Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bůh? Ten mě nikdy neobšťastnil…

    Už podruhé za necelý rok se na prknech Divadelního studia Marta objevuje drama Federica García Lorcy. Krvavou svatbu v režii loňského absolventa Juraje Augustína následuje zřídka uváděná hra Yerma (Pláňka). Vhled do života na španělské vesnici se režisérce Gabriele Krečmerové vydařil podstatně lépe než jejímu předchůdci. Zničující vášeň, nezlomná hrdinka a působivá jednoduchost nenuceně vystupují a zhmotňují se.

    Rozpálená Yerma (Tereza Slavkovská) je již tři roky vdaná za polního dříče Juana (Lubomír Stárek j.h.). FOTO archiv Marta

    Yerma (Tereza Slavkovská) a Juan (Lubomír Stárek j.h.). FOTO ARCHIV MARTA

    Pláňka je tragédií neplodné, nešťastné ženy. Ženy, která hledá víc a pro početí udělá cokoli. Vyptává se, svádí manžela, navštíví místní bábu kořenářku a podnikne pouť na svaté místo, po jehož návštěvě otěhotní každá. Poté se ovšem dozví, že její muž vlastně nikdy dítě nechtěl a že se nehodlá jejímu přání podvolit ani nyní, i když vidí, jak moc jí na tom záleží. A tak svého staršího manžela Juana ve finálním výtrysku zoufalství uškrtí.

    Hra by se dala interpretovat velmi prostě. Žena nemá na světě jiné poslání (jinou radost) než vychovat dítě, a protože Pláňka ho mít nemůže, zblázní se. Tato inscenace však míří do hlubších rovin problematiky. Jádrem se tu stává ženská identita a její naplnění. Rození dětí se zdá jako přirozená odpověď, hlavní hrdinka ovšem projde složitou cestu k pochopení, že pravda vězí jinde. Tkví v možnosti být druhým plně přijímána, být svobodná v jakémkoli počínání. Navíc se zde toto psychologické až duchovní téma traktuje přes fyzickou lásku. Nejdůležitější pozici zabírá vášeň a otevřená sexualita. Vyjádření vlastní jižním kulturám spíše než našemu středoevropskému prostoru, nicméně přidává další vrstvu příběhu. Často totiž zapomínáme, že duševní a fyzický život jedince je propojen a k radostnému životu nezbytně patří balancování a uspokojování obou.

    Režisérka svým stylem podporuje rurální atmosféru v nejlepším slova smyslu. Vše je prosté, zemité, ale přesto má svou poetickou velkolepost a krásu, kupř. jako filmy Vojtěcha Jasného. Stejně jednoduše pracuje i Krečmerová. Hlavní slovo dává hercům – ústřední dvojici výborně ztvárňuje Tereza Slavkovská a hostující Lubomír Stárek -, jejich emocím a úžasné atmosferické hudbě, jež si občas vystačí s reprodukovaným hraním na skleničky či živým tlukotem na valchy a kyblíky při praní prádla. Psychologické herectví letošních absolventů vyniká především díky oběma předchozím absolventským dílům tíhnoucím k expresivitě. Studenti obě polohy zvládají bravurně – a to nejen v individuálních výkonech, ale i v souhře celku. Přestože velké uznání patří Slavkovské v titulní roli, ostatní za ní v ničem nezaostávají, jenom tu dostávají menší prostor. Scénu ohraničuje bílý rám jako malířské plátno a až na dvourozměrný strom v pozadí, židle, stůl a nějaké to vědro zůstává jeviště prázdné. Kostýmy sice nepostrádají působivý design, ale nepotřebují k tomu ani folklórní prvky, ani šněrovačky, ani mnoho barev. Vše se obejde bez dekorativních zbytečností, vše má účel a význam (i obsazení staropanenských sester Jiřím Svobodou a Jurajem Háderem). Pozornost tak směřuje výhradně k dilematu mladé ženy.

    Inscenaci není co vytknout. Přirozeně spojuje tragiku s komikou, fyzické a duševní, přírodní a poetické. Z přednesu španělských slov při obřadu u místní čarodějky vykouzlí až mystický zážitek, z prosvíceného stromu a trochy kouře zase zadýchaný a smyslný podvečer. Pláňka byla mým největším diváckým zážitkem v Martě za poslední dobu. Po loňské – nemastné a neslané sezoně jasně ukazuje talentované mladé umělce.

    Divadelní studio Marta – Federico García Lorca: Pláňka. Překlad Antonín Přidal. Režie a hudba Gabriela Krečmerová, dramaturgie Adam Gold, scéna a kostýmy Jitka Fleislebr, pohybová spolupráce David Strnad, hudební nastudování Klára Přikrylová, Alžběta Stračinová, Tereza Reková, Kamil Tomek. Premiéra 14. prosince 2014. Psáno z reprízy 16. prosince 2014.

    ///

    O inscenaci psal ve svém blogu na i-DN i Jaroslav Tuček: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 84)


    Komentáře k článku: Bůh? Ten mě nikdy neobšťastnil…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,