Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Buď v pohodě a užívej dne

    aneb Hakuna Matata londýnského muzikálového West Endu

    Londýn je místo, které každým dnem i nocí chrlí do prostoru bezpočet druhů zábavy a rozptýlení nejen pro stálé obyvatele této pulsující metropole, ale především pro miliony turistů, kteří ročně projdou jejími ulicemi. Na své si zde přijdou prostí konzumenti komerční podívané i milovníci ušlechtilé divadelní zábavy. Kilometry pestrých plakátů visících na každém rohu provokativně i podbízivě lákají na činohru, operu, balet a v neposlední řadě i muzikál.

    Žánr muzikálu jsem si řadu let odpírala. Málokdy jsem pocítila touhu či potřebu zavítat na českou muzikálovou produkci, neb mě jímalo podezření, že od dob Jesus Christ Superstar a Hair nic povzbudivého na naší domácí půdě nevzniklo. Londýnská čtvrť West End a muzikálové scény v oblasti Covent Garden však nabízejí muzikály úplně jiné kategorie, přičemž mezi nejvýraznější a nejvíce navštěvované patří Weberův legendární Fantom opery, Chicago, Billy Elliot, Pomáda a poměrně mladý muzikál Mama Mia. Úroveň a kvalita zmiňovaných londýnských muzikálů z velké části závisí na množství financí, které jsou do přípravy jednotlivých inscenací investovány. Je nasnadě, že do muzikálového žánru, který mnohdy vyžaduje velkolepou výpravu, množství účinkujících herců, tanečníků i hudebníků, je nutné vložit nemalou sumu. Světoví muzikáloví producenti, mezi něž patří i společnost Disney Theatrical, se nebojí investic do výpravných, a tudíž i velmi nákladných projektů, neboť vědí, že tato investice je vratná.

    I přesto, že do Londýna jezdím pravidelně, velmi přesvědčivě jsem odolávala heslům typu „Nejlepší muzikál na světě!“ nebo „Musíte vidět!“, které na mne dorážely na ulici, v autobuse, v metru i v novinách. Slunečné babí léto v britské metropoli mi však navodilo rebelskou náladu a já – ke svému vlastnímu překvapení – nesměřovala ani do Barbican Centre ani do undergroundového Shunt, ale koupila jsem si lístek do Lyceum Theatre na nejnavštěvovanější londýnský muzikál současnosti – The Lion King (Lví král).

    Muzikál nepatří k žádným novinkám londýnského West Endu ani newyorské Broadwaye. Inspirací pro výpravný hudební příběh odehrávající se v srdci rozpálené Afriky byl stejnojmenný animovaný muzikál, ke kterému složil hudbu Elton John a slova napsal Tim Rice. První divadelní verze byla uvedena v roce 1997 v New Amsterdam Theatre na Broadwayi v režii Julie Tymor. A hned vyrazila dech nejen Americe, ale později i Velké Británii, kde měla stejná produkce premiéru o dva roky později (19. 10. 1999). A od té doby se v Lyceum Theatre uvádí.

    Tradice, popcorn, cukrová vata a coca-cola

    Sledovat velkolepou a strhující podívanou z polstrovaných sedaček divadla byl požitek vskutku zábavný. Lyceum Theatre, které se stalo útočištěm jednoho z nejkomerčnějších muzikálových děl dneška, zažilo v 18. století herecké výkony Davida Garricka (1717–1779), později poznalo hudební a dramatická díla Charlese Dibdina (1745–1814) a obdivovalo se cirkusovým dovednostem otce moderního cirkusu Philipa Astleyho (1742–1814). V průběhu let se architektonicky proměňovalo. Dnešní stav věrně odkazuje k počátku dvacátého století, kdy byly jeho stěny zdobeny neo-rokokovými ornamenty. Nicméně při vstupu do budovy máte spíše pocit, jako byste se ocitli ve starém americkém kině, kde z patiny starodávné budovy prosvítají butiky se suvenýry potištěné logem právě uváděného muzikálu. Všude voní popcorn, cukrová vata a coca-cola. Všechny zakoupené pochutiny a nápoje si diváci přinášejí do sálu a v průběhu představení je usrkávají a pojídají. Společenský kodex, doposud vztahovaný na „klasické“ divadelní budovy, v Lyceum Theatre neplatí.

    Začalo představení, a najednou mi bylo úplně jedno, co se kolem děje. Inscenace byla strhující od prvního okamžiku.

    Opulentní podívaná

    Na potemnělé jeviště vchází korpulentní černošská žena (Brown Lindiwe Mkhize) s pomalovaným obličejem. Je oblečená do pestrobarevného kostýmu, ověšená korály, chrastítky a šamanskými bůžky. Začíná zpívat – zřejmě jedním z afrických jazyků – a pak přechází do angličtiny. Její zpěv je hrdelní, skřípavý, silný a podmanivý. K africké ženě, šamance Rafice (ve filmové verzi se jedná o šamanského opičáka), se přidává černošský sbor, který je rozmístěný nejen na rozlehlé scéně, ale i v hledišti a na galeriích.

    Jsou to především masky a kostýmy, jež se z velké části starají o velkolepou podívanou, která by měla do dokonalosti daleko, kdyby všichni účastníci nebyli s loutkami a kostýmy sžití a bezchybně synchronizovaní. Jejich pohyby sugestivně evokují pohyby zvířat, která představují. Každý z herců představuje některé ze zvířat afrických savan – gepardy, antilopy, zebry, lvy, ptáky. Nejspektakulárnější jsou kostýmy velkých afrických zvířat – slon, nosorožec, žirafy… Ty představují muži na vysokých chůdách zahalení do převleku, jehož signifikantním prvkem je žirafí hlava, která nepřekrývá hlavu lidskou, ale je na ni nasazena jako obrovský klobouk.

    Kostýmy, za něž Julie Tymor svého času získala newyorské ocenění Tony Award, citlivě propojují lidskou (hereckou) podobu se zvířecí. Jsou technicky i formálně přizpůsobeny tělu každého performera, přičemž mnohdy spíše než jako kostýmy fungují coby obří loutky, které daná postava vede. Takový je například gepard, s jehož výtvarnou podobou herečka doslova splývá. Její nohy jsou zadními končetinami šelmy, zatímco přední část zvířecího těla vede provázky, jež má přivázány na rukou i na hlavě. Každý pohyb herečky je i pohybem zvířete. Působí to trochu jako z kresleného comicsu. Obdobné jsou i kostýmy komických postaviček Pumbaa (Keith Bookman) a Timon (Nick Mercer), do nichž jsou z části svého těla herci oblečeni, a jiné části vodí, mluví za ně a zpívají.

    Naopak kostýmy z lví říše jsou umírněné a elegantní. Barevností laděnou do zlatova dosahují vznešenosti králů džungle. Více v nich vyniká lidská postava, která je ve většině případů zahalená pouze do korzetu a širokých plátěných kalhot. Odhalené části těl herců jsou pomalovány barevnými ornamenty, které odkazují k lidovému africkému zdobení. Aby bylo jasné, že jde o představitele lví říše, má každý performer nad hlavou místěnu velkou masku lva nebo lvice, kterou má naraženou jako klobouk. V případě lvího krále Mufasy (Shaun Escoffery) se jedná o zlatou masku připomínající královskou korunu.

    Buď v pohodě a užívej dne

    Hudba i texty příjemně dotvářejí atmosféru africké divočiny, která se rozléhá celým sálem Lyceum Theatre. Mezi nimi rozeznáváme notoricky známé melodie, jako Can you feel the love tonight, In the jungle the lion sleeps tonight, Circle of life a další. I přesto, že se nejedná o žádnou hudební alternativu, jemné etnorytmy a motivy dodávají popovým skladbám nádech živelné energie a rituálního espritu. Soulová sóla jednotlivých protagonistů přecházejí do hlasitých černošských spirituálů a zase se vracejí zpět do intimně jemné vokální zpovědi. Podmanivé písně „nepřežvýkávají“ děj příběhu, ale vyjadřují emoce postav (He lives in you, Shadowland). Jsou romantické, nikoli však prvoplánově líbivé.

    Není nutné dodávat, že se jedná o pohádku, v níž se sváří dobro se zlem, láska s nenávistí a zrada s pomstou. Všechno dobře končí velkolepým závěrem, v němž se kruh života uzavírá a rodí se nový král. Jednoduchý příběh, jehož svižně plynoucí dějová linka umožňuje se zájmem sledovat efektní provedení, v sobě mísí nadhled, grotesku i přímočarý vtip. Londýnská verze využívá výtvarné i stínové divadlo, nevyhýbá se patetické romantice a ke škodě hudebně-dramatického celku se občas nebrání ani troše hereckého afektu a falše.

    V Lyceum Theatre vznikl hudebně-divadelní tvar, který už víc než deset let propojuje všemožná komerční lákadla do neopakovatelného diváckého zážitku, který neposkytuje žádný jiný současný muzikál. Režijní, taneční i hudební provedení daleko přesahuje prostý pohádkový obsah. Lvího krále vystihuje jeden z motivů příběhu, slova Pumby a Timona Hakuna Matata – buď v pohodě a užívej dne. The Lion King je nepochybně – jak na mnoha londýnských plakátech stojí – „Cenami ověnčený muzikál, který musíte vidět“.


    Komentáře k článku: Buď v pohodě a užívej dne

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,