Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Budapešťské zimní lásky a zločiny aneb Podunajský víkend

    Návštěva lednové Budapešti souvisela s mou prací v dramaturgické radě mezinárodního divadelního festivalu v Plzni. Navštívil jsem tři představení a jednu výstavu.

    Zločin a trest Michala Dočekala v divadle Vígszínház FOTO GERGELY BEA

    Zločin a trest

    Tím prvním byl výrazný „zářez“ českých divadelníků do repertoáru prestižního divadla Vígszínház. Michal Dočekal (nerežíruje v Maďarsku poprvé) tu připravil se svými spolupracovníky (podíl na dramatizaci Iva Klestilová, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Michal Novinski) jevištní podobu Dostojevského Zločinu a trestu.

    Hlediště Vígszínházu je jen nepatrně menší variantou interiéru pražské Státní opery (bravo, Fellmer und Helmer!). Zcela zaplněný sál Dočekalovu inscenaci soustředěně sledoval (premiéra byla 15. října loňského roku). Nápaditá scénografie, nabízející vlastně prázdný prostor ohraničený bílými stěnami, oživována objekty jako nemocničním vozíkem s mrtvolou a vitrínami s – pro příběh zcela podstatnou – sekyrou, skýtala prostor pro herecky prvotřídní vykreslení charakterů. Troufnu si to tvrdit, i když jsem ve verbálně zahuštěném dění v maďarštině zdaleka všechno vnímat nemohl, a ne všechny výjevy jsem byl schopen dešifrovat. Ákos Orosz jako Raskolnikov předvedl sugestivní studii hrdého nešťastníka, který přes spáchaný zločin neztratí důstojnost a ve finále logicky přijímá Soninu výzvu ke společné modlitbě. András Stohl ztvárnil Porfirije jako důsledného policejního „lovce“ s prvky sadistické důslednosti. Představiteli běsovského Svidrigajlova Tamási Lengyelovi jsme už před třemi lety v Plzni tleskali jako Chlestakovovi v Revizorovi téhož souboru.

    Dočekalova tříhodinová inscenace pracuje s výrazně dynamizujícími zvukovými a světelnými předěly. Vzadu v rohu jeviště je umístěn buben a nejen na něj vyluzují dva muzikanti naléhavý zvukový podkres. Také fukary, vytvářející sněhovou vánici, jsou přiznaně vystavené.

    Diváci nešetřili potleskem a já si při něm zopakoval schéma maďarských ovací. Nejprve běžně rozdrobený zvuk, následuje skandování ve stylu Ať žije X. Y.!, pak se rytmus dlaní znovu rozdrobí, potom opět sjednotí atd. atd.

    Škola pro ženy

    Molièrovu Školu pro ženy nastudoval v Katóna József Színház režisér Tamás Ascher. Slavnou komedii o tom, jak si poručník Arnulf (Gábor Maté) vychovává svěřenkyni Agnes (Vivien Rujderová) pro budoucí sňatek, dávali tvůrci v programovém letáku dokonce do souvislosti s kauzou Nataschi Kampuschové. V suverénně rozehrané inscenaci interpretačně exceluje především interpret Arnulfa. Mladý Horác (Bence Tasnádi), který nezná celé Arnulfovo jméno, se „dobrému známému“ se svou milostnou rozdychtěností svěřuje, poručník pochopí, že Agnes musí být přísněji hlídána a že sňatek by měl proběhnout co nejdřív. Hlídači dívky Alain a Georgette (hrají je další opory souboru András Ötvös a Adél Jordánová) se vyznačují oprsklou ordinérností, jsou výrazně chamtiví a živočišní. V jejich příbytku občas štěká pes a také tahá za Georgettinu sukni, aniž bychom ovšem zvířátko na jevišti spatřili. Ve finále, kdy dojde k „senzačnímu“ rozuzlení typu deus ex machina, přicházejí příbuzní stylizovaní jako mstitelé ze spaghetti westernů. Charakterizují je amerikánské klobouky na hlavách a mnohoznačně houpavá chůze. Herecky silnou inscenaci (v jedné z menších rolí se objevuje také u nás proslavený János Bán) zvýrazňuje sugestivně groteskní hudební stopa (Vilmos Vajdai), scénografie (Zsolt Khell) dynamicky využívá točnu, která v pohybu nabízí proměnu interiéru (kde u kuchyňského stolu instruuje Arnulf hlídače své „nastávající“) v exteriér před domem s přilehlou hospůdkou, z níž co chvíli vychází nejapně zvědavý číšník (němá role).

    Tamás Kovács a Balász Szántó v inscenaci Sándóra Zsótéra Úklady a láska FOTO ARCHIV

    Úklady a láska

    Studentská inscenace Budapešťské divadelní a filmové akademie Schillerovy tragédie Úklady a láska je obdivuhodně připravena významným maďarským režisérem Sándorem Zsótérem. Hraje se ve zkušebně (jedna ze stěn je zrcadlová), publikum sedí ve dvou soustředných kruzích s patřičnou mezerou mezi nimi pro aktéry inscenace, kteří se během představení pohybují doslova všude.

    Na začátku se ozve ryčná rocková písnička. Herci-muzikanti jsou umístěni ve všech čtyřech rozích, uprostřed se do rytmu divoce zmítá jedna z hereček. Záhy pochopíme, že nejde o „ústřední“ Luisu Millerovou, ale její maminku. Samozřejmě že věkové rozdíly se jednogenerační trupě znázornit vždy nedaří. Inscenace však má neuvěřitelné tempo, dynamiku i kontaktnost (hraje se doslova „na dotek“). Scénosled Schillerovy tragédie je zachován. Pochopitelně jsem nemohl odhadnout míru aktualizace. Zaregistroval jsem, že u Millerů čtou Marxův Kapitál, citovalo se i ze současných novin (podle potutelného výrazu maďarských spoludiváků soudím, že vtipně). Vládce Walter i jeho syn Ferdinand, proti otcově vůli zamilovaný do Luisy Millerové, jsou ve vojenském, uniforma evokuje maďarskou armádu za Kádára. Ferdinand má občas u sebe dětské plastové pistolky či světélkující zmenšeninu zázračného meče z Hvězdných válek. Padouch Wurm vymyslí intriku vůči Luise. Dívka má napsat dopis, díky němuž budou z vězení propuštěni její nedávno zadržení rodiče. Intrikán text diktuje a Luisa ho píše rtěnkou na obnažená záda „komického“ maršálka von Kalba, jemuž je dopis jako milostné vyznání určen (ona se tak má stát ve Ferdinandových očích nedůvěryhodnou).

    V jednom momentě inscenace dostaneme šanci i my, kteří neumíme maďarsky. Lady Milfordová před tím, než zmizí do bezpečí, zapěje anglicky patetický song, jehož refrén opakuje naléhavé Remember me. Režisér a pedagog v jedné osobě Sándor Zsótér sleduje „při dozoru“ své žáky velmi pozorně, dalo by se říci až s horečnou zodpovědností. Jeho občasný pohyb při stěnách (ne u té zrcadlové) vnáší do představení další dynamiku.

    Tři akteři ze studentského souboru hráli skvěle. Představitelé Luisy a Ferdinanda (Anna Mészölyová a Tamás Kovács) jsou herecká preciznost a bezprostřednost sama. Všechny fabulační zlomy ze známé tragédie lze z jejich jednání odečíst, navíc se jedná o krásné mladé lidi. Zřetelnou interpretační suverenitou zaujme i otec Walter (Balász Szántó), autoritativně tvrdý, s navrhovanými intrikami chladnokrevně kalkulující, ve finále ovšem po synově smrti otřesený. Tři adepty herectví zmiňuji proto, že by za pár let mohli být známí nejenom v Maďarsku.

    Čtvrtým uměleckým zážitkem budapešťského víkendu byla výstava, jež stojí za zmínku i v divadelním periodiku. Jde o Staré zlaté časy (malířství rakousko-uherské monarchie druhé poloviny 19. století) ve výstavní síni Müscanrok na náměstí Hrdinů (naproti Muzeu krásných umění). Do 12. března tu lze vidět skvěle koncipovanou přehlídku především maďarského malířství té doby, vybranou s evidentně pozitivní „monarchistickou“ nostalgií. Mezi díly realistickými, naturalistickými, impresionistickými a secesními tu s radostí zhlédneme i obrazy českých mistrů. V tematických sálech jsou zastoupeni Václav Brožík a Antonín Chitussi, speciálně českou sekci tu reprezentují raní František Kupka a Max Švabinský, dále Mucha, Pirner, Preisler, Schikaneder, Slavíček.

    Budapešť byla na počátku roku opět inspirativním městem.

    • Autor:
    • Publikováno: 22. února 2017

    Komentáře k článku: Budapešťské zimní lásky a zločiny aneb Podunajský víkend

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,