Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    Vaše série nesprávných názorů na jazyk a národ je zcela správná. Zajímal by mne Váš názor na naše Dómy. Jak se pro český sluch jeví jejich exotická zakonzervovaná novoindština (šak máte za sebou první lekci hindštiny), a co se z toho dá vyvodit o Dómech – Romech jako o národě. Postřeh, že ruština je pro nás, květnatostí jazyka českého obdařené citlivky, jazykem neobratným, zaostalým, nesdílím, ale chápu. Svatý Pavel praví: I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon. Jazyk komunistické ruštiny byl přece stejně obludný jako naší, komunistické češtiny a slovenštiny. Byl to jazyk třídní nenávisti a teroru. To přece nemá se sociální myšlenkou, jejíž nutnost a úkol budou v politice, pokud bude lidstvo lidstvem, nic společného. Komunistický jazyk povstal od počátku jako jazyk masových vrahů. První Leninovy depeše po revoluci určovaly počty a skladbu obyvatel v městech a na venkově, které je nutno dát pozabíjet, aby bylo obyvatelstvo zastrašeno. Děti zabíjejte od dvanácti let výše, popisuje začátek komunismu kniha Rusko plné křížů. Bylo to hrůzné řádění pavouků, kteří likvidují oběti bez politování. Lásku, o které mluví svatý Pavel, lásku v tom nejvyšším slova smyslu, úctu ke stvoření, k lidské bytosti a svobodě ducha, tu komunismus vylučoval. Myšlenku s pavoukem si pamatuju z pamětí Dimitrije Šoskakoviče; takto popisoval Gruzínce, páteravyklouze a bankovního lupiče Džugašviliho, později ocelového muže, tedy Stalina. Je to hořké svědectví, plné děsivých i tragikomických historií. Ta tragikomická popisuje, jak obecní blb, vybraný za tajemníka Svazu skladatelů, syn kupce, jakýsi Timon Chrennikov, přednášel vůdci a učiteli seznam kandidátů na Stalinovu cenu. Stalin za stolem předstíral, že pracuje, blb optimisticky blábolil, Stalin nezvedl hlavu. Když blb dočetl, Stalin pomalu hlavu zvedl a pronikavě provrtal Timona pohledem. V tichu a dlouze. Pavouk a jeho síť. Chrennikov ucítil v kalhotách něco teplého, vycouval, cosi mumlal, v předpokoji snad i hrůzou omdlel. Tam už stály dvě vycvičené gorily, které nebožáka osprchovaly, očistily kalhoty, na divánek položily, odpočinout mu dovolily. V dnešních Čechách jsem si jist, že takový Timon Chrennikov by byl poslanci našeho parlamentu neomylně prosazen do Rady České televize či rozhlasu, ne – li přímo zvolen rovnou ředitelem těchto institucí, v Brně případně protlačován na šéfa odboru kultury. Jedna děsivá historie popisuje, co bolševici provedli s lidovými pěvci, kteří od nepaměti bloudili Malou Rusí, tedy Ukrajinou. Slepci, nazývanými tam „lyrniky“ či „banduristy“. Nikoho v dějinách nenapadlo tyto bezmocné lidi ponižovat, urážet, natož jim ubližovat. Stalin s velkou slávou svolal kongres lyrniků a banduristů, aby se jejich život stal snazším a radostnějším. Tisíce jich doputovalo do Kyjeva, hráli, vyprávěli. Pak je dal Pavouk do poslední nohy vystřílet. Šostakovič píše, že slepé lidové pěvce, to živoucí muzeum země a kultury, nelze cenzurovat, kontrolovat obsah jejich písní, nelze jim dát písemný příkaz, se slepcem se musí mluvit, to zdržuje ve velkém díle komunismu, proto museli z cesty.

    Onen francouzský, italský, jako náš, specifický komunismus by přece nemohl být komunismem, byť by se tak nazýval. Byl by, možná, jakýmsi pokusem o sociální stát. Ale pokusem postaveným na nesmyslu. Ale, je to, co by, kdyby. Ta daň, kterou si vybral a do značné míry vybírá dosud, je strašná. To není mrtvola, která se rozložila a zapáchá, to je jed, který proudí krví tohoto národa. Co se o něm chcete dozvědět z jazyka a řeči? Případ bývalého ředitele České katolické charity, toho lidovce Kopřivy, co léta náměstkoval snad osmi ministrům. Uhlazený muž, kdysi i kandidát na premiéra, na veřejnosti hovoříval vždy tichým klidným hlasem. Pak slyšíte nahrávky novinářů. Jeho skutečný jazyk je jazykem mafiána. A miliardové podvody, které tam zřejmě léta prováděl, kryl, organizoval, smlouval, to jsou akce, před kterými podsvětí musí blednout závistí. Co je na něm křesťanského? Můj oblíbený spisovatel Daniil Charms, zlikvidovaný Stalinem, by usoudil: Inu, právě ta láska k sobě samému, jako k bližnímu svému, právě ona, ta neskonalá obětavost k charitě, právě ona. A teď, co to? Teď má skončit v base, jakýmsi přehmatem, byl přece léta uznávaným velikánem, kam se vrtnul, všude se o něj prali, zastával místo, jaké zastávat měl, teď z něho je nešťastník, nikdo se k němu nehlásí, telefon mu nezvedá, tolika lidem přece pomohl. Hledá staré přátele a bratry, ale je jako ten Semjonov, co šel na procházku a ztratil kapesník. Začal hledat kapesník a ztratil čepici. Začal hledat čepici a ztratil bundu. Začal tedy hledat bundu a ztratil boty. Já bych dodal k bratru Kopřivovi: jestli to nebude tím, že jste ztratil Boha. Jako na počátku ten komunismus…

    Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,