Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brookův koberec v Turecku

    Divadlo KočéBR a studenti Divadelní fakulty JAMU vyrazili v létě 2014 na třítýdenní divadelní pouť po vsích ve východním Turecku, kde zkoumali univerzálnost divadelní komunikace v jazykově a kulturně cizím prostředí.

    Vítězslav Větrovec

    Kočébr

    Jednoduchý děj byl na scéně, již tvořil kruhový „Brookův“ koberec, ztvárňován beze slov FOTO MAREK HLAVICA

    Výběr zahraniční oblasti samozřejmě nebyl náhodný – Turecko (a zejména pak jeho východ) představuje geograficky nejbližší a současně kulturně nejodlišnější lokalitu: je vzdálené nejen jazykově a kulturně, ale rovněž nábožensky, sociálně a přírodně. Divadelníci tak byli vystaveni naprosto jiným podmínkám, než na které byli ve své předchozí činnosti zvyklí. Záměrem projektu bylo ověření dosavadních divadelních zkušeností herců i režiséra a pokus o ohledání univerzálního divadelního jazyka v radikálně odlišném prostředí, snad i pod vlivem inspirace Peterem Brookem a jeho africké cesty.

    Od dětství ke smrti

    Inscenace nazvaná Cykly vyprávěla jednoduchý příběh lidského života od narození po smrt. Hlavní hrdinku (Tereza Slámová) sledovali diváci od jejího dětství. Byli svědky jejích dětských her a říkadel, přihlíželi jejímu prvnímu zamilování se, stali se účastníky její svatby a svědky narození potomka, smrti rodičů a následně i odchodu dětí z domácího hnízdečka až po její smrt. Tento jednoduchý děj byl na scéně, již tvořil kruhový „Brookův“ koberec, ztvárňován beze slov – využívány byly pouze různé konkrétní zvuky, lidové písně (v podání dvorní muzikantky KočéBRu Terezy Koláčkové), a především lidové zvyky a tradice vážící se jak k důležitým okamžikům lidského života (křest, svatební a pohřební obyčeje…), tak i k průběhu kalendářního roku (Velikonoce, vynášení smrti, vítání jara…). Všichni herci – až na hlavní představitelku – se střídali v několika rolích, jež se vnějškově od sebe odlišovaly buď jednoduchým znakem, či typizovaným fyzickým jednáním.

    Litry čaje a neodbytné turecké děti

    Hraní v jednotlivých vesnicích nebylo předem domlouváno ani nijak jinak organizováno. Všední den „kočovníků“ vypadal tak, že na mapě nalezli či od místních prostřednictvím tlumočníka dostali tip na vhodnou vesnici a dvěma vozidly z turecké půjčovny aut k ní vyrazili. Vždy bylo nutné obstarat si povolení od místního starosty (muhtar), případně duchovního (imám), který vedle náboženských funkcí mívá na starosti i místní rozhlas (ampliony bývají na mešitách, z nichž jsou některé – v důsledku mnohasetleté migrace tureckého a arménského obyvatelstva – přestavěnými křesťanskými kostely). Hrálo se na největších křižovatkách ve vsi – představení tak bylo často přerušováno projíždějícími traktory či procházejícími stády krav – či na školních pozemcích.

    Koberec, na kterém herci hráli, se osvědčil i jinak než ryze divadelně. Začátky představení bývaly ve znamení chaosu a zmatku, které vyvolali přijíždějící kočovníci – okamžitě se kolem nich sbíhali místní děti i dospělí, ohmatávali rekvizity i herce a nezřídka se s nimi chtěli fotografovat. Přípravy k hraní tak byly soustavně narušovány, dokud hercům nedošlo, že chystání scény musí začít položením koberce – jakmile na něj vstoupili, byl klid. Nikdo z budoucího publika si netroufl na něj vkročit či herce otravovat prosbami o další a další fotografie. Ovšem fotograf Marek Hlavica takové štěstí neměl, a tak se vedle fotek z představení v jeho archivu vyskytuje i několik stovek fotografií – portrétů Turků, pro něž KočéBR hrál.

    Během představení vytvářeli diváci okolo koberce neprostupnou kruhovou zeď, skrze kterou se pozdě přišedší publikum již nemělo šanci dostat. Tedy – pokud bylo publika dost. Několikrát se stalo, že se hrálo pro „pouhých“ dvacet diváků – „pouhých“ uvádím v uvozovkách proto, že více se jich ve vesnici snad ani nevyskytovalo.

    Kočébr

    Hrálo se na největších křižovatkách ve vsi FOTO MAREK HLAVICA

    Divadlo je setkání

    Po skončení představení byli herci nezřídka zváni muhtarem k němu domů na čaj (alkohol Turci – respektive Kurdové žijící v oblasti, kde KočéBR hrál – nepijí, a když, tak rozhodně ne na veřejnosti). Co se odehrávalo před začátkem, nabývalo v závěru ještě na síle. Obvyklé bývalo, že celý inscenační tým nalezl přístřeší přímo ve vsi, kde právě dohrál, nemluvě již o večeři a případné snídani. Pohostinnost místních obyvatel neznala mezí i přesto, že všechny vesnice, kde KočéBR hrál, byly opravdu chudé – nízké a malé kamenné domy, v nichž často žily velké rodiny o sedmi i více členech, obyvatelé živící se převážně zemědělskými pracemi na svých malých polích, na dvorech a zahradách (ty se zde příliš nevyskytovaly, nacházeli jsme se ve stepních oblastech či v polopoušti) se sušily exkrementy dobytka (výborné palivo pro dlouhé a mrazivé anatolské zimy), v jedné vsi dokonce neměli ani tekoucí vodu. Paradoxní bylo, že se téměř na každém takovém domě nacházel (porůznu přidělaný) satelit a mnoho diváků si představení nahrávalo na chytré mobilní telefony, s kterými si pohrávali pastevci krav či koz i při práci…

    Divadlo je dialog

    Skutečnost, že pro většinu diváků, pro které KočéBR na východě Turecka hrál, to bylo vůbec první setkání s „živým“ divadlem, vedla k četným rozhovorům o zhlédnutém představení a k různorodým setkáním, která si nikdo z našeho týmu z paměti hned tak nevymaže. Rozhovory se týkaly převážně důvodů, proč KočéBR do této oblasti vůbec zavítal, co svou výpravou sledoval a detailů týkajících se kulturních odlišností. Například – proč dívky dávají chlapcům o Velikonocích malovaná vejce a proč je za to mládenci bijí. O jednotlivých setkáních se zde konkrétně rozepisovat nehodlám, ale pokusím se shrnout, co pro mě toto setkávání prostřednictvím divadla a díky divadlu znamenalo a znamená.

    Setkání, které nastává v okamžiku, kdy publiku dovezete představení až „pod nos“, ba co víc, dovezete je publiku, které je na divadlo zvyklé málo či vůbec, a ono představení se onoho publika i za těchto okolností „dotkne“, je vždy ojedinělé a vzácné pro obě strany – divadelníky i diváky. Dnes bývá těžké se vůbec s někým opravdu setkat a najít si klid na společný rozhovor nebo vyprávění, vyčlenit si čas s někým prostě „pobýt“. Setkání, které Cykly v Turecku vyvolaly, představovala ten největší přínos pro všechny účastníky projektu – herce, dokumentaristy Lucii Harapátovou a Marka Hlavicu – a snad i pro publikum, které kvůli nám opouštělo rozdělanou práci na polích. Komu se to v Česku povede?

    Divadlo KočéBR

    Vzniklo v roce 2010 jako volné sdružení divadelníků, které spojují následující zájmy: divadlo, které se věnuje lokální paměti, oživuje ji a vyzdvihuje z ní témata významná pro danou komunitu, před kterou jsou ztvárněna v podobě divadelních inscenací, happeningů či performancí, a divadlo, které své inscenace uvádí v oblastech okrajových a nedotčených tradiční divadelní kulturou. Vedle témat spjatých s danou komunitou je pro KočéBR dále směrodatné vnímání divadla jako ojedinělé události či svátku, který se nemusí opakovat. Blízká je KočéBRu poetika pouličního divadla a site-specific, typický je rovněž blízký vztah k lidovým písním a tradicím a jejich využití v jednotlivých inscenacích. Mezi stěžejní projekty divadla patří každoroční uvádění inscenací ve vsi Velká Lhota na Českomoravské vrchovině, jež jsou inspirovány lokální pamětí a jejichž scénáře sestávají z rozhovorů s velkolhoteckými obyvateli, a (rovněž každoroční) projekt KočéBRování, který představuje divadelní putování po oblastech divadlem nezasažených či zasažených jen málo. Dosavadní výsledky obou projektů (jejichž autorem je režisér a zakladatel KočéBRu Vítězslav Větrovec, který o nich rovněž pojednává ve svém doktorském výzkumu na brněnské JAMU) letos vyústily v projektu KočéBRování 2014: Cykly, během kterého se studenti Divadelní fakulty JAMU (Tereza Slámová a Jan Neugebauer) spolu se stálými spolupracovníky KočéBRu a zahraničními i českými profesionálními herci (Rebeca Izquierdo, Ibrahim Volga Mengü, Robert Mikluš, Veronika Lazorčáková, Tereza Koláčková, Vojtěch Johaník) vypravili kočovat po vsích ve východním Turecku. Inscenační tvar, který na své pouti odehráli desetkrát na území táhnoucím se od města Karsu až po jezero Van, byl přitom inspirován zejména velkolhoteckými zvyky, obyčeji a lidovými písněmi.

    • Autor:
    • Publikováno: 10. listopadu 2014

    Komentáře k článku: Brookův koberec v Turecku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,