Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Byli jsme tři

    V Ostravě a jejím okolí, to jest na Hukvaldech, strávil Jaroslav Malina se mnou a Helenou Anýžovou dvacet let, přesto se o této části jeho tvorby málo ví. Ostrava byla daleko a opera se do širšího povědomí nedostala. Máme na kontě v této tvůrčí trojici kolem čtyřiceti inscenací. Pár jsme jich stvořili i v zahraničí – Rusalku v Římě a Karlsruhe, v Chietti Sedláka kavalíra a v Sofii dětskou verzi Příhod lišky Bystroušky (bez Heleny Anýžové). Snad nezaškodí, když jsem nečekaně v průběhu několika měsíců osiřel, pro paměť pár věcí připomenout.

    Jaroslav Malina: Cesta do ráje, 1973, kombinovaná technika, plátno, 94 × 94 cm REPRO ARCHIV

    Jaroslav Malina: Cesta do ráje, 1973, kombinovaná technika, plátno, 94 × 94 cm REPRO ARCHIV

    Poprvé jsem Jaroslava Malinu přizval ke spolupráci na uvedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky na Hukvaldech v roce 1994. Festival Janáčkovy Hukvaldy se teprve rodil a já jsem věděl, že především chci tvořit pro specifické prostory, které hukvaldská obora a hrad, ale nakonec i sama obec Hukvaldy, nabízejí. Jaroslava Malinu jsem znal jako skvělého profesionála a světově uznávaného výtvarníka, ale také jako člověka plynně hovořícího anglicky, což bylo nezbytné pro praktickou spolupráci s britským režisérem Davidem Sulkinem. Ten chtěl Bystroušku ztvárnit jako Cikánku, což nám s Malinou zvláště v prostoru hukvaldské obory přišlo zjednodušující – vymluvili jsme mu to až nabídkou režie Janáčkova Zápisníku zmizelého, kde postava Cikánky je. Ale hlavně jsme si s Malinou porozuměli v pojetí prostoru, přírodního, s ústředním bodem v jeho nádherném malovaném stromu života. Z principu objevování daností konkrétního místa jsme pak odvíjeli další společné inscenace: Operu Eufrides před branami Tymén jsme umístili do „psince“, tedy do snížené úzké prostory vedle přístupové cesty uvnitř hradu. Vojnu E. F. Buriana jsme začali hrát u hradní kapličky, kam si andělé přišli pro duše padlých v první světové válce, průvodem s diváky jsme přešli na zadní nádvoří, kde pod letitými kaštany stály dřevěné stoly, peklo se sele a dávala se připít slivovice – a na přilehlé cestě nechal Malina vykvést obří rudé vlčí máky, pod nimiž umírali vojáci. Další Burianovu hru Paříž hraje prim jsme hráli na prvním nádvoří, uzavřeném vysokými stěnami, všude jen studený středověký kámen, který jsme doplnili zase jen dřevem – stoly, šibenicí, svítilo se jen ohni. Vlastně vznikla jakási středověká knajpa, jejíž součástí byli i diváci. Posledního Buriana, Operu z pouti, jsme uvedli na vyprahlém dvoře vedle restaurace U námořníka na Hukvaldech, spoluhrály i zadní trakty vesnických stavení, a zase Malinův objekt – jakási maringotka, která připomínala barokní lidové divadlo i soudobé zpola cirkusové produkce. Jednotný zážitek, jednotné materiály, hledalo se místo a doba. V divadle jsme pak postupovali stejně.

    Trojice se z nás stala při uvedení opery Heinricha Marschnera Vampýr, protože kostýmní výtvarnice Marie Franková odmítla spolutvořit duchařinu, a přišla tedy Helena Anýžová. Malinu jsem do divadla pozval po zkušenostech z Hukvald nejen jako skvělého výtvarníka, jehož způsob práce i výtvarné vidění mi konvenovaly, ale také jako člověka, který neříkal, že něco nejde. Který ovládal i praktické jevištní technologie a věděl, co je reálné po jevištní technice chtít. Helena Anýžová byla podobný praktik, vlastně důslednější než my dva, proto nás často dovedla z fantazírování zpátky na reálné jeviště. Dokázala dodat ty přesné barvičky a materiály k Malinovu návrhu scény.

    Naše debaty, kudy kam jít v zamýšlené inscenaci, bývaly spojené s příjemnými setkáními. Získaly téměř institucionalizovanou podobu spojenou s dobrým pojezením a popitím nejlépe na Malinově zahrádce v Chomoutově Lhotě. Paní Míla navařila, a možná nás těmi dobrotami směřovala k dobrým rozhodnutím. Však i Smetana říkal, že hezky veselou hudbu píše, když poobědval zelníky. Důležité bylo, že na první schůzce jsme všichni dopodrobna znali libreto a hudbu a byli připraveni nabízet nápady. Klavírní výtahy jsem proto oběma posílal samozřejmě s překlady, aby si každý mohl udělat svou představu. Abychom pak naše tři pohledy postupně sladili do jediného. Byla to radostná práce! A nebývala krátká, protože jeden každý respektoval druhé dva. Nenařizovali jsme,

    přesvědčovali jsme se. Protože jsme nikdy nechtěli prvoplánové výklady. Hledali jsme styl jako to, co je možné ukázat na jevišti, ale ten styl byl vždycky výsledkem debat i obsahových. Nápady se prolínaly, mluvili jsme si navzájem do řemesla, zkoušeli jsme různé možnosti. Týmová práce? To zní příliš oficiálně. K přijatým nápadům jednoho se prostě druzí dva snažili dodat nejlepší řešení.

    Naší poslední společnou prací byla loni Kouzelná flétna v Liberci. Té se nedožila Helena Anýžová. Poslední zamýšlenou práci pro divadlo v Livornu přerušila smrt Jaroslava Maliny.


    Komentáře k článku: Byli jsme tři

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,