Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bílé kamélie pro pána

    Brněnský Buranteatr dokázal zatím vždy překvapit. Řada jeho inscenací přímo fascinuje svým úsporným a zároveň velice účinným provedením, při němž úspěšnost sděleného poslání stála a padala především s výraznými výkony herců. Relativní chudoba scénických prostředků nejen cti netratila, ale dokázala tyto výkony nenápadně, leč o to nápaditěji posilovat, ne-li umocňovat. Poslední inscenaci Buranteatru Pán s kaméliemi zdramatizoval a režíroval hostující Šimon Caban, který je rovněž autorem scény. A právě scéna je tentokrát přímo marnotratná. Ne však přeplácaná nebo samoúčelná, neboť přesně koresponduje s často až bizarně „zdnešňujícím převýkladem“ proslulého románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi. Změněný název vyplynul z toho, že inscenace byla ušita na míru, jak režisér přiznává, především Michalu Isteníkovi, představiteli hlavního mužského hrdiny románové předlohy Armanda Duvala. Nejde tedy o experiment s mužem v ženské roli, Markétu Gautierovou si „normálně“ zahrála Kamila Zetelová.

    Pán s kaméliemi

    Kamila Zetelová a Michal Isteník v Dumasově a Cabanově inscenaci Pán s kaméliemi FOTO PAVEL NESVADBA

    S Dumasovou „hříšnou světicí“ se ocitáme někdy v polovině devatenáctého století. Ve století velkých objevů a vynálezů se pojem hříchu – obzvlášť ve Francii – téměř zcela zredukoval na prohřešky proti šestému přikázání Desatera; psychoanalýza tak měla o zábavu postaráno nejméně na sto let dopředu. Dvacáté století se z daného paradigmatu moc nevyhrabalo, takže samoúčelné a od věci nejsou ani různé aktualizující vstupy a posuny až do současnosti. Nejen do té žhavé, ale i do současnosti povadlé a pokleslé, kterou například na velké obrazovce zpřítomňuje klip smontovaný z aktuálně probíhajících televizních seriálů, umně „nadabovaný“ hlasy a výroky postav hry.

    Trochu rozpačitý úvod i občasné zatlačení na pilu v patosu nebo nadsázce lze u herců nejspíš přičíst premiérové nervozitě. Scénu kromě obrazovky tvoří téměř psychoanalytické kanape, obyčejný stůl se židlemi a velký krb: za krbem piano a za pianem improvizující autor hudby Vojtěch Dlask. Nelze přehlédnout divadelní balkon v pozadí, za kterým sedávala žádaná kurtizána vždy s kyticí bílých kamélií, které pět dní v měsíci pravidelně nahrazovaly kamélie červené. Pod balkonem je instalován papírový model domu, v němž měl nesmělý Armand poprvé spatřit Markétu, model venkovského sídla v Bougivalu, kam také ve vypjatých chvílích zběsile cválají hračkoví koníčci, se vešel do kufříku, mezi Paříží a Bougivalem po stole čile pendluje elektrický rychlovláček. A protože románový Armand věnoval Markétě knihu abbého Prévosta Manon Lescaut, je v představení toto dílo hojně citováno podle známé Nezvalovy divadelní derivace.

    Celý gejzír scénických nápadů – včetně přednáškového sexuologického „doškolování“ mladých herců v rolích diváků – by byl pochopitelně k ničemu, kdyby netáhl společně s herci tu za jeden provaz, tu za jednu tenkou nitku, kdyby měl zaclánět nebo zakrývat nedostatky protagonistů. Nic takového se při vší občas ležérně rozverné, místy až rodinné atmosféře neděje. Michal Isteník podobně jako nedávno v Dziadech, byť jde o zcela odlišný žánr, opět exceluje. A to jak v sólových partech, tak i v dialozích s Markétou, jíž Kamila Zetelová dokázala propůjčit jemná hlasová odstínění a vtisknout pečeť potřebné ambivalence: lesk i bídu, citlivost i frivolitu. K tomu nejzdařilejšímu v představení patří stupňovaná hádka Armanda s Otcem, již si se stejnou bravurou „odkřičel“ Lukáš Rieger, který na druhé straně s metodicky věcnou přesvědčivostí zvládl figuru Psychoterapeuta. Nenápadným humorem na sebe upozornil také Miroslav Ondra zvládnutím role aristokraticky „nadvěcného“ Vévody včetně překvapivé proměny postavy v úplném závěru.

    Buranteatr si vložil do podnázvu trochu riskantní slogan: Divadlo pro normální lidi. Mohlo by to naznačovat, že se chce podbízet běžnému spotřebitelskému vkusu. Opak je však pravdou, jde o divadlo povznášející a, soudě alespoň podle poslední premiéry, místy až didaktické!

    Buranteatr Brno – Šimon Caban, Alexandre Dumas ml.: Pán s kaméliemi. Režie a scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková, hudba Vojtěch Dlask. Premiéra 6. dubna 2013.


    Komentáře k článku: Bílé kamélie pro pána

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,