Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Staří mistři pokousaní klíštětem času

    S novou autorskou inscenací Klíště ve svém brněnském divadle po dvou letech vyrukoval Bolek Polívka. Zatímco v předchozím titulu Šašek a syn se mimo jiné obracel ke své rodině, k problému generačního soupeření, ale i k předávání profesního žezla a iniciování nástupců, nyní se hraje zejména o stáří a konci života, i když témat je tady otevřeno více.

    Milan Lasica (vlevo) hraje v komedii s melancholickými podtóny s názvem Klíště uctívaného Mistra, Bolek Polívka neúspěšného stárnoucího Herce FOTO JIŘÍ SALIK SLÁMA

    Polívkův poslední text nelze nepřirovnat k druhdy slavnému titulu Poslední leč – mladí herci Pecha a Polívka tehdy představovali dva potřeštěné seniory, těžištěm kusu byla též tragikomika stáří. Ostatně v Klíštěti toliko vzpomínaná figura slavného umírajícího herce Olina představuje svéráznou hommage nedávno zesnulému Pechovi. I Polívkův nejnovější autorský počin je ponejvíce verbální klauniádou ústřední dvojice (tady Bolek Polívka a Milan Lasica), svéráznou, ale v jádru prostou lidovou komedií, i když Poslední leč byla textově i divadelně sofistikovanější. Velmi jednoduchý půdorys setkání dvou starých herců v divadelním klubu Polívkovi umožňuje rozehrát scény plné hašteření, výčitek, poměřování (umělecké) velikosti – jak praví výmluvný podtitul hry: Život je divadlo, ve kterém každý touží po jiné roli. Zejména však skýtá příležitost k nijak intelektuálním, ale křehkým úvahám o konečnosti pozemského bytí.

    Polívka hraje neúspěšného stárnoucího Herce a Lasica uctívaného Mistra, který čeká na focení v nóbl kostýmu Dona Juana. Zneuznaný umělec se má zase fotit jako Casanova. Co na tom, že oba ikoničtí milovníci jsou v ošuntělém podání protagonistů dávno za zenitem. Polívka i Lasica jsou i díky historické zkušenosti (se Satinským a Pechou) tandemoví herci, což dokazují i zde. Slyší na sebe, Polívka umí udělat lecjakou hereckou opičku, Lasica zase dokáže přesně postavit, usadit i načasovat slovní vtip. Důležité role v krasosmutném Polívkově příběhu hrají také Barman, ožívající socha Komtura a dívka Leona. Petr Halberstadt, Milan Sedláček a Kamila Valůšková následují dvojici protagonistů v civilním, lidovém herectví, které je devízou večera.

    Polívka jako autor nekáže, nemoralizuje, nevyvyšuje se nad spoluhráče, jako herec není překombinovaný. Je si vědomý toho, že vše vždy zachrání humor, i když se mluví třeba o smrti utopeného strýčka kladeného na stůl mezi slzející obědvající děti. Inscenace je ponejvíce jakýmsi kaleidoskopem sešpendlených slovních i situačních fórků. Dojde na osobní historky, perné vulgarismy či zcizení vtípku, jindy na klaunskou či eskamotérskou legrácku, ať už švandovní pohyb těla v županu, nebo iluzionistické kouzlení. To vše sice zcela nevykryje jisté díry ve scénáři, ale Polívka to s divákem umí – premiérové publikum jako by ignorovalo místy až podivně utahaný temporytmus lemovaný jistou hereckou zpomaleností českých pánů. Vděčné je také lehké tematizovaní vlastního života: Polívkova role obsahuje sebeironické narážky na alkohol a ženy i na lymskou boreliózu, kterou (za účasti médií) předloni prodělal a jejíž původce dal hře název. Tyto průniky s realitou podtrhuje výprava Jaroslava Milfajta: na jevišti vystavěl čitelnou repliku přiléhajícího legendárního divadelního baru Poslední leč. Tato noční občerstvovna bývá posledním útočištěm městem se potloukajících intelektuálů, studentů, ale i skutečných nebo rádoby umělců a podivných figurek láteřících na život.

    Ve finále je Klíště nejen díky náladotvorné muzice Davida Rottera už ponejvíce melancholickou záležitostí, jakýmsi křehkým povzdechem za nenávratně mizejícím časem, který nás strhává s sebou. Je milým zjištěním, že Bolek umí na scénu vpustit také jímavost a křehkost.

    Divadlo Bolka Polívky, Brno – Bolek Polívka: Klíště. Režie Bolek Polívka, scénografie Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, světla David Kachlíř a Michal Fridrich, hudba David Rotter. Premiéra 10. května 2019.


    Komentáře k článku: Staří mistři pokousaní klíštětem času

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,