Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Božstvo sledovanosti

    Zdá se, že Česká televize (nebo alespoň část managementu, odpovědná za skladbu programu) je nereformovatelná. Absolvoval jsem několik debat s jejími manažery, ptal se, proč před zraky diváků uklidili první sérii Zločinu, vynikajícího dánského kriminálně-politického seriálu – ach, jak ta dvě adjektiva k současnému Česku sedí, odhaduji, že mnohem líp než k Dánsku – a to na dvojku do předpůlnočních, zčásti i popůlnočních časů. Dočkal jsem se kupodivu souhlasného přitakání – ano, to je pravda, to bylo skvělé, to by mělo vidět co nejvíc lidí.

    České století

    Martin Huba jako prezident Masaryk v doprovodu Jana Firbase (zástupce T. J.Sokol Český Brod) FOTO ARCHIV

    A hle: se čtyřletým zpožděním byla koupena druhá, desetidílná série téhož seriálu. A Zločin II, opět se Sarah Lundovou (tj. opět s báječnou, jen ještě trochu smutnější Sofií Grabol, kongeniálně dabovanou Terezou Bebarovou), byl odvysílán v ještě hanebnějších časech. Jednotlivé hodinové díly šly na dvojce většinou oproti slaboduchým českým (nebo česko-slovenským) slátaninám na jedničce, a aby se nám just nikdo na ten dánský kus nedíval, ještě to na jedničce v čase jeho vysílání pojistíme x-tou reprízou starého dobrého Hercula Poirota. A tak první díl na ČT 2 začínal ve čtvrtek 5. září 23.10 (reálné začátky byly mnohem pozdější), poslední díly běžely buď krátce před jedenáctou, nebo, jako třeba 24. října, začínaly kolem 23.20. Reprízy šly v půl třetí ráno. Tady už nejde u pečlivě dabovaného, cenami ověnčeného seriálu nic omluvit přehmatem, to už lze číst jako záměr, aby našeho diváka snad nenapadlo srovnat úroveň světově proslulé série s domácí bídou. U nás radši přetřeme psychologickou chatrnost dramatické logiky (o nějakém společenském přesahu a aktuálním vročení „teď a tady“, což byly největší klady i druhé dánské série, už vůbec nemluvě) pouze vnějšími efekty: cirkus, hadi, krásná provazochodkyně, divoké automobilové honičky, střílečky, alkohol, exkluzivní bary a sex, ten pokud možno každých patnáct minut. I divák jediného dílu vnějškově nablýskaného nic, nazvaného Cirkus Bukowsky, poznal, o čem byla teď řeč. Užil jsem tu dvou adjektiv („psychologický“, „dramatický“) záměrně. Nedávno jsem totiž sledoval film Televizní oslava, natočený studenty FAMU, jehož podstatné části byly pak odvysílány v rovněž studentském, rovněž kvalitním (a proto zrušeném) magazínu Průvan. A tam jsem z úst osob, odpovědných za program a profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, zaslechl živé důkazy o nekritickém celebrování Božstvu Sledovanosti, jež jsou principem zdejší fabriky, nekale konkurující komerčním stanicím, jež nabízejí zhusta totéž „za své“. A padlo tam slovo „dramatický“, z něhož dostala manažerka málem osypky: To musíme hned změnit, to řeknu na poradě, to diváky odrazuje – A čím že to odrazuje? – »Dramatické«‛ diváky odrazuje, oni nechtějí napětí, oni se chtějí bavit! »Dramatické«, »psychologické«, »thriller«, to jsou u nás v uvozovkách sprostá slova! Jsou-li slova „dramatické“ a „psychologické“ na Kavčích horách sprostá slova, nelze se pak divit, že tyhle „sprosťárny“ programově odsouvají až hluboko k půlnoci – a diváky na 1. programu krmí (a tím i vychovávají k obrazu svému) skutečnými sprosťárnami bez uvozovek. Takovou sprosťárnou jsou mimo jiné první dva ze tří dílů prosincového cyklu, natočeného podle příběhů Simony Monyové. Začaly bezduchou, scenáristicky i režijně nezvládnutou taškařicí Tchýně a uzený; křiklavějším příkladem byla však humoruprostá řachanda (ano, i takový oxymóron dokáže dnes ČT vyprodukovat), nazvaná Roznese tě na kopytech. Režii scenáristicky krkolomného příběhu měla, kdysi nadějná, Olga Dabrowská (ani se mi tu nechce připomínat dramatické výšiny, od Knoflíkářů po Kuličky, z nichž do tohoto škváru upadla). Syn si přivede domů jako ženu otcovu milenku, s níž je otec proutník vzápětí přistižen v koupelně; táž oprsklá milenka, žertovně schovaná pod stolem, na němž dotyčný chlípný psychiatr zrovna večeří s podváděnou manželkou; Steindlerův opilec, komicky padající z baru; Vyorálkův pacient, počůrávající se u psychiatra (herec s nesporným vkusem a dosud nepokaženým renomé by se měl příště snad trochu blíž seznámit s projektem, do něhož vstupuje). Proti tak svěžímu dílku i Babovřesky (doufám, že byly bez grantu) jsou poctivým zbožím, které si na nic nehraje. A hraje-li, pak „za své“.

    Ve zmíněném dokumentu též zazní: My víme, že náš divák je nostalgik. Jako by v duchu této věty neslo se i dosavadních šest dílů ambiciózního cyklu České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, jenž zdramatizoval uzlové body naší historie od 1. světové války do roku 1953. Nostalgické zpracování se pohybovalo často v duchu nechtěné cimrmanologie (papírové fráze, proklamace, mluvící hlavy), dialog byl toporný, neoživily ho ani trapná dnešní klišé („o tom“, „to neřeším“, „toho nemusím“). Za šťastný nápad však považuji obsazení Daniela Landy do Emanuela Moravce, nejprve vlastence, později kolaboranta číslo 1: takové souznění (ale i pochopení) pro postavu prospělo dílu i dramaticky. Stejně výraznou figurou byl i Vyorálkův obhroublý, čím dál nešťastnější a opilejší „karlínský kluk“ Gottwald. Za to, že byl tento faktický vrah Horákové a stovek dalších – přímluvné telegramy od Einsteina dostal samozřejmě před, nikoli jako zde po popravě – de facto „vyviněn“, coby pouhá pasivní oběť Stalinova nátlaku, zatímco darebáci byli ti kolem (Slánský, Čepička, Kopecký), za to herec nemohl. Většinový divák nostalgik nechce být rušen v zažitých představách, a seriál ho věru ničím nerušil, ani nevzrušil. Divák se přece má utvrzovat jen v tom, co už ví. To platí jak o jednotlivci, tak o národu a jeho sebeprožívání. Vinni jsou zpravidla druzí – jednou je to Hitler a „mnichované“, podruhé třeba Wenzel Jaksch, potřetí Stalin a sovětští poradci. A Beneš? Po válce byl nejpopulárnějším politikem v zemi, měl obrovskou autoritu, Gottwald byl dle anket těsně za ním (třetím byl Jan Masaryk a čtvrtým Zdeněk Nejedlý). Vox populi, vox Dei. A tak se Beneš jako hrdina prvých pěti dílů, slovy recenzenta LN, z druhořadého hráče vypracoval ve velmistra – o to tragičtější byl mat, který nakonec musel přijmout a jemuž už od začátku hry nemohl zabránit ani ovlivnit jeho důsledky. Takto byl Beneš (Martin Finger, Jan Novotný) vskutku v seriálu pojat, a je to zas ta většinová interpretace: byli jsme zrazeni, nešlo nic dělat. Opravdu? To skutečně musel Beneš po válce nechat ponižujícím způsobem zemřít předchůdce Háchu, ačkoli to, zač jej zavrhl, udělal předtím i potom de facto sám? To opravdu musel sám Stalinovi nabízet na podnose Podkarpatskou Ukrajinu, nechat NKVD z republiky odvléci do gulagů československé občany, to opravdu musel o Stalinovi a jeho humanizující se říši vykládat, že jednota jeho a Stalinových názorů je úplná? A to opravdu musel, když pak prohrál, legitimizovat režim ještě půl roku po puči? I pro jeho přátele bylo těžké pochopit jeho chování. Měl morální, politické a dokonce ústavní oprávnění vyjádřit svou rezignaci po svém, byla to poslední šance distancovat se jasně a energicky od režimu. Byl jsem otřesen, píše Eduard Táborský, že dokonce blahopřál muži, který ho podvedl, a který hrál takovou roli při zkáze jeho a Masarykova dědictví. Nic takového seriál zatím nenabídl ani náznakem – radši nudit, jen ne vybočit, nikoho neurazit, a hlavně: nevyrušit našeho nostalgika.


    Komentáře k článku: Božstvo sledovanosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,