Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Byl jsem v Pelhřimově…

    Byl jsem v Pelhřimově v městské knihovně, na dvou besedách se studenty. Téměř vždy se ptají, jak jsem přišel k přezdívce Magor. Popravdě odpovídám, že autorem, je Eugen Brikcius, který při mnoha mých kouscích vždy zvolal: To je magor! Mně se to zalíbilo, jak pro libozvučnost, tak zjevnou pravdivost, že jsem z toho učinil svůj pseudonym, začal jsem své výtvory tak podepisovat.

    A co bylo pozoruhodné (já ovšem tvrdím, že náhoda neexistuje): těsně před tím, než studenti do knihovny přišli, objevil jsem tam v regálu časopis Biblio, který jsem neznal, a na obálce fotografie mého přítele Brikcia. Hbitě jsem výtisk zcizil (původně jsem o něj chtěl knihovnice požádat, je ostatně distribuovaný zdarma – zřejmě především do knihoven, pak jsem na to zapomněl). Takže jsem při besedě mohl ukázat, jak Eugen (pěkně) vypadá.

    Celé číslo Biblia je věnováno mystifikaci, v níž je Brikcius mistrem. Je tam rozhovor Jaroslava Císaře s ním, Eugen velmi rozvinutě, jak umí jen on, vysvětluje, co mystifikace obnáší. Já jsem s ním před nějakými desítkami let také měl rozhovor, kde řekl stručně: Mystifikace je elegantní lež. Lež je hrubá mystifikace.

    A teď se dostávám k jádru věci. Jaroslav Císař se mimo jiné ptá, jak to bylo s Eugenovým vězněním, v té cause jsem byl s Jaroslavem Kořánem a Jiřím Daníčkem Brikciovým komplicem. A tady jsem nucen Brikcia korigovat, nejde ani o mystifikaci ani o lež, nýbrž o přesnost. I když je pravda, že i z nepřesností, způsobenými slábnoucí pamětí, vznikají legendy. Čili: nezpívali jsme v naší úpravě Sokolské písně Vyžeňte vrahy Rusy z Prahy, což by se tam ani rytmicky nevešlo, nýbrž Zahnat Rusy vrahy do pekel, kam patří. A Jaroslav Kořán neříkal estébákovi Holubovi, který nás udal, Bolševiku dej mi píku / já tě píchnu do pupíku, říkal jsem mu to já, vybavila se mi totiž říkanka z dětství, kde místo bolševika zastával kominík. A nesnědl jsem Rudé právo: prokousal jsem do jeho dvoulistu díru, kterou jsem prostrčil hlavu, a pravil jsem: Tak jako teď žeru Rudé právo, tak jednou sežereme vás bolševiky všechny. A Kořán nevlepil estébákovi facku v poutech, jak vzpomíná Brikcius, to jsme ještě pouta neměli, odcházeli jsme do policejního antonu s nedopitými půllitry piva a s jásotem. Ten jásot nás přešel druhého dne na policii (po pobytu na záchytce), když jsme zjistili, že jdeme do vazby.

    Tak tohle nebyla ani mystifikace ani lež.


    Komentáře k článku: Byl jsem v Pelhřimově…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,