Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Carlos Be: V intimitě se schovává kráska i zvíře

    V pražském Teatro Roxy/NoD připravil koncem května pod názvem Valentýn tvůrčí tým nezávislé skupiny Antena českou premiéru monologu Čekanka. Performance, v níž jedinou roli ztvárňuje Petr Krušelnický, se stala jednou z událostí české nezávislé tvorby a byla nominována i na Cenu Divadelních novin v oboru alternativa. Připravili jsme při té příležitosti s autorem předlohy, španělským spisovatelem a režisérem Carlosem Be, rozhovor.

    Carlos Be

    Jaký příběh se skrývá za textem Čekanky?

    Text se zaobírá násilím na ženách z pohledu dítěte – Valentýna, který je přítomný tomu, jak jeho otec ubližuje matce. Jméno Čekanka, které si Valentýn přisvojí pro svůj dospělý život, je poctou jedinému člověku, kterého kdy opravdu miloval: právě matce. Celý děj pak sleduje jeden bolestný rodinný příběh se smrtelnou obětí.

    Jde o intimní, dramatickou hru a musím říct, že Krusha je v roli Valentýna až překvapivě něžný. Díky němu ony dva aspekty mého textu – intimita a tragédie – mění Valentýnův příběh na obecnou zkušenost. A najednou to od našich životů není až tak daleko, jak bychom si asi přáli. V intimitě každého z nás se může schovávat kráska, ale také zvíře.

    Existuje skutečný předobraz Valentýna?

    Předtím, než jsem hru napsal, znal jsem řadu Valentýnů, ale až při samotném uvádění hry jsem je začal poznávat mnohem víc a dostal se k nim blíž.

    Jsou domácí násilí a násilí na ženách ve Španělsku důležitým tématem?

    Domácí násilí je důležitým tématem všude. Různí se jenom jeho viditelnost. Nevím, jak je tomu v Česku, ale ve Španělsku umírá každý rok rukou svého druha víc než padesát žen. A to statistika nezahrnuje případy, které nejsou smrtelné, ale vedou k pomalému umírání zaživa. Rovnoprávnost mezi muži a ženami podléhá tolika omezením a předsudkům, že je z ní vlastně fantom.

    My divadelníci máme naštěstí k dispozici úplně jiné pódium než politici – jeviště.

    Krusha

    Krusha je v roli Valentýna až překvapivě něžný. FOTO ARCHIV ANTENA

    Proč jste se pro toto téma ale rozhodl vy?

    Francouzský dramatik Enzo Cormann říká, že jeho inspirace k psaní vzniká ve znepokojení z útlaku a nehostinného prostředí. Úzkost nutí k psaní také mě. Psaní je impuls – jeho smyslem je roztrhat vlastní bezmoc na tisíc kousků.

    Divadlo je nejpřímější způsob komunikace se světem, jaký znám. A publikum zase vůbec nejotevřenější soubor lidí, který existuje: víc než jiné kolektivy se skládá z individualit. Jednotlivé diváky spojuje jenom jeden divadelní večer, ve všem ostatním mohou být rozdílní. Proto je komunikace s nimi vždy tak živá a obohacující. Právě diváci jsou nakonec těmi, kdo řeknou, jestli se před vším neznámým a nečitelným, co chceme postihnout na jevišti, podařilo vypáčit dveře, nebo ne.

    Právě teď v Madridu se svou skupinou The Zombie Company uvádím inscenaci, která se jmenuje Akvária. Je to hra z budoucnosti, která ale není tak vzdálená. Žena je v ní legalizovaná o jako oběť mužů. Je to představení pro pár diváků. Jsou svědky něčeho, co nejdřív vypadá jako pořádně rozjetý večírek. Ale když ta party končí, nikdo se už nesměje. Po představení vždy vedeme s diváky debaty. My se ptáme a diváci odpovídají. Právě v tom je pro mě pravý smysl divadla. Má pokládat otázky a divák odpovídat.

    Kromě toho, že jste dramatik, jste i režisér…

    Režisérem jsem se stal proto, abych viděl své texty na jevišti. Španělsko je v tomhle tristní: velmi špatně se tu prosazují nové způsoby psaní (tedy pokud se netváří jako ty staré). Když nenajdete soubor, tak si ho založíte sám a text zrežírujete. Mimochodem je to zkušenost, kterou doporučuji všem dramatikům. Pro psaní je k nezaplacení vidět, jak potřeby divadla a život sám vaše texty mění.

    Režírujete tedy jenom svoje texty?

    Inscenoval jsem i jiné autory. Jako scénické čtení jsem ve Španělsku uvedl třeba Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky. Držím se ale zásady, že smysluplně režírovat můžete jenom texty, které obdivujete. Takže, kdybych měl příležitost režírovat Lorku anebo Mihuru – což je skvělý autor generace po Lorkovi s velkým smyslem pro humor – vůbec bych se nerozmýšlel.

    Nedávná produkce vaší The Zombie Company, hra Exhumace, je inspirována také Prahou. Jak jste se do Prahy dostal a proč se sem stále vracíte?

    Do Prahy jsem poprvé přijel z čistě osobních důvodů, ale její divadelní panorama mě brzy uchvátilo. Lidé jsou tady ve spoustě ohledech překvapivě jižanští a někdy jsou dokonce pohostinnější. Milanu Heinovi z Ungeltu jsem pak díky překladatelce Evě Knollové-Hlavkové představil hru Origami, za kterou jsem dostal jednu z nejvýznamnějších španělských cen za dramatickou tvorbu a která přesto tehdy ještě nebyla na jevišti uvedená. Hned další sezonu už byla na repertoáru Divadla Ungelt, a to ve skvělém obsazení: Vilma Cibulková, Pavel Batěk, Helena Dvořáková a Vojtěch Kotek.

    Měl jste možnost poznat české divadlo i jako divák? Jak byste je porovnal se španělským?

    Není možné srovnávat bez zobecňování. V Praze jsem se znovu nadchnul pro divadlo poté, co jsem divadelní zápal ve Španělsku ztratil. V Česku se až k vzteku harmonicky mísí experiment s tradicí a pak, personální obsazení divadel. Ty, se kterými jsem měl osobní zkušenost, jsou doslova divadelní rodiny. Také divadelní vzdělávání zdaleka předčí Španělsko. A to ani nemluvím o sbratřeném publiku, které potkávám v českých divadlech. To španělské divadlo nezná skoro vůbec. Většinový španělský divák není fanouškem divadla, ale jen sporadickým návštěvníkem. Co mi naopak v Česku vadí, je skoro úplná absence mladých dramatiků.

    Jak je na tom španělské divadlo po ekonomické stránce?

    Jako skoro všude na světě kultura, vzdělání a zdravotnictví byly a jsou první na mušce ekonomických škrtů. Veřejná správa se ve Španělsku dostává do soukromých rukou. Pokud jde o divadlo, festivaly se snaží snižovat výdaje, nechtějí ale snižovat kvalitu, což vede k jejich časovému krácení a snižování počtu představení v programu. A divadelní sály zkoušejí nové možnosti provozu. Například repertoárový způsob, který je ve Španělsku velmi nezvyklý. Většina nezávislých skupin už ale není placena tak jako dřív z prodaných lístků. Ve spojení s často zpožděnými platbami se řada z kolektivů zadlužila a mnoho z nich dokonce zkrachovalo.

    Jak řešíte financování svých produkcí vy?

    The Zombie Company se na španělských scénách snaží plavat proti větru a vlnám. V bezútěšném stavu financování se místo stěžování snažíme hledat alternativy schopné stávajícím poměrům odolat. Abychom dali dohromady Exhumaci, rozhodli jsme se vzít všechny náklady na sebe a produkovali jsme ji za pomoci crowdfundingu. Získali jsme podporu šedesáti pěti mecenášů, což nám umožnilo premiéru v únoru tohoto roku uskutečnit a v různých prostorech inscenaci uvádíme po celém Španělsku dodnes.

    Objevuje se ve Španělsku ekonomická krize jako téma dramatických textů?

    Krize je jen pozadí – kouř, za kterým se skrývají věčná témata. Moc, zaprodanost, identita. Krize může sloužit jako odrazový můstek, ale považovat ji za téma samo o sobě znamená nejít do hloubky. Dnešní ekonomická i politická situace je tak přeplněná informacemi a proti-informacemi, že bude trvat ještě hodně dlouho, než někdo odvážný dokáže rozkrýt její podstatu.

    Carlos Be

    (Vilanova i la Geltrú, 1974) španělský spisovatel a divadelní režisér. Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění (v roce 2001 cenu Caja España za Noel road 25: a genius like us, v roce 2005 cenu prestižního festivalu současné dramatiky Casa de América za hru La extraordinaria muerte de Ulrike M., v roce 2006 cenu Born za hru Origami, v roce 2008 cenu Serantes za drama Pilčikova bedna). Jeho texty byly uvedeny nejen ve Španělsku, ale i v Česku (Divadlo Ungelt v r. 2011 inscenovalo v jeho režii hru Origami, Letí v r. 2009 scénické čtení tří monologů pod souhrnným názvem Čekanky a Antena letos vlastní adaptaci titulního monologu s pozměněným názvem Valentýn), Itálii, Panamě a Venezuele. Jako režisér The Zombie Company uvedl od roku 2003 vlastní hry Heloisa a krotitel motýlů, Čekanka, Torniquet, My favourite things, Exhumace (oceněna jako nejlepší inscenace na festivalu nezávislého divadla v Santanderu Indifest 2012) a Akvária.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. prosince 2012

    Komentáře k článku: Carlos Be: V intimitě se schovává kráska i zvíře

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,