Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    chtěl jsem Vám původně popsat svůj pozoruhodný etymologický objev z Maďarska, a sice, že naše oblíbená klobása čabajkového typu, kterou vždycky nezdravě konzumujeme, když přijedete do Javorníku (kdy přijedete?), má jazykový základ z pomaďarštěného slovenského slova žaba. Tedy, že čabajka je vlastně žabajka. Byl jsem na lidovém festivalu čabajky u rumunských hranic v městě Békescsaba, odkud čabajka vyrazila do světa. To je kraj osídlený po vyhnání Turků od 18. století Slováky, kteří tam vynález klobásy dovezli ze své Horní země, Maďaři dodali svůj vynález mleté papriky. Místopisný název Csaba (čti Čaba) je maďarským huhňáním deformovaná žaba. Žabami zdejší bažinatý a vodními toky protkaný kraj přímo oplývá. To mi tvrdil výbornou slovenštinou potomek těch praslováků, pan Zsiros Pál, člen klobásového klubu v Bekešské Csabe. Dokonce mi žaby přesvědčivě zaimitoval. Musí se v klobásové historii vyznat, když překlad jeho jména je Pavel Masný.

    Ráno mne však vzbudil telefon, děkan Divadelní fakulty Zbyněk Srba mi volal, že zemřel režisér Miloš Hynšt, ke kterému se hlásím jako ke svému učiteli. O panu docentovi, jak jsme mu uctivě říkali, musím něco napsat, asistoval jsem mu v letech jeho normalizačního vyhnanství ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, dokonce jsme spolu jeden rok bydleli v takovém bizarním polodomově důchodců. Každý v jiném pokoji, ale vraceli jsme se společně v noci ze zájezdů, topili ve strašidelných kamnech, uhlí se tahalo ze sklepa v kýblech. Vy jste končil svůj minulý dopis na hřbitově, já tam v myšlenkách zalétám. Předminulý týden jsem se chystal k panu Hynštovi na návštěvu. Chodíme tam nepravidelně pravidelně se Zdeňkem Kozákem, režisérem brněnského rozhlasu. Pan docent nás požádal, ať přijdeme za týden. No, půjdeme na pohřeb. Různé myšlenky mi teď táhnou myslí.

    Když Miloše Hynšta vyvezly okupační tanky z Mahenovy činohry a z JAMU, jeho tehdejší žák Hubert Krejčí vyfasoval z rozhodnutí strany v polovině studia normalizačního náhradníka. Toho si Hubert umělecky nevážil, přímo jím opovrhoval. Do konce studia s ním nepromluvil. Jak absolvoval, netuším. Ba dokonce, když ho pedagog ze sociálního soucitu pozval jako věčně hladového studenta k sobě domů na nedělní oběd, Hubert přišel, mlčel, snědl oběd, eventuelně se dokrmil rohlíky, které vytáhl z kapsy, kývnul mlčky hlavou a šel. Uznával jenom Miloše Hynšta. Volal jsem zprávu o Hynštovi smrti Brigitě. To byl muž, pravila, vyhozen odevšad, bojoval v té době s rakovinou, měl osobní problémy a čelil tomu tvorbou. A na jaké úrovni! Brigita má pravdu, nejlepší Višňový sad v životě jsem viděl od Hynšta, byla to průlomová inscenace s originálním výkladem, plným černého humoru, grotesknosti, ale i přesně napnuté struny tragiky. Hynšt, oklopen progresivními mladými výtvarníky, to celé zasadil do cirkusové arény ze spadaného listí. Herce různých osudů a talentů, tu ubité oblastním provozem, tu alkoholismem, tu rezignací, dovedl k nevídaným výkonům. Přijela se na tu inscenaci podívat jakási komise z Prahy, doprovázel jsem je do hotelu. V recepci mi jejich vedoucí pyšně řekl: Mladý muži, vy tady můžete v Hradišti střílet z děla, do Prahy to nedolehne.

    Mladý Jan Holcman dělal s Milošem Hynštem rozhovor, který mu jeho tata Josef vydal v knize Folklor a divadlo. Vy ji možná máte, ale pro čtenáře tohoto listu si dovolím ocitovat:

    Zvítězila revoluce, přestože byla – »něžná«.

    Národ zajásal, divadlo zaplakalo. Všechny problémy byly vyřešeny, o čem budeme hrát? Časový odstup od té doby však ukazuje, že optimismus, který nás tehdy ohrožoval, byl přehnaně znepokojující a dávno pominul. Studny dramatické žíznivosti jsou opět až po okraj naplněny dramatickou konfliktností. To za prvé. Za druhé: Divadlo přestalo být zdrojem mravní očisty a krásy a stalo se zbožím. Umělci se tísní v předpokojích sponzorů, žmoulají čepice a natahují ruce k jejich prkenicím… Bez sponzora si dnes ani časové znamení nezapípá. Divadlo bylo osvobozeno politicky, ale zotročeno ekonomicky. Tak je to dnes s divadlem ve svobodě a svobodou v divadle.

    Myslím na vysoké etické a umělecké nároky, které měl Miloš Hynšt k sobě a ke svému okolí, jak v marasmu té tzv. normalizace budoval na okraji své dílo. Srovnávám to s tím, na jaké morální a tvůrčí dno se někteří lidé ochotně vrhají, aby si zachovali jakési ubohé posty, jak rezignují na svobodnou tvorbu, osobní integritu, jakýkoliv přesah, jen když hrají na nejnižší strunu pokleslého vkusu. Doslova vybydlují divadla, aby tam zanechávali zdecimovaný a rozložený soubor, žalostně směšné inscenace. Miloši Hynštovi dlužím mnohé, nejenom tu návštěvu, ale hlavně slova díků za to, jak mne v životě nasměroval.

    P. S. Panu šéfredaktorovi jsem pravil, že když nikam nejezdíte, tak v těchto myšlenkových navštíveních budu s potěšením pokračovat.

    Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,