Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    fašanek, který v Čechách nazývají masopust a jinde mjasapust či karneval, jsem letos zase šťastně přežil. Ne v tom smyslu, že moje srdce, játra a ledviny a hrdlo vydržely ten nápor slivovice v každém baráku v Hrubé Vrbce (tam chodím v posledních letech po obchůzce, oblečen do kroje, toho našeho šlechtického erbu. Není tam tolik domů a lidí, jak ve Velké nad Veličkou, nebezpečí slivovic se zmenšuje. A hraje vždycky Mičkova muzika, která snese i můj zpěv…). Ale vždycky se mne zmocní euforie a záchvaty nepopsatelného štěstí, jako by mne kdosi polil živou vodou, odloupl ze mne ty směšné civilizační vrstvy a sociální zlozvyky. Iďa v chlapském společenství zasněženou krajinou, čuja ten zpěv a muziku, ty dalekonosné táhlé písně nebo sedlácké… těžko to vysvětlovat. Vy dobře víte, o čem píšu. Však se Vás před lety, když jste dorazili s knížepánem, Svatoplukem Karáskem a Ivanem Havlem na horňácký fašanek, zmocnilo takové štěstí, až jste si v tanci přivodil srdeční arytmii. Věren svému přesvědčení jste si ráno dal slivovicu, odmítl doktora a sám si odřídil auto do Prahy, kde máte v kuchyni léky. Hrůzou jsme trnuli, Vy jste nás uklidňoval: Chlapci, nebojte sa. Šak jestli mám umřít, tož umřu.

    V úterý, poslední den fašanku, se hrála Gazdina roba a v městě Brně se spojili brněnští Horňáci, Dolňáci, Podlužáci, Valaši. Zkrátka všecky ty kmeny, které ve zdejší rezervaci pobývají, aby odehrály velkolepé divadlo v ulicích města. Cestou na představení jsem potkal kŕdel chlapů v horňáckých krojích, s krušpánkem a se slaninou nabodnutou na šavli. Vedl je kamarád, keramik a zpěvák Jaroš Homola. Stavte se v hospodě v Huse na provázku, dovedu tam muziku a pochováme cello, řekl jsem jim furiantsky, protože basu nemáme. Když jsem tam vstoupil, sedělo za stoly dvacet chlapů a zpívalo: Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí, staré baby płačú, že sa nevyskáčú. Přišel i Milan Uhde a ukázalo se, že je utajený znalec písniček. Nechyběl ani osmdesátiosmiletý redaktor Jaromír Nečas, vrstevník Jana Skácela. Toho jsem povzbudil postřehem skoro devadesátiletého pana rídícího (myšleno ředitele školy) Františka Okénky z Malé Vrbky: V temto věku už toléj ludí neumírá! Novinář Lubomír Mareček potom napsal, že Brnu fašanek slušel. Měl pravdu.

    Dnes jsem dostal dopis od Brigity Hertlové, popisuje v něm svým strhujícím slohem bombardování Emauz. Pamatuju ten den. Byla tehdy Popeleční středa. Můj otec byl v epicentru náletu – v paláci Charitas na Karláku měli redakční poradu v nejvyšší přístavbě baráku, skleněná střecha (Brigitin otec byl ředitel nakladatelství Vyšehrad). Do krytu nešli – houkání poplachu bylo tehdy časté… A tu najednou prolítla skleněnou střechou kamenná ruka s napřaženým prstem a dopadla na stůl – letěli již beze slova. V krytech peklo. Byla to ruka Libuše z Palackého mostu, z Myslbekova sousoší „Libuše věští slávu Praze“. Strašlivé memento.

    Celé to líčení končí smrtí sedmnáctileté dcery Josefa Lady, které tlaková vlna roztrhla plíce. Jistě, vše se dá vydržet, píše Brigita, jen ne válku… Jejich rodina teď řadu let zažívá strašlivé gangsterky s mafiánskou tlupou. Však ten Brigitin dopis začíná větou: vytrvalá zima zajisté nepřispívá k optimismu – aniž k tomu přispívá cokoliv okolo. V roce 1992 byli oloupeni nesmírně hanebně o obraz Toyen Zimní krajina, svatební dar jejích rodičů, historika a sociologa Jana Hertla a Evy Hertlové, vynikající spisovatelky píšící do roku 1948 pod jménem Markéta Vrlová. Tím dárcem byl bratr paní Hertlové, prvorepublikový levicový advokát Ivan Sekanina, později krutě umučený v koncentráku (píše o tom Sergej Machonin v Příběhu se závorkami). Policie má obraz, překupníka (bolševického lampasáka a kšeftaře se zbraněmi), vlastní i detailně zpracované odposlechy usvědčených podvodníků, jinak ušlechtilých milovníků umění, galeristy a sochaře. Ti zbabělci se baví zcela drsně o tom, jak sestře Brigity Hertlové (starší vážené dámě) rozbít hubu, nebo, že bába místo obrazu uvidí leda zarámované hovno. To je taky příspěvek k našemu minulému tématu degenerovaných mužů. Televize o tom natočila vynikající reportáž, píše se v novinách (naposledy Jiří Peňás v Lidovkách) a nic. Myslím na ten obraz jako na živou bytost, říkala v televizi Brigita. Já myslím na to, jaké strašlivé memento bude muset tahle společnost zažít, aby se tady zastavil ten děsivý rozklad hodnot.

    Všechny skandály a zločinná jednání veřejných činitelů, které jim procházejí, legitimují ty další, ještě horší, pravil mi nedávno v Ženíškově knihkupectví v Brně režisér Alois „Lolek“ Hajda. Pídil se tam po Divadelních novinách, aby si mohl přečíst pokračování našeho dopisování. K tomu mementu ještě tolik: vím o několika místech, především na pražské Malé Straně, kam by měla Libušina kamenná ruka s napřaženým prstem zahučet. Letěli by beze slova.

    Srdečně, Váš

    Bředa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,