Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    vzpomněl jsem si v souvislosti s tím svévolným tématem k úvahám o našich Romech a jejich mizejícím cikánství (nejenom v tom smyslu kulturním, ale kmenovém, postaveném na dodržování nepsaných zákonů jejich cti a jejich morálky) na jednu svou příhodu s Indiány. To, jako náčelník Černý pardál, který kdysi se svým kmenem zaútočil šípy na železného oře na Masarykově dráze u Brumova, jistě oceníte. Byl jsem v roce 1994 v cípu státu Washington ve vesnici Neah Bay, v rezervaci zdecimovaného kmene slavných lovců Makahů. Zrovna tam tradičním způsobem dlabali velké „vícesedadlové“ kanoe, se kterými v minulosti vyráželi na oceán lovit velryby (všimněte si, že jsem nepoužil slovo původně, protože zakladatel moderního národopisu profesor Václavík to zakazoval: „…původně nebylo nic,“ říkal svým žákům). Makahové chystali svoje horňácké slavnosti, soutěž kánoí je jejich součástí, kromě zpěvu, tanců, tradičních her, nikoliv divadelních, ale jaksi fyzkulturních, sportovních, což vy i já v různých podobách známe z pasinku. V té době hýbala Amerikou tato kriminální příhoda: Dva pubertální, nezaměstnaní a zfetovaní Makahové přepadli jakousi pizzerii, majitel je tam překvapil, oni ho velmi brutálně zmasakrovali a doživotně zmrzačili. Kvůli pár dolarům na drogu. Makah přitom znamená pohostinný. Náčelník kmene vyžádal jejich potrestání tradičním, kmenovým způsobem. Byl si vědom, že pobyt ve vězení z nich udělá nevratně ještě větší zločince. Americká spravedlnost oba mladé zlosyny vydala kmenové radě starších. Ta je vybavila puškou, náboji, sekerou, hřebíky, konzervami a odvezla je na opuštěný ostrov v Tichém oceánu, kde musí žít deset let. Ovšem musí si tam postavit dům, živit se, teda lovit ryby, zvěř. Přežijí – li, budou možná sociálně adaptovaní jako lovci, kteří prošli iniciačními obřady. Teprve pak se mohou vrátit ke svému lidu.

    Vybavuju si při tomto řešení několik vašich názorů, které vždycky vyvedou z míry komentátory českých novin. Před lety jste nám v hospodě vzrušeně vylíčil, jak hodláte bojovat proti zlodějům kol, když jsem Vám vyprávěl, že mému kamarádovi, zedníkovi a folkloristovi z Velké nad Veličkou Jarynovi Slovákovi ukradli už třicet devět kol, což je pro něho tragédie, protože má daleko do hospody. Tehdy jste v přítomnosti knížepána Karla a Jana Krause pravil, že Vy byste si pořídil lískový prut, nastražil kolo a čekal. Potom byste zloděje přepadl ze zálohy a řezal a řezal. No, mám dojem, že v této zemi bychom mohli vymýtit všechny lískové porosty, ruce by nám umdlévaly od řezání, nejspíše by nás rozčilením šlohla pepka, a nebylo by nám to nic platné. Rozhovor se sociologem Pavlem Fričem jsem četl, tam je krom té teze, že nemravnost je tak rozšířená, až se čest musí považovat za deviaci, i popis devastace slušných lidí, jejich vytlačení na okraj společnosti, aby nepřekáželi onomu státnímu gangsterismu ve velkém. Náš věčně politicky čilý Jaroslav Šabata mne upozornil na Manifest radikálního liberalismu, který sepsali Jan Štern a Jiří Pehe. Začíná podezřele známou tezí: Evropou obchází neoliberalismus. S řadou věcí bych velmi polemizoval. Něco však podepíšu do písmene: Politické strany se v takovém prostředí mění v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě. Ve zprivatizované politice se podsvětí a jeho mafiánské struktury propojují s politikou, hledají cesty do nejvyšších pater společnosti a stávají se součástí politického rozhodování. Politické strany se v takovém prostředí mění v instituce, které, předstírajíce politickou činnost, jsou především agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě. Politické programy a koncepce jsou jen jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi strany dělaly v podstatě tutéž politiku. Ideologický obsah politiky vůbec už není důležitý: podstatné je využít a „zobchodovat“ politický vliv a rozhodování. Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci. A korupce ve velkém rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat.

    Ta teze, že korupce umožnila jistou podobu státního převratu, je zajímavá. Co by asi na ni říkali ti hlupkaví ušlechtilci, kteří celá léta tvrdí, že normální, ústavou zaručené projevy kritických občanů jsou nepřijatelné, protože nejsou nikým voleni. Moje odpověď byla vždycky jasná: to máme mlčky pozorovat krásný strojek demokracie, jak mechanicky šlape, bez ohledu na to, kdo a jaké svinstvo do něho leje? Je to téma! I do Divadelních novin.

    A teď jedu do Hradišča, jak se u nás doma říkalo Uherskému Hradišti, kde režíruju večer ke stotřicátému výročí narození primáše Samka Dudíka z Myjavy. Samko obrovsky ovlivnil moravskou lidovou muziku. Janáček ho zbožňoval, doporučil na Světový hudební festival ve Franfurktu nad Mohanem, odkud si Dudík odvezl hlavní cenu – Zlatou medaili. Já miluju jeho výrok: Na svetě sú tri mestá: Kyjov a Myjava.

    Váš Břetislav, Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,