Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    motto Vaší knížky o kozách (Každému muži vstoupí někdy na trať koza…) poslední dobou dost oceňuju, byť v trochu pozměněné podobě: Každému člověku někdy vstoupí na trať vůl. Setkání s kozou může mít své krátkodobé nechtěné půvaby, setkání s volem je otravné, zvlášť, když má pořád nutkání do oblbnutí bučet. Dílem do Vás, dílem do světa. Ten, co mi bučí do mailové pošty, ačkoliv jsem ho celkem jasně požádal, ať mi nekontaminuje bučením život, bude z nějaké pomatené sekty. Nebyl u nás doma a napsal mi, že s mojí ženou jsme nikdy nežili a nežijeme skromně a pokorně. To člověka zaujme. Je toto možné? Jak to ví, co po mně vyžaduje a důkaz čeho to má být? Kdoví, či to nebude ten otrava, co mi zvoní na zvonky nebo v noci telefonuje a úchylně funí do telefonu, nic neřekne, jen se občas směje. Nevím, co si o tom mám myslet. Vzkázal mi, že si nic myslet nemám. Přitom jsou to tak naléhavé a zásadní analýzy života mé rodiny, co mi předkládá. Kladou tolik otázek. Třeba, jak si můžu dovolit mít rád slaninu, a ne jogurt, proč slivovici, a ne jakousi značku vody. Já přitom mám rád slaninu i jogurt. Nemůžu mu to vysvětlit, ale prostě mi občas něco nesedne, dělá se mi zle a dám si raději okurku nebo pivo. Podle vlastního vkusu a chuti. Je to nějaký morální arbitr, který se rozhodl můj život napravit? Člověk by rád vyhověl, polepšil se, klidně zalezl a nedovolil si ani pípnout, konzumoval mlčky jogurty, co když ten člověk má pravdu a ví lépe než já, jak mám žít. Jsem přece jen plný pochyb o sobě, o své práci, o svém místě ve světě. Jako snad každý, průměrně duševně zdravý lidský tvor. Ale děti, žena i přátelé už si na mne zvykli. Vědí, že nemá cenu mne předělávat. Takže, bohužel, nevyhovím, nebudu se přetvařovat, a budu se chovat podle své přirozenosti. Totéž dopřávám i ostatním. Na mysli mám Chestertona: Jedna z nejodpornějších lidských ješitností: chtít být obdivován svými obdivovateli za obdivování něčeho, co sami neobdivují.

    Když jsme se srazili na premiéře Havlova filmu, asi jste byl na odchodu, ztratil jste se mi v davu a víc jsem Vás s Madlou neviděl. Po ránu jsem panu Václavovi napsal bleskovou změť impresí z filmu.
    Dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel! Ten film se mi nesmírně líbí (a desítkám mých přátel také). Přesně pro to, co mu jeho kritici vyčítají. Kde je řečeno, že film nemůže mít divadelní stylizaci, odehrát se celý v jednom prostoru, proč by se měl odehrávat akčně ve stovkách pestrých prostředí, proč musí být přesycený obrazovými floskulemi? To jsou klišé a předsudky. České akční filmy jsou ubohé, psychologická dramata vypadají jak televizní bakaláři, komedie jsou k pláči. Všechno začíná u tématu a končí u nalezení jazyka, kterým to téma sdělím. Ten film vypráví naprosto přesně a jemně, rafinovaně, ironicky, sebeironicky až poťouchle (vlastně i ve vztahu k filmové kultuře dneška i k samotné tvorbě, osobě a politickému angažmá V. H.). Ovšem, kde má (a hlavně může) být obrazně filmový, tam je, a je to přesné. Kde má být pokorný, je pokorný. Dlouho jsem se usmíval jaksi dovnitř (že by ten vnitřní smích z pouček Karla Vachka?), pak jsem se smál nahlas a úlevně.
    Václav Havel není žádný lačný debutant, na to je příliš zralý, komplikovaný a originální člověk, ovládá a zná dokonale mechanismy své literární a divadelní tvorby, akorát to teď použil na plátně místo na papíře. Co ti kritici čekali? Že natočí film podle jejich představ o filmu. Není to ode mne devótní postoj „příslušníka bratrstva pravdy a lásky“, jsem tím filmem normálně oslovený, pobavený a zasažený. Výhrady mám, třeba k některým střihům, občas k hudbě jinak mnou obdivovaného Michala Pavlíčka (když jenom ilustruje atmosféru) a k pojetí (ne k výkonu Jardy Duška) postavy Kleina (je moc „kolotočářský, panoptikální a jasný“, míň nebezpečný a zrůdný), ale to jsou všechno hnidopišské poznámky. Právě vedení herců a stylizace jsou jinak dokonalé. A hlavně jsem ocenil nadhled, s jakým pan Václav přijímal řadu těch drsných a odmítavých recenzí. Vím o pár lidech, kteří by se to mohli naučit. Dost by získali.

    Smrt Věry Jirousové jsem oplakal a napsal o ní text do brněnského Hosta. Dovezu Vám ho, budete-li mít zájem. Mám i ty slíbené cukrovinky z Ruska, o této zemi nejlépe osobně.

    A všiml jste si, že jaro je tady?

    Srdečně, Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,