Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bez honoráře, zato mezi svými

    V sobotu 16. února zemřel ve švýcarském Wädenswilu Bruno Ganz (* 22. března 1941 v Curychu), proslulý divadelní a filmový herec, známý i českým divákům.

    Jeho divadelní kariéra obsáhla kus Evropy a ve filmu se proslavil po celém světě. Jak to ale ve Švýcarsku bývá zvykem, přál si jeho otec, aby se vyučil „něčemu pořádnému“. Proti jeho vůli se však Bruno po maturitě zapsal – a byl přijat – na známou hereckou školu v Curychu. Českého čtenáře může zajímat, že jedním z oblíbených pedagogů tohoto institutu byl v sedmdesátých a osmdesátých letech i Ladislav Smoček. Škola si mimo jiné zakládá na tom, že je schopna rodilé Švýcary, tedy mladé lidi zvyklé hovořit švýcarskou němčinou, naučit hovořit německy bez švýcarského akcentu. Pokud jde o Bruna Ganze, podařilo se jí to mimořádně dobře, byť dokonalému zvládnutí „čisté“ němčiny věnoval obrovskou píli a sebezapření především on sám. Celých deset let prý nepromluvil slovo ve „Schwiitzerdütsch“, a to dokonce ani s rodinnými příslušníky či lidmi blízkými. Naučil se mluvit nejen dokonalou němčinou, ale i němčinou „ozvláštňující“, odhalující původ slov a jejich významů. Lidé, kteří ho blíže znali, vzpomínají, jak při procházkách „rozkládal“ názvy míst, jimiž procházeli. Výrazně pak tohoto „ozvláštňování“ použil v titulní roli Goethova Torquata Tassa. Hrál ji nejdřív v Brémách, kde tehdejší intendant Kurt Hübner shromažďoval mladé talenty, a pak i v rodném Curychu, kde byl od roku 1969 spolu s režisérem Peterem Steinem v angažmá. Spolu odtud po roce přešli do berlínské Schaubühne (tehdy am Halleschen Ufer). Mnozí se mylně domnívají, že ji spolu založili. Založil ji však již roku 1962 spolu s dalšími divadelníky Jürgen Schitthelm, který ji do roku 2012 také vedl. Skutečností ale je, že oba podnítili její slávu. Díky ní se pak Steinovi podařilo vybudovat novou multifunkční budovu, již pod názvem Schaubühne am Lehniner Platz.

    Často se uvádí, že soubor okolo Petera Steina byl z Curychu v roce 1970 vypuzen. Ovšem již se příliš neuvádějí okolnosti tohoto rozhodnutí. Jak mi vyprávěl jeden z tehdy starších, „nevypuzených“ herců, bylo zvykem Steinova týmu zahajovat zkoušky semináři z marxismu-leninismu. To se nelíbilo některým hercům a především tehdy konzervativní městské správě, která se Steinem rozvázala pracovní poměr. Mimochodem tento postup – tedy čtení „sociologických“ textů před zkouškou – tehdy používali i jiní mladí režiséři. Marx „osmašedesátníky“ fascinoval a obzvláště v sedmdesátých letech byl v západoevropské kultuře všudypřítomný. Ho-ho-ho-či-min nekřičeli jen studenti v ulicích při poměrně častých protiamerických demonstracích (nejvíce kupodivu v západním Berlíně), ale i herci na západoevropských jevištích. Pokud jde o Ganze, vycházel jeho zájem o práci s marxistickými vizemi jak z jeho rodinného původu, tak z jeho intenzivního zájmu o zasazení jednotlivce do dějinných souvislostí, tedy o „ozvláštnění“ jeho existence, což úzce korespondovalo s jeho již zmiňovaným ozvláštňováním jazykovým. A samozřejmě působila i celková dobová atmosféra: v té době se na Západě zdály být „zářné“ socialistické zítřky na dosah ruky. „Drobné“ nedostatky „reálného“ socialismu jako porušování lidských práv nebo horší životní podmínky než v „reálném“ kapitalismu se řadě lidí jevily jen jako malá, snadno překonatelná skvrnka na jeho jinak sličné podobě. Ganz pochopitelně patřil i k sympatizantům skupiny Baader-Meinhof. Až po obětech na životech se od ní a těchto názorů distancoval.

    Z jeho prvních let v Berlíně zůstává v paměti Kleistův Princ Homburský a – především – Ibsenův Peer Gynt (kde ovšem hrál jen jednoho z šesti Peer Gyntů), obě inscenace v režii Petera Steina. Právě jimi položil Stein základy svého tehdy nového jevištního stylu.

    Pokud jde o legendární dvaadvacetihodinovou inscenaci Fausta, připravenou vlastní Steinovou společností pro hannoverské EXPO 2000, bylo Ganzovi dopřáno zahrát si titulní roli teprve v reprízách a pak v jejím televizním zpracování. Při jedné ze závěrečných zkoušek se totiž zranil. Role herce silně psychicky i fyzicky vyčerpala a podle dobových svědectví nesplnila očekávání. Ani Ganz nebyl se svým ztvárněním Fausta spokojen, necítil se být – jak říká v jednom rozhovoru – s rolí „srostlý“. Přesto za svůj výkon získal Berlínskou divadelní cenu.

    Ovšem nejvyšším vyznamenáním, které ve svém životě získal, byl Ifflandův prsten. Odkázal mu jej v roce 1996 rakouský herec Josef Meinrad. Prsten se totiž až po smrti jeho majitele – na základě jeho testamentu – předává novému nositeli (tradičně muži), kterého jeho majitel určí za nejlepšího herce z celé německojazyčné oblasti. Koho Ganz určil, zatím nevíme, neboť před lety jím vyvolený Gert Voss již také zemřel.

    Jednoznačně nejslavnější rolí Ganze je postava Hitlera ve filmu režiséra Olivera Hirschbiegela Pád Třetí říše (2004). Zajímavý byl jeho přístup k této roli. Pochopil, že Hitler nemohl být jen „zlý démon“, ale že musel mít i řadu jiných vlastností, kterými si získával své okolí a národ. Byly to drobné detaily, jimiž Ganz toto své pojetí zvýraznil. V očích „jeho“ Hitlera se zračí nejen fanatismus a nenávist, ale i zoufalství a hrůza z osamění.

    V posledních letech života se Ganz vracel – i jazykově – stále častěji do Švýcarska. Pocházel z jazykově smíšeného manželství, což je ve Švýcarsku, obzvláště v městské aglomeraci, celkem běžné. Jeho matka byla z Itálie, a tak uměl z domova i italsky a v italštině i hrál (Pane e Tulipani). Francouzština se v německých kantonech vyučuje vesměs od třetí třídy, a tak uměl a hrál i francouzsky (například Un juif pour l’exemple). A skvěle se vyjadřoval i anglicky, což doložil už v roce 1987 ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Mezinárodně jsou z posledních let známé především jeho německé filmy Předčítač (režie Stephen Daldry) nebo Baader-Meinhof Komplex (režie Uli Edel), oba z roku 2008, či loňský koprodukční snímek Jack staví dům proslulého dánského režiséra Larse von Triera. Zahrál si i s českými kolegy (například Lubou Skořepovou) v britském dramatu Iana Sellara Prague (1992). V posledních letech zaujal i jako Sigmund Freud (Trafikant) či v roli komunistického funkcionáře Wilhelma Powileita v éře končící NDR ve zfilmování Rugeho románu V čase ubývajícího světla (oba snímky 2017). Pro samotného Ganze ale byly v posledních letech zjevně stále důležitější jeho švýcarské role lidových „samorostů“ hrané ve švýcarské němčině: značily jeho návrat k vlastním kořenům. Roku 2005 hrál ve filmu Vitus mimořádně zajímavého švýcarského režiséra Frediho M. Murera truhláře, dědečka geniálního chlapce, podle jehož jména se snímek jmenuje. Murer, který zůstává stále mezinárodně nedoceněn, poněvadž své filmy točí vesměs ve švýcarštině, vytvořil tento film v německé a švýcarské verzi. Jsem Švýcar, mám na to věk, musím to dělat. Jinak bych toho věčně litoval, prohlásil Ganz, když bral roli – opět dědečka – Alpöhiho ve švýcarsko-německém zfilmování legendárního dětského švýcarského bestselleru Heidi, děvčátko z hor (režie Alain Gsponer, 2015). Toto vyjádření mluví samo za sebe.

    V posledních letech si Ganz oblíbil jedno z nejmenších curyšských divadélek Rigiblick, kde předčítal švýcarské autory jako třeba Roberta Walsera. Poté co roku 2015 překvapivě zemřel švýcarský herec Mathias Gnädinger (i on hrál v berlínské Schaubühne a také spolu s Ganzem v Pádu Třetí říše – tam Göringa), psaly švýcarské noviny, že Ganz je posledním z „velkých lokálních a lidových švýcarských“ herců. A tak se kruh jeho herecké kariéry uzavřel. V šedesátých a sedmdesátých letech byl pro Švýcary příliš „mezinárodní“, v posledních letech jeho života si naopak uvědomovali a cenili jeho zakotvení v původní vlasti. Spisovatel Adolf Muschg má v této souvislosti docela případnou vzpomínku: když filmový štáb v jedné curyšské pivnici natáčel sekvenci z jedné jeho povídek, byl Ganz shodou okolností v témže hostinci na pivu. Přesedl si mezi kompars a odehrál v něm „roli“. Bez honoráře, zato mezi svými.


    Komentáře k článku: Bez honoráře, zato mezi svými

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,