Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    ten náš zvěčnělý Ivan Martin Jirous zvaný Magor byl možná jeden z nejjemnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Myslím, že to dosvědčí každý, komu dal skrz rabiátskou masku nahlédnout do své odřené duše, i když jen na krajíček. S těmi jeho rodinnými vztahy Vám to někdy vysvětlím, není to na stránky novin. Jen fakticky: nadaný syn Tobiáš nebyl synem Martinovým, ale synem filosofa Jiřího Němce. Magor na něho poctivě platil alimenty z kriminálu. Zajímavý je jeho krásný vztah k Vám. Vysoce cenil Vaše úterní fejetony v Lidových novinách a obdivoval jejich jazyk. Když jsme si my dva na stránkách těchto novin začali dopisovat a Magor tu měl svůj koutek, říkal mi hrdě: teď jsme vlastně s Ludvíkem kolegové. Bude mi moc chybět.

    Ptáte se na naši ulici Veselou. Bydlíme tam od listopadu 1991, přesně dvacet let. Byt jsem tehdy vyměnil s romským básníkem a historikem Bartolomějem Danielem. Byla to originální figura, jako děcko na Slovensku vychovaný saleziány v Šaštíně, později si udělal maturitu a historii. Učil ho i starý profesor Machovec. Po roce 1968 dělal ve Sběrných surovinách, protože se angažoval ve Svazu Cikánů – Romů, který komunisti zakázali, jako by to byl třeba Klub angažovaných nestraníků. Bartoloměj byl asi nejpomalejší člověk na světě, mluvit s ním vyžadovalo velkou trpělivost. On opravdu každou větu začínal dlouhým hučením ééééééééééé. Jak z karikatury Romů. Historii naší ulice mi lakonicky shrnul jeden z ředitelů Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, kreslíř Jan Steklík, který jednu dobu chodil spávat k sobě k Polívkům nebo k sobě k nám. To podle toho, jak daleko to měl ke komu z hospody, ve které se opil. Z Neptunu chodil k Bolkovi, z Venuše k nám. Steklík mi při jednom z pobytů v naší pohostinské posteli říkal: Hele, víš hele, vona ta Veselá je ulice kurev, hele. Později mi to vysvětlil hudební skladatel Miloš Štědroň, že se tady, hned za jednou z pěti městských bran zvanou Veselá, mohli usazovat holandští obchodníci a bylo tady též několik vykřičených domů pro důstojníky z posádky na Špilberku nebo jak se v Brně a okolí v lidových písních zpívá na Štymberku či Špimberku. V encyklopedii brněnských ulic se praví, že název vznikl nepřesným překladem pův. pojmenování platea Laetorum = ulice „Létů“ (Laeti), tedy příchozích kupců či kramářů usazených se souhlasem panovníka, ale chápaný později spíše jako ulice Veselých (lidí) od lat. adjektiva laetus = veselý.

    Tu „veselost“ i Steklíkovu a Milošovu myšlenku potvrzuje slavná bulvární historie z první republiky. Na ulici Veselé provozovala pod vedením své matky svoji živnost legendární „krásná Hilda“, luxusní prostitutka Hildegarda Cecilie Charvátová-Haniková. Ta (údajně) nechala zavraždit svým mladičkým bratrancem Janem Veselým svého muže, kapitána armády Karla Haniku. Dostala trest smrti, její matka dvacet let a vrah tři roky, protože byl podle tehdejších zákonů nezletilý, měl 19 roků. Byl to slavný proces, Hilda byla v té době těhotná, ve vězení porodila dcerušku. Prezident Masaryk pod tlakem veřejného mínění změnil v roce 1925 Hildě Hanikové trest smrti na 15 let těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně půstem a každého 3. září temnou komorou. Ona však za dva roky umřela na tuberu. Dodnes se vlastně neví, kdo dal kapitána Haniku zavraždit. Haniková tvrdila, že to byla její matka, zvyklá na rozmařilý a luxusní život, Karla Haniku nenáviděla, svolení k sňatku nechtěla dát a nutila Hildu i po svatbě k poskytování sexuálních služeb za peníze. Dcerku Naděždu Hanikovou, narozenou ve vězení, si osvojil a vychoval obhájce „krásné Hildy“ doktor Štěpán. Ten také zaplatil Hildin pohřeb, který byl takovou událostí asi jako pohřeb Magorův v Kostelním Vydří. Senzacechtivý dav lidí se vůbec nevešel na hřbitov, dokonce povalil zeď.

    Milý Ludvíku, trochu je mi smutno, že naše dopisování končí. Jsem za ty dva roky redakci Divadelních novin vděčný. Takové pravidelné usebrání myšlenek jednou za měsíc bylo pro mne malým dárkem. Tešil jsem se, až ve schránce najdu Vaši odpověď v obálce opatřené razítkem s kozou. A vůbec mi nevadí, že jsme psali stylem já o koze, ty o voze. Byly to zprávy o momentálním stavu našich duší a myslí. Soudě podle ohlasů snad se z toho těšili i laskaví čtenáři. Ke Štědrému dni to tedy zakončím tak, jak končívali koledníci na Horňácku:

    Dybych já měł putnu, měł bych hubu chutnú. Ale nemám putnu, tak to radči utnu!

    Srdečně,

    Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,