Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nepoznat své meze

    Zakladatel BuranTeatru Michal Zetel se po pětiletém šéfování ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti vrátil do Brna a po delší odmlce se na své původní scéně uvedl nastudováním Divadelníka Thomase Bernharda.

    Hra rakouského dramatika by se u nás možná hrála častěji, nebýt úskalí souvisejících především s hlavní postavou, s jejímž obsazením v podstatě stojí a padá celá inscenace. Vzory pro ni Bernhard patrně nacházel ve svém komplikovaném rodinném prostředí (nevlastní otec byl spisovatel). Ostatně umanuté bazírování zneuznaného divadelního génia na zhasnutí všech světel, včetně nouzových, při jednom z vrcholných okamžiků spektáklu má svůj pravzor v události z počátku sedmdesátých let, kdy Bernhard skutečně zrušil premiéru své hry Ignorant a šílenec v Salcburku, neboť pořadatelé odmítli stejný požadavek splnit.

    Hlavní roli Bruscona svěřil Zetel brněnskému herci Romanu Groszmannovi. Dokázal dobře využít předností jeho typu. V režisérově výkladu není Bruscon extrovertní exaltovaný histrion (tak ho hrál Martin Huba před dvaceti lety v Divadle Na zábradlí), ale spíš introvertní podivín, jehož mluvou prosvítají nenápadné záblesky hořké sarkastičnostimůžeme si jej představit, jak si někde před zrcadlem pouští do sluchátek Beethovenovu pátou symfonii a s taktovkou v ruce „řídí“ obrovské hudební těleso. Komická tragédie člověka, který poznal svoji cenu, ale nepoznal své meze? V téměř tříhodinovém představení vycházejí Groszmannovi zejména sveřepé výpady vůči světu, mizogynské filipiky nebo vysvětlující komentáře k detailům jeho opusu magnum nazvaného Kolo dějin, s nímž právě dorazil do rakouské provinční díry.

    Prakticky prázdná scéna je v první části pouze rozšířena o potemnělé zákulisí. Brusconův příjezd do Utzbachu připomíná pád ušlechtilé duše do zlého světa známý z gnostického mýtu. Jistě, nelze padnout hlouběji, jde koneckonců o sestup do nevábného podsvětí rakouského (pod)vědomí – se zaprášenu podobiznou Adolfa Hitlera na stěně. Brusconovým výkladům a výpadům naslouchá Hostinský věnující se s poněkud strnulým výrazem bytosti na klíček úklidu dlouho nepoužívaného tanečního sálu. Trpělivě plní umělcovy rozmary (stůl tam, ne tam), se zjevným nepochopením pokyvuje nebo vrtí hlavou při jeho výlevech a dost neochotně mu odpovídá na dotazy. Postupně v něm velice nenápadně klíčí a zraje dožranost, která posléze vyústí v demonstrativní odchod. Pozoruhodný neherecký výkon v této roli předvedl Miroslav Ondra. Druhá část je více interaktivní – do hry vstupují Brusconova žena a jejich děti, neboť se schyluje k divadlu v divadle, v němž mají hrát všichni. Sára v podání Nikol Wetterové ztělesňuje vroucí oddanost náladovému otci, ale vyznání, kdo že je největším hercem, si z ní musí vynutit tím, že jí málem zlomí ruku. Syn Ferruccio Jakuba Spišáka je možná až příliš názorný kříženec nemehla (ruka v sádře, noha v ortéze) s neumětelem, ale „klíčovou“ větu Minulost, která trvá… vyslovuje s beznadějnou jednotvárností vždy správně. Kamila Zetelová v roli géniem ponižované Paní Brusconové zvládla bezchybně svůj herecký part beze slov od němého vzdoru k výkřiku zoufalé vzpory.

    I když místní velitel hasičů povoluje zhasnutí nouzových světel, k představení megalomanského Kola dějin, v němž se to hemží krásnými exempláři vyššího lidství (Nietzsche) – ať již s kladným, nebo záporným znaménkem –, ale nakonec zásahem vis major nedojde. Bernhard na svých rakouských krajanech často nenechává jedinou suchou nit; jeho „cejchování“ – mistrem tohoto oboru byl právě Nietzsche – je jistě často nespravedlivé, ale vesměs trefné. Divadelníka lze vnímat jako silnou moralitu, očistnou lázeň chránící před zbytněním ega nitro každého tvůrce, a nemusí to být zrovna divadelník. Vlastně nitro každého z nás. Vzpomeňme na Klímovo: Komu se podobáš ve své velikosti? A je tu ještě jedna věc: rozpor mezi záměrem v umění a jeho uskutečněním – nejen v groteskně extrémním příkladu Divadelníka, ale téměř vždy. Michal Zetel nám svým nastudováním Bernhardova pozdního díla otevřel právě tyto jeho dimenze.

    BuranTeatr, Brno – Thomas Bernhard: Divadelník. Překlad Vladimír Tomeš, režie a scéna Michal Zetel, dramaturgie Jan Šotkovský, kostýmy Babka Skočovská. Psáno z předpremiéry 12. června 2020, s přihlédnutím k pražskému představení v Divadle v Celetné 4. srpna.


    Komentáře k článku: Nepoznat své meze

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,