Já jsem dnes ošetrił dvacet kráv, cos udělał ty… filozofe, dobíral si často svého mladšího bratra, profesora etnomuzikologie Dušana).">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    píšete mi, že Hrubá Vrbka je spjatá s velikým šohajem. To byl Luboš Holý, chlap velký, jak košatý strom, i hlas měl takový. A život též. Dokončil jsem pro Folkloriku jeho půlhodinový portrét, procházel hodiny archivů, kde Luboš zpívá, hraje na husle, tančí, ošetřuje krávy na Kubě, v Mexiku, Brazílii, bude to film „suzama kropený“. Když v létě předslavoval na Horňáckých slavnostech svoje osmdesátiny, pozval do sklepa jenom rodinu a pár přátel. Měl ke každému krásnou řeč, kde pravil, proč ho pozval a co v jeho srdci znamená. I když to říkal svojským, drsným slovníkem veterináře, „dochtora němých tvárí“ (Já jsem dnes ošetrił dvacet kráv, cos udělał ty… filozofe, dobíral si často svého mladšího bratra, profesora etnomuzikologie Dušana). Mě přivítal slovy, že se mnou kamarádí, jako se od mládí kamarádil s mým tatou, který byl sviňa, presviňa, veliká… Tím myslel to, že můj otec, v jádru dobrák od kosti, v mládí žil dosti divoce a byl proslavený svými výstředními kousky a provokacemi. Třeba: v temných a krásných padesátých letech (jak to pojmenoval básník Ivan Wernisch – temných proto, že v padesátých, a krásných proto, že v letech našeho mládí…), tedy v těchto letech, v počátcích Strážnických slavností se náš tata vsadil s bratry Holými, že během zbojnického vystoupení slovenského souboru Čierny Balogh vnikne na pódium a přeskočí jim vatru. Čierný Balogh je z oblasti Detvy, mají takové ty kroje s holými pupky. Tata byl přeborník sokolské župy moravskoslezské v desetiboji a ve skoku do výšky stylem horine (čti horajn). A vlastnil americký vojenský plášť, zvaný montgomerák. Teď si představte ten obrázek. Hoří vatra, plameny šlehají, jiskry létají do nebe, cikáni z Baloghu hrají o přetrž, kolem vatry v kruhu poskakuje padesát chlapů s holými pupky a valaškami v rukou. Do toho přijde urostlý frajer v montgomeryho plášti, přeskočí jim ten oheň a zmizí ve tmě. Populární rozhlasový komentátor Jiří Štuchal to vzrušeně komentoval slovy: Diváci jsou tak nadšeni vystoupením souboru Čierny Balogh, že sami začínají skákat přes oheň. Ovšem na tatovi ten montgomerák vzplál, navíc ho hned začala nahánět esenbé. Tata jim zdrhal, ale plášť hořel, tak nakonec skočil do Baťova kanálu či do kteréhosi ze zámeckých jezírek. V každém případě vyhrál demižon červeného vína a jeho pověst vzkvétala.

    Pohřeb Luboše Holého v protestantském kostelíčku v Hrubé Vrbce byl kulturně-duchovní poutí. Stovky lidí se do kostela vůbec nedostaly, v zimě trpělivě stály kolem kostela, poslouchaly přenos z jedné malé reprobedny. Program sestavil Dušan Holý, kombinoval promluvami faráře, protestantské zpěvy z kancionálů, společné modlitby a záznamy Lubošova zpěvu. Potom se hrálo na hřbitově a po dědině, tuto část jsem dostal od rodiny svěřenu k jakési režii. Muzikanti z celého Horňácka a s nimi Kyjovjáci, Hradišťáci, Valaši, Miro Dudík, v krojích, v civilu. To už bylo divoké, až se hory rozléhaly k větrnému mlýnu nad Kuželovem a myslím, že až na slovenskou stranu a do dolin pod Velkou Javorinou, o které Luboš zpíval: Na Javorine, v jednéj doline, čérný havránek vodenku pije. Vodenku pije, sám si ju kalí, že má frajérku v tem cuzím kraji… No, voděnkou jsme Luboše Holého nezapili, kar probíhal na třech místech, na dvou ve Vrbce a jeden v kulturním domě v Kuželově, aby se na každého dostalo. Uvědomil jsem si potom, že pohřeb bez kněze postrádá smysl. Nedávno v Senátu pochovávali Jirku Dientsbiera, přátelé na něho vzpomínali dojemně a krásně, ale je to nakonec jen jakási školní besídka na téma život a činy nebožtíka.

    Balím si kufry a kameru do Ruska, budu s Monikou deset dní v Kalužské oblasti. Je tam festival, kde mám film v soutěži a na Českém dnu se pouští pár dokumentů, mezi nimi i ten náš romský film. Do Ruska jezdím rád, vždycky mne tam něco zasáhne, překvapí, vyvede z míry, tři-čtyři dny jsem nadšený, pak to tam začnu nějak nenávidět (ta věčná vodka) a v závěru se s tím smířím. Budu myslet na písničkáře Bulata Okudžavu, který v Kalužské gubernii několik let učil, napsal tam první básně a krásnou povídku o venkovském učiteli. Půjdu se podívat do míst, kde v strašlivé zimě Kutuzov geniálním strategickým tahem donutil Napoleona k ústupu z Ruska. Bylo to v okolí Malojaroslavce, u říčky, na cestě, jež vede ke Kaluze. Tam zazpívám tu naši oblíbenou, kterou jsme zpívali spolu Vašim francouzským vnučkám: Mašírujú na Francúza, aby věděl, co je hrúza, mašírujú na něho, aby věděl, co je to.

    Vám dovezu místní cukroví, jak jste si přál, a nějaké CD ruských lidových písní. Bydlíme totiž ve skanzenu nazvaném velkorusky Etnomir, ve výtápěné jurtě s koupelnou. Vot těchnika!

    Srdečně, Váš

    Břetislav Břetislavovič


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,