Ta sezona se ale vleče!">
Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    máme tady měsíc, který neumí Jiří Peňás vyslovit a říká záfí. Doporučil jsem mu horňácké žárí. Tu zářijovou pranostiku paní Vaculíkové (Už zase jsou Vánoce…) jsem poprvé slyšel v modifikovaném podání Jiřího Pechy (Pecy). To jsme ještě byli s HaDivadlem a Divadlem (Husa) na provázku součástí uměleckého kolchozu zvaného Státní divadlo v Brně, nositele Řádu práce. V poslední třetině srpna nás všechny nahnali do Janáčkova divadla, kam podle nebožtíka režiséra Petera Scherhaufera, když vlezla uklízečka, už ji nikdo nikdy neviděl. Nahnaná byla tam opera, opereta, činohra, balet a naše dvě malá divadla. První den nové divadelní sezony. V bufetu už čekal s nalitým fernetem Peca a chrchlavým hlasem lakonicky procedil: Ta sezona se ale vleče!

    Což mne přivádí k myšlence, že léto jako by letos ani nebylo. Nemyslím tím počasí, kde uplatňuju citát svatého Františka z Assisi, který znám od Vás: Počasí je vždycky stejně dobré. Jenomže je pokaždé jiné. Mám na mysli čas, jak scuknutou zeď, jak zpíval nebožtík Bulis. Tuším, že to souvisí s věkem, ale den už není to, co býval. My dva jsme přece zkraje léta navštívili společně s Ivanem Klímou nemocného Václava Havla a já jsem se chystal odletět naložit se do soli na ostrov Ischia. Měl jsem před sebou velké letní úkoly, z nichž největší byl hlavní program na Slováckém roku v Kyjově, který jsem chystal rok. Z ničeho nic je po tom programu, skončil nával emocí, začal jsem sbírat v Javorníku durancie a trnky, večer sedla tichá krajkovaná mlha a vidím, že paní Vaculíková má pravdu: Už jsou zase Vánoce. Stala se však záhadná věc. Jak Vám sedla ta mlha, prudce se ochladilo a já, seďa v krátkých kalhotech na zahrádce před Bančákovou hospodou, jsem byl vehnán s Monikou a kamarády do hospody a počal se zahřívat borovičkou. Jeleň už nascáł do vody, pronesla kamarádka Anička větu své stařenky z Petrušské doliny za Javorníkem, což je zase horňácká pranostika. Zahřívali jsme, zahřívali, zcela v duchu písně Pálené, vínečko, borovička, je v tebje voďenky połovička. Dáł bych za ťa stríbro, złato, jak ty ňa prehodíš, kde je błato. Je to, jak je vidět, píseň na cestu z hospody, do dobrého počasí, které je pokaždé jiné. A potom se to stalo. Já jsem totiž po tom svém jarním úrazu pánve chodil jak kačena. Čím více jsem se jezdil nakládat do soli k mořím a kombinoval to s lázněmi, tím více jsem se kolébal. Teď, zdrobený zimou, s borovičkou v žaludku, ohněm v duši, jsem se kolébal od Bančáků (k tomu druhá sloka písničky: Brčkujem z kríkopy do kríkopy…) a najednou jsem kráčel rovně. Myslel jsem, že to je fyzikální zákon (…já se kolébám normálně, s borovičkou se kolébám v protisměru, cosi jako negace negace). Ráno zas budu chodit jak kačena. A ono ne-e. Už to zůstalo docela obstojné!

    To je trochu odpověď k Vaší otázce, zda mi na mém zjevu záleží. V zásadě moc ne, což je rozdíl od časů, kdy jsem nosil dlouhé vlasy a chodil do strážnického gymnázia zasponkovaný. Máničky tehdy posílali k holiči a počítali nám to jako neomluvené hodiny. Také jsem spával v čepici, aby mne máti neostřihala, protože jsem měl už tak dost průšvihů. Ona měla oprávněný strach, že mne ani nepustí k maturitě. Ale dlouhé vlasy, to byl náš šlechtický erb svobody. Teď mi Juliana často praví, že se za mne stydí, protože chodím oblečený jak „bezďa“, to znamená bezdomovec. Nejhorší je to po příjezdu z Javorníka, to mi trvá pár týdnů, než pochopím, že bych ani se psem na Špilberk neměl chodit jak keďák, což byl hanlivý výraz pro lidi z našich hor, v pražském prostředí srovnatelný s pojmem vidlák. Moje máti mi vždycky vážně domlouvá, abych na sebe dbal a nedělal ostudu své krásné ženě. To chápu a pro jistotu se občas Moniky zeptám, co si mám na sebe obléct, když jdu ven. Odpověď si dovedete představit. Ta moje maminka Marie, kterou znáte, sama vypadá v třiaosmdesáti jako dáma a mne to dojímá, jak důstojně ve stáří hlídá celou domácnost. Jakou drží krásnou zahradu a tata jak mistrovsky zvládá vinohrad. Jak mají vždycky vzorně uklizené i zametené před barákem až do sousedového. Což je mimochodem v kontrastu s nedávným zážitkem z naší ulice Veselé v Brně. Ušlechtilé prodavačky ušlechtilého jedlého zrní, vodních řas, ajurvédských čajů a bio produktů uklízely ušlechtile chodník po rozbití výlohy. A zametly ho tak, že to svinstvo nametly před náš vchod, přesně za pomyslnou hranici našich sousedících domů. Pak se sluncem v duši, tichými hlásky dále prodávaly stravu hodnou jen čistých bytostí schopných dosáhnout nirvány.

    Jak vidíte, ani tolik nenadávám na politiku. Asi to bude tím, že máme to žárí a já začínám zkoušet Mrštíky v Českých Budějovicích. Rok na vsi, už zase. Srdečně –

    Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,