Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Boris Hybner: Na konci zahrady jménem Hollywood I. – Gagman

    (režie Martin Hoffmeister, premiéra 21. května 1978, Státní divadelní studio Praha – Ateliér Praha / Studio Gag – originální společnost němé grotesky)

    Boris Hybner v jednom z čísel svého cyklu Na konci zahrady jménem Hollywood Foto Martin Hruška

    Na cestu do divadelních koutů mě nasměrovalo hned několik rozzářených bodů. Tedy ne jedno osvícení, ale světlušky, které se postupně shlukovaly do jednoho pole.

    Nejprve to byly grotesky mistrů němého filmu, které posunuly mé dětské vnímání ke směšnosti, burlesknosti… Později jsem zjistil, že za humny mám spřízněnce, kterému se obdobně jako mně vše, s čím se potká, vpisuje do morku kostí a tu magickou tragičnost k nepřežití se mu daří posunout k absurditě žití, ke šklebu, humoru! Ano, ze stejných kopců, podobně divokých, plných sebevražd, je můj soused přes kopečky Thomas Bernhard, jehož hrdinové nasávají krásu s temnotou okolí… Hory jsou nepřátelské lidem; krutost, s níž je velehory deptají… všechny ty metody hrůzy, jimiž skála vrostla do lidského mozku. Oni sice mnohdy nenacházejí sílu z tragédií udělat komedii, což je v oněch končinách nezbytnost k dalšímu pobývání, ale potvrzují, že úchvatné hory rodí sarkastické vyděděnce a… klauny.

    Takže… když přijel do rodné šumavské vísky malý cirkus s chromým poníkem, poloslepým psem, nemožným paňácou, měl jsem pro ně pochopení. A i oni mi zasvítili na tragikomické lidské plahočení, jehož poryvy mne víc a víc lákaly.

    Stvořili jsme s kamarády papundeklovou kapelu a hráli rockové giganty – miláčky, kteří nás doprovázeli z kazeťáku. Jojo, když se rozžhavená kamna zalijí studenou vodou, to je bigbítového dýmu! Následuje absolutní spojení!

    Literatura, filmy a divadlo… Malé lucerničky, které se jako můry blížily do středu. Ne aby shořely, ale aby naopak rozšířily reflektor k oslnění. Pár jich můžu jmenovat…

    V živém hraní to byl Boris Hybner – Na konci zahrady jménem Hollywood. Jak on s rozevlátou kšticí hrál v Malém divadle v Českých Budějovicích. Jak se propojil s geniálním Frigem z malého plátna. Smíchy padám ze židle! To bych chtěl také zažít, u toho nemůžu chybět! Pak Bolek Polívka a jeho autorské pantomimy až po Šaška s královnou. Překvapují mne už tehdy skeptické řeči generačních souputníků… Co teď můžeme dělat? Vždyť tohle je dokonalé! To nikdy nedokážeme…

    Pro mne to ale byla další lampa, která dokazovala, potvrzovala, co lze, co je možné! Ozařovala i naši pouť a vybízela: I vy můžete jít po této fantaskní cestě! Rozhodně mi ony výbojky ruce nesvazovaly. Naopak, vynášely dál, výš.

    Dalšími světluškami byly produkce Provázku, Činoherního klubu, Zábradlí, divadla a koncerty na Chmelnici… Počínající nový cirkus, který jsem potkával na cestách – studijních či hracích – ve Francii: především Cirque Archaos překypující ironií, poťouchlostí a samozřejmým umem. Místo koní se krotí terénní motorka, která se navine do vysoké kopule šapitó a pak strmě, kolmo letí k dřevěné podlaze. Tam se těsně, milimetry od prken, zastaví a jezdec udělá stojku na řídítkách. Diváci ječí. Indové v levhartí kůži na kruzích dělají párovou akrobacii. Ale jak! S jakou noblesou a ještě si ze sebe a z disciplíny dokážou utahovat. Klauni se řežou motorovými pilami do vlastních zad, jež mají obalená vlnitým plechem. Srší jiskry, cítíte pach ohrožení, nepříjemný kovový zvuk, ale zároveň se smějete novému posunu klaunerie… A uprostřed manéže loupe brambory, cibuli polonahý chlapík, který když má potřebu, zajde – před našimi zraky – i na latrínu. Živelnost moderní doby na dlani z pilin… Nebo Johann Le Guillerm a jeho Cirque ici… Existenciální křehkost s knihami, dřevěnými dřevci. Dlouho si bedlivě cosi staví, aby ve vteřině… bum, prásk! Z dokonalé podivnosti je rázem změť, hromada. Není to zpráva o nás? Buddhistický, pokorný mnich-klaun-mistr tiše tvoří složitou mandalu, kterou jedním pohybem, fouknutím rozfouká do nicoty… Nebo existenciální skeče Ateliéru Lefeuvre & André… beckettovské existenciální divadlo obnažené, křehké lidskosti!

    A pak osobní setkání s klauny Dimitrim, Colobaionim, Bylandem, Liceději… s hudebními idoly z kazeťáku…

    Musíte mít štěstí na světlonoše, lampáře! A pokud máte dostatečný vnitřní motor k vlastnímu vstupu do arény, posbírané ohýnky se tam rozhoří ve vatru.

    U mne se vše nejvíc rozzářilo při práci se Ctiborem Turbou a stejně potrefenými kamarády! Tehdy se světlušky spojily! Po cirkusové dřině v cirkusu Praga se vše roztočilo ve společných veletočích při Deklaunizaci, Tabarin baru, Arše bláznů… Najednou jsem byl součástí nekonečného vesmíru!

    A to platí pro každého komedianta. Vyzařuje šajn všem divákům-poutníkům. Jsme součástí nádherného veletoku, držíme stejné pádlo, máme stejnou krev… Hrdost, radost… Lezeme společně po provazovém žebříku až ke hvězdám! Ostatně – Více světla! pravil Goethe, než vydechl naposledy!

    Musím-li přece jen určit jednu světlušku, nechť je jí Boris Hybner a jeho Gagman. Právě toto setkání začalo stavět a zapalovat mou vatru.

    Jiří Bilbo Reidinger, klaun


    Komentáře k článku: Boris Hybner: Na konci zahrady jménem Hollywood I. – Gagman

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,