akce byly vnímány jako velkoplošná strukturální malba. Devastace světa a krajiny byla ústředním výtvarným mottem filmu Straka v hrsti (1983, režie J. Herz) – v ostrém kontrastu k oficiálním proklamacím o šťastné a optimistické budoucnosti zde byl zhmotněn chaotický, živelný svět. Odhalená obnaženost emocí působila jako blesk z čistého nebe a až do roku 1991 film nesměl být uváděn na veřejnosti. Jaroslav Malina v činohře spolupracoval především s režiséry K. Křížem, J. Schmidem, I. Balaďou, M. Krobotem, I. Rajmontem, J. Grossmanem, L. Engelovou. Spolu s kostýmní výtvarnicí Helenou Anýžovou a režisérem Luďkem Golatem vytvořil dlouhou řadu inscenací v ostravské opeře. V devadesátých letech došlo v Malinově scénickém díle k odklonu od abstrakce, postupně tíhl k figurativnosti a citacím. Řadou využívaných konkrétních symbolů se přiblížil k postmoderním formám scénického vyjadřování.

    Nikdy nezapomenu na to, když jsem během studií viděla v Divadle ABC Shakespearův Sen noci svatojáns (1984) režírovaný K. Křížem, který patřil k mistrnému projevu práce s mnohovýznamovým textilním prostorem. Princip neustálé proměny, v níž nebyly objekty a akce pojmenovatelné běžnými slovy, poukazoval na nestálost a vývoj světa. Prostor jeviště byl stvořen z bílého plachtoví, které se mohlo nadouvat a stahovat, prolézat a balit. Divácká imaginace byla neustále atakována a podněcována řadou snových posunů a zprvu bílá tkanina nabývala stále nových a nečekaných významů a obsahů. Inscenace na mě zapůsobila jako snové zjevení, vše kolotalo v neustálé proměně, jedna emoce střídala druhou. Bylo zřejmé, že tento druh divadla má ohromnou sílu vyjádřit naléhavě a zcela nově lidské pocity způsobem, který v sobě chytře ukrýval významy a obsahy.

    Přestože byl J. Malina uznávaným scénografem, věnoval se v posledních letech především malování volných obrazů. Vybíral z chaosu světa tvarové segmenty, jimiž chtěl zachytit střípky obsahující univerzální významy. Šlo o tvary, které lze nepochybně nazvat hlavou, korunou stromu, oblým barokním štítem domu, cestou vedoucí k domovu, avšak v těchto abstraktních kompozicích lze nacházet různé významové roviny i emocionální poselství. Tvary křivek evokovaly vroucnost a bezpečí, ale i neklid a dynamiku. Barevnost jeho obrazů se vždy striktně vymezovala, často využíval akordu dvou nebo tří tónů. Kontrast temných a světlých valérů radikálně myšlenkově odděloval klad a zápor, radost a smutek, světlo a temnotu, zrození a smrt. Miluju bílou pojmenoval jeden ze svých posledních obrazů. Nikdy však na jeho obrazech bílá nebyla skutečně bílá – byla šedá, bílomodrá, bíločervená, bílozelená, vrstvou běloby pronikaly valéry jemných tónů, které pod povrchem připomínaly hluboké vrstvy paměti, emocí, příběhů.

    Když jsme společně začali „na dálku“ přes internet připravovat výstavu do zámecké galerie v Jindřichově Hradci, přiznal se, že už nemá svůj milovaný obraz Cesta do ráje, který namaloval roku 1972 poté, co se po těžké autohavárii probral z kómatu. Při této tragické nehodě zemřela jeho maminka a on, ačkoli ji nezpůsobil, v sobě celý život nosil pocit nejhlubšího smutku. Jednou mi řekl, že obraz nikdy neprodá. Avšak stalo se a na začátku letošního roku mi napsal: Kunsttrans odvezl moji Cestu do ráje do toho amerického ráje, nerad jsem se s ní loučil, je to jeden z mých nejlepších kousků… Obraz, jehož prostřednictvím vyjádřil nepopsatelné nejniternější pocity a hrůzný prožitek, vlastní nyní Columbus Museum of Art v Ohiu. Obraz odešel do amerického ráje a duše Jaroslava Maliny do ráje věčnosti. V každém jeho scénickém a malířském díle však její část zůstala provždy.


    Komentáře k článku: Časy pro hry a prohry Jaroslava Maliny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,