Na větrné hůrce.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bouřlivé výšiny divadelní

    Režisér Jan Mikulášek vytvořil novou inscenaci v Divadle Petra Bezruče, kde v letech 2005–2007 působil jako umělecký šéf a s jehož herci si až „mysticky“ rozumí. Od jeho poslední zdejší režie – Ibsenovy Divoké kachny, uplynuly téměř tři roky. I po jeho „návratu domů“ vzniklo excelentní dílo – existenciální inscenace Na Větrné hůrce.

    Hindley (Lukáš Melník), Heathcliff (Tomáš Dastlík) a Isabela (Tereza Vilišová) před zrcadlem FOTO TOMÁŠ RUTA

    Stejnojmenný román (v českém překladu také Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší) nabízí několik interpretačních možností. Je označován za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, avšak ve své době značně pobuřoval, neboť vyjadřoval nekonvenční přístup ke společenskému rozvrstvení, ke křesťanství, také vyzdvihoval ženské hrdinky. Někdy bývá odmítán jako „červená knihovna“, či je příliš zdůrazňován hororový motiv: duch mrtvé Kateřiny se vznáší nad blaty a ťuká na okénko svého bývalého pokoje. Svůj jediný román vydala britská autorka Emily Brontëová v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell.

    Mikulášek příběh lásky Kateřiny (Sylvie Krupanská) a Heathcliffa (Tomáš Dastlík) vypráví chronologicky, bez rámování postavou Lockwooda, který se vše (společně se čtenářem) dozvídá z vyprávění služky Nelly, z dopisů, deníkových záznamů a vyprávění dalších postav. Samozřejmě si režisér z rozsáhlého románu vybírá jen zlomové momenty, které o jednotlivých postavách řeknou nejvíce, a akcentuje především existenciální rovinu.

    Kde se berou zárodky zla?

    Do popředí staví rozervaneckého Heathcliffa. Romantický hrdina s neznámým původem, u něhož čtenář očekává, kdy konečně projeví lítost či aspoň potlačované city, se však na jevišti neobjeví. Heathcliffova necitelnost není v inscenaci pouze důsledkem nenaplněné lásky ke Kateřině. Nyní je to především hrdina tmavé pleti, který jednoznačně nastoluje aktuální problém – rasovou (ne)snášenlivost. Navozuje ji například následující výjev.

    Kateřina: Budeme tančit. Půjdeš námi, Heathcliffe? / Heathcliff: Rád. / Hindley: Tobě někdo dovolil sedět mezi námi? / Nelly: Hindley, jsou Vánoce, nezačínej zas, prosím. / Hindley: Co si budou naši sousedé myslet? Podívej, jak se Lintonovi umějí chovat, jak se oblékají. / Heathcliff: Nelly mi vyčistila šaty. / Edgar: Ale obličej sis nevyčistil.

    To je zlomový okamžik druhého obrazu, od něhož Mikulášek odvíjí prastarou otázku: jak vzniká v lidech agrese? Je vrozená, dána geneticky? Nebo pramení z nedobrých zkušeností jedince? Svou nepřekonatelnou, nastřádanou zlobu jasně a úsporně vysloví hrdina ještě jako malý chlapec vzápětí – jen pár okamžiků po ponížení.

    Heathcliff: Jednou mu to vrátím. Hlavně aby mi zatím nechcíp. / Kateřina: Takhle nemluv. Bůh ho potrestá sám. / Heathcliff: Možná. Ale nebude z toho mít takovou radost, jako bych měl já. / Kateřina: Nikdy tě neopustím.

    Od tohoto momentu se už jen odvíjí akt Heathcliffovy pomsty, která se dotkne všech, jeho samotného nevyjímaje. Brutalitu vyznění umocňují i další postavy s negativními povahovými rysy. Kateřina z divokého a svéhlavého dítěte vyroste v sobeckou ženu, což je jevištně zpřítomněno ve dvou výstupech. Jednak v jejím velice panovačném chování, které zahrnuje i fyzické týrání, ke služce Nelly (Kateřina Krejčí), když nechce, aby byla svědkem jejich námluv s Edgarem (Ondřej Brett), a tedy i zrady Heathcliffa. A pak při jejím rozhodnutí zemřít, jež také uskuteční. Bratr Kateřiny Hindley (Lukáš Melník) je dalším tyranem v řadě. A také důležitým protivníkem Heathcliffa, jeho nenávist a tyranství jsou přímočařejší, možná nejasnějšího původu, způsobené především ve velké míře nezřízeným pitím. Jediná do detailu vypilovaná opilecká scéna s plyšovým medvědem (jenž představuje jeho malého syna Haretona) a věta o přistřižení dětských uší, aby to synkovi více slušelo, vypoví o postavě více než mnohdy celé inscenace.

    Mikulášek totiž neukazuje brutalitu obnaženou, zaobaluje ji do ironického, mírně humorného hávu, a tím se mu daří vyvolat nesmírně silné emoce. Samozřejmě je to dáno i herci, kteří se takové režii rádi podvolují a rozvíjejí Mikuláškovu poetiku s mírným nadhledem a zároveň precizností.

    Inscenace má velmi pomalý „rozjezd“ – do příběhu nás delším vyprávěním o Heathcliffově nalezení a přivedení na Větrnou hůrku zavádí postava lékaře Kennetha (Dušan Urban). Poté dojde na obě citované scény a divák se stává svědkem destruktivních vášní. Ty semelou i dvě čisté, avšak slabé duše, které podlehnou svým živelnějším protějškům – Isabelu (Tereza Vilišová), pozdější manželku Heathcliffa, a Edgara, který se ožení s Kateřinou.

    Heathcliff nebo Oněgin?

    Větrná hůrka v mnohém připomíná Mikuláškovu „bezručovskou“ inscenaci z roku 2007 – Evžena Oněgina. Motiv vášnivé lásky, která zůstává nenaplněná, Tomáš Dastlík v hlavní roli a samozřejmě režisérův výrazný rukopis, který pracuje se stylizací, předepisuje hercům výrazné mimické a gestické projevy, to jsou jen některé ze společných rysů. Hrdinové Větrné hůrky jsou ovšem divočejší, méně upravení – zkrátka „živočišnější“. Láska není už vznešeným citem, ale spíše posedlostí a šílenstvím.

    Tomu odpovídá také scénografie (v obou případech Marek Cpin) – Evžen se odehrává v bílém, vznešeném salónku, Hůrka naopak v šedivém provedení. Scéna je nyní poměrně jednoduchá a ukazuje na jakési bezčasí, nebo spíše na současný byt vybavený nemoderním nábytkem – naproti divákům jsou umístěny dvoje bíle natřené dveře, rohová lavice z černé koženky, trojdílné vypouklé zrcadlo, občas natočené tak, že se v něm odrážejí herci i diváci v předních řadách. Nejmodernějším vybavením je velká televize s plochou obrazovkou, která neslouží jen svévolnému prezentování „nových technologií“.

    Poetika Jana Mikuláška samozřejmě prošla vývojem a v této inscenaci se stylizované herectví projevuje jinak. V Evženu Oněginovi to byly pomalé, ladné pohyby a pózy. Dnes jde spíše o divokou expresivitu, která působí méně důsledně, avšak stejně efektně. Nejvýrazněji ji prezentuje Sylvie Krupanská v roli starší Kateřiny, ta je totiž navenek nejvíce zmítána vlastními city a rozhodnutími. Dastlíkův Heathcliff naopak své city důsledně střeží a navenek se projevuje cynicky chladně, místy dokonce otřesným šklebem, a na konci zlověstným, už nekontrolovaným křikem.

    Řeč symbolů

    Režisér používá dost nesourodou změť symbolů. Objevují se jablka, dětské káči, plastové lahve a prastaré fény, vydávající chrčivý zvuk. Samozřejmě každý ze symbolů nese minimálně jeden jasně daný význam. Budou však také jistě působit na podvědomí diváků. Jablka, která jsou už možná divadelně nadužívaná (například v inscenacích Vladimíra Morávka) mohou odkazovat na hřích, lásku i přírodu. Všelijak se koulejí, postavy si je nabízejí a těhotná Kateřina jedno svírá jako atribut plodnosti. Jako mrtvá ho má v ústech a Edgar s Heathcliffem se ataky na ně o Kateřinu přetahují i po smrti. Používáním plastových láhví s vodou a fény dotvářejí herci atmosféru nehostinného počasí, které ovlivňuje i jejich drsné chování. Hračky, dětské káči jsou snad nejhůře dešifrovatelné. Mohou odkazovat na dětství, kdy byl přes všechna příkoří Heathcliff šťastný, protože byl s Kateřinou. V rukou hlavního hrdiny se také mohou proměnit v „zobrazení“ osudů, s nimiž manipuluje podle své libosti. Stejně tak mohou svou rotací odkazovat na životní koloběh – i když dramatizátoři Marta Ljubková a Jan Mikulášek vypouštějí samotný závěr románu, kdy se jako odraz vztahu Kateřiny Earnshawové a Heathcliffa spojí další generace – Hareton Earnshaw a Kateřina Lintonová. Tím samozřejmě také mizí smířlivé vyznění předlohy, kdy „štěstí“ naleznou alespoň potomci. Cyklus osudů však režisér podporuje obsazením. Obě Kateřiny ztvárňuje Sylvie Krupanská a dostává tedy možnost odstínit pozitivní a negativní projevy ženské síly a inteligence. Hindleyho a jeho syna Haretona hraje Lukáš Melník, Edgara a Heathcliffova syna Lintona zase Ondřej Brett.

    S Heathcliffem jsou spojeny další „interpretovatelné“ rekvizity, konkrétně nezapálené cigarety, které si jako dítě strká z nervozity do úst. S kartami si pohrává, když se vrací z cest a chce přivést na mizinu svého protivníka z mládí – Hindleyho. A konečně i s příborem, ten třímá jako kord a když dostane možnost, své oběti jím za živa „pojídá“.

    Kate Bush a Kateřina

    Brontëové Větrná hůrka byla mnohokrát zpracována – ve filmu, jako muzikál i činohra. Z českých inscenací můžeme zmínit alespoň Bouřlivé výšiny Evy Tálské z roku 1974. Inscenace byla uvedena v Divadle Na provázku a hlavní dvojici ztvárnili Dagmar Bláhová a Jiří Pecha.

    Mikuláškova novinka však odkazuje na jiné dílo. Na již zmíněné televizi na jevišti se objeví videoklip Kate Bush (přezdívané Madonna intelektuálů) Wuthering Heights. V něm zpěvačka v rudých šatech předvádí neuvěřitelné taneční kreace, za ní se skví divoká příroda a valí mlha. Kateřina jako rozpustilá teenagerka se snaží pohyby zpěvačky napodobovat. A jen tak – při tanci – se dohaduje s dotěrnou Isabelou, která se přiznává k náklonnosti k Heathcliffovi. Jde o skvostnou ironii i poctu zpěvačce zároveň. Do jisté míry se jedná o zcizující, surreálný a zároveň nemrazivě vtipný moment inscenace. A možná i „intertextuální“ odkaz jiného řádu, protože se Mikulášek vrátil „domů“, aby opět divákům ukradl alespoň na pár okamžiků duši. Přesně podle textu Kate Bush:

    I‘m coming home to wuthering, wuthering, / Wuthering Heights, /… Let me have it. / Let me grab your soul away.

    (Vracím se domů na větrnou, větrnou, / Větrnou hůrku /… / Nech mě vzít si ji. / Nech mě ukrást ti duši.)

    Tomáš Dastlík jako Heathcliff a Sylvie Krupanská jako mladší Kateřina FOTO TOMÁŠ RUTA

    Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Emily Brontëová: Na Větrné hůrce. Režie Jan Mikulášek, dramatizace Jan Mikulášek a Marta Ljubková, výběr hudby Jan Mikulášek, výprava Marek Cpin, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 3. února 2012.


    Komentáře k článku: Bouřlivé výšiny divadelní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,