Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    BOLEK POLÍVKA: Jsme třísky proti této kládě

    V rozmezí dvou sezon potkává herec Bolek Polívka v Městském divadle Brno další velkou Shakespearovu figuru. Vedle Hamleta možná tu největší. Na jaře loňského roku začal na zdejší Hudební scéně jako židovský lichvář Shylock žádat libru masa z dlužníkova těla, nyní jako pošetilý Lear přijde o všechno. Stane se tak opět v režii Stanislava Moši a znovu na muzikálovém jevišti MDB.

    Bolek Polívka

    Na zkoušce Krále Leara v Městském divadle Brno FOTO JEF KRATOCHVIL

    Totální ztráty obou velkých divadelních hrdinů znamenají pro Polívku zisky herecké. Na jeho shakespearovském kontě se začaly umělecké profity vršit už při Letních shakespearovských slavnostech, na nichž odehrál Falstaffa (2009) a poprvé i Shylocka (2005). Ale jeho cesta k šílenému králi a jeho stvořiteli začala mnohem dříve.

    Cítíte se už jako shakespearovský herec?

    Odehrál jsem dvakrát Shylocka a po­každé jinak. Jeden byl v překladu Martina Hilského a druhý od Jiřího Joska. První před deseti lety patřil režiséru Romanu Polákovi, vloni pro změnu Benátského kupce režíroval Standa Moša. A k tomu Falstaff a nyní možná největší Shakespeare v podobě Leara. Necítím se jako shakespearovský herec, ale rád všem říkám: Mluvíte se shakespearovským hercem. Vyslovujte přesně!

    S Learem jste se už před deseti lety zprostředkovaně setkal v inscenaci Garderobiér. Jako oblékač Norman jste pečoval o Sira – Milana Lasicu, kterého na 227. představení Krále Leara nervové vypětí a válečné útrapy přemáhají. Napadlo vás při tom někdy, že budete Leara sám hrát?

    No, já už se s Learem setkal poprvé před třemi dekádami při premiéře mojí hry Terapie, kde byly úryvky z Leara. Peca hrál herce, který ztratil paměť, a naskakují mu texty z této hry. Já už jako kluk, ochotník, Vizovjan jsem si četl Shakespeara i Molièra, ale také Becketta a Kanta. Tehdy jsem to samozřejmě četl z pubertálního intelektuálního snobismu. Ale ty hry jsou na čtení nevděčné. To už musí mít člověk připravenou nějakou munici, musí už něco vědět a být trochu zralejší. Na to sedmnáctiletý Valach nestačí. Vlastně dodnes velmi nerad čtu divadelní hry, i když už je umím přelouskat trošku líp, protože si dokážu představit toho budoucího fantoma, který se nad nimi vznáší. Jako kluk jsem ještě toho ducha představení neviděl. Ale Shakespeara jsem si objevil už tehdy. Četl jsem samozřejmě i Sonety a ohromoval jimi děvčata. Při mé vrozené poctivosti nevydával jsem tyto sonety za své.

    Jste prototypem a také interpretem autorského divadla. Napadlo vás ještě před tou první srážkou se Shakespearovým textem, že by vám tento autor mohl vyhovovat i herecky?

    Asi jako všechny z mé generace, která poslouchala z rozhlasu nádherného Lukavského Hamleta. Četl jsem Lukavského deníky o přípravě role: to zmítání, zklamání z chování blízkých, snaha o odpuštění, zkrátka silné emoce – pláč, zoufalství, vzývání živlů… To je nádhera. Pak jsem viděl kolegu Pavla Zedníčka hrát Richarda III. Byla to zřejmě jenom otázka času. Každý, kdo je divadelník a myslí to s divadlem vážně, musí na jméno Shakespeare narazit. A můj vztah s ním je podobný jako ho měl slavný herec Edmund Kean, kterého jsem také v Městském divadle Brno hrál. Říkám mu jako on, tedy: Wildo!

    Král Lear měl tři dcery jako vy. Té nejmladší rozumíte také nejméně?

    Samozřejmě, že to člověka při zkoušení napadá. Říkal jsem Standovi Mošovi, jestli by se moje divadelní dcery nemohly jmenovat Kamila, Anička a ta nejmladší, s níž chce Lear strávit svoje stáří, Mariana. I když ty dvě prvně jmenované nejsou zdaleka takové jako u Shakespeara.

    Jedním z témat Kupce benátského i Leara je právě vztah rodičů a dětí. Přesněji řečeno – otců a dcer…

    Já se cítím jako tatínek a ten můj je mi také vzorem. Tichá rada a tichý úsměv. Matky jsou určeny k tomu, aby byly přísnější a mohly třeba i trestat. Do svých dětí totiž investují daleko více než jejich mužští zploditelé. Přivedly je na svět a ještě před tím se o ně devět měsíců staraly jen a jen ony. Toto pouto ani nejde rozetnout. Otec dokáže mnohem rychleji zavrhnout své děti než matka, která se syna nezřekne, i když třeba někoho zabije.

    Král Lear

    Král Lear v režii Stanislava Moši bude mít v MDB premiéru 14. listopadu 2015 FOTO JEF KRATOCHVÍL

    Tady se šeptá hlasitě

    Cituji vás: Viděl jsem v tom Třísku a říkal jsem si: „To je velký. Shakespeare, kurva, musí být exaltovaný. Sem patos patří!“ Bude to také váš přístup k roli Leara?

    Mne na Learovi fascinuje střídání nálad a návalů. Jednou úzkostně úpí a hned se zase rozčiluje a zabíjel by, aby si naráz skromně uvědomil svoji situaci. A brání se tomu, aby nezešílel. To je příšerná situace. My Čechové se rádi bráníme humorem, ale u Leara to najednou všechno povolí, hráze se protrhnou… A my ani nevíme, jestli to jeho šílenství není také jakýsi obranný druh humoru.

    V Brně byli za poslední léta k vidění tři pozoruhodní herci v této roli: vzpomínaný Jan Tříska a před ním František Derfler v Národním divadle a Jiří Pecha na Provázku. Viděl jste je, a v čem chcete být jiný?

    Je to moje ostuda, ale možná také výhoda, že já je neviděl. Jenom Třísku na brněnském Špilberku. Zvedl se tenkrát děsný vítr a přišla bouře. Tehdy jsem řekl poprvé věty: Lear, to je kláda. A Tříska hraje kládu. Všichni jsme třísky proti této kládě! Je to skutečně nejvrstevnatější Shakespearova tragédie. Jsem pokorný.

    V období po restauraci Stuartovců roku 1660 se Král Lear často hrál se šťastným koncem, protože se publiku nelíbil temný a depresivní tón hry. Dokonce ve starších variantách příběhu krále Leira a jeho dcery Kordely docházelo k happy endu v podobě sladkého rodinného smíření. Dokážete si to představit? Nechcete to hrát raději takto dobrotivě?

    Ale ono to tam vlastně v kousíčku je. Lear jí říká, že budou jako ptáčci v kleci. Budou si zpívat. Ty požádáš mne o požehnání a já tebe o odpuštění… Ale co by byl Shakespeare bez vražd. Shakespeare a krev to patří k sobě.

    George Bernard Shaw napsal, že nikdo nikdy nenapíše lepší tragédii, než je Lear. Souhlasíte? V čem vy vidíte její velikost?

    To, co řekl Shaw, asi víme všichni. Já si ale znova a znova představuju to dobové alžbětinské divadlo s holým prostorem. Hrálo se za denního světla. Dnes si nasvítíme, co potřebujeme, uděláme s reflektory nejrůznější kejkle, pomáháme si hudbou. Slovo mělo dříve větší smysl než dnes. Dříve se to muselo hrát tak, aby to bylo strhující.

    Král Lear byl však i přes vymoženosti jevištních technologií často pokládán za hru tak velikých rozměrů, že se vzpírá jevištnímu ztvárnění…

    Všechny ty vraždy, krveprolití a vydloubávání očí sloužily pro to, aby lidé udrželi pozornost. Potom samozřejmě nastupovaly myšlenky a vše dohromady to muselo na lidi působit jako dnešní filmové blockbustery. A to od obyčejných lidí v davu, kteří přišli na příběh, až po intelektuály, kteří vše mohli vnímat jako báseň. Tyto naznačené prostředky k Shakespearovi prostě patří a my musíme podobně přirozeně, ne uměle, tvořit velikost třeba i toho šklebu či vydloubnutých očí. Vše je velké a šeptá se tady hlasitě. I probodnuté srdce je tady slyšet. Dnes je podobných tragédií a nepředstavitelných hrůz kolem nás samozřejmě hodně. Víme tedy, že mnohdy stačí jenom naznačit.

    Shylocka jste hrál a nyní také Leara budete hrát na velké scéně určené primárně pro hudební divadlo. Jste tahákem obou „špílů“, a tak režie zvolila i větší hlediště z těch dvou, která jsou v Městském divadle Brno k mání. Není ale divné hrát činohru na mikroporty a nebude vás to omezovat?

    Myslím, že už dávno máme za sebou postmodernu, v níž bylo dovoleno všechno. Také při Shakespearovských slavnostech se snímal zvuk z jeviště do reproduktorů, i když jsme neměli porty. Nynější inscenace ale toto řešení podle mne určitě snese. Bude tady technicky rovnoměrně rozprostřený zvuk, abychom neřvali pouze z jediné reprobedny a z jiné aby šla jenom muzika.

    Vnímáte to, že vás uvidí naráz mnohem více lidí, jako satisfakci?

    Tak o to mi nejde. Já hrával v mnohem větších auditoriích. Třeba v Teatro La Fenice v Benátkách, které pak, bohužel, vyhořelo. Tam jsem hrál svého Trosečníka asi pro patnáct set lidí. Commedii dell’arte jsme svého času hrávali v Janáčkově divadle. Taky jsem přivezl Trosečníka na Festival bláznů do Amsterdamu, kde se povalovala zase jen hrstka šedesáti lidí v takových speciálních křesílkách, která se vytvarují podle těla. Většina z nich kouřila marihuanu a každému se líbila jiná část představení, na každý můj pohyb reagoval každý jinak. Bylo to vynikající s malým i velkým publikem.

    Benátský kupec, Bolek Polívka

    Jako Shylock s Bassaniem (Jiří Mach) v inscenaci Benátský kupec. Režie Stanislav Moša. Městské divadlo Brno, 2014 FOTO JEF KRATOCHVÍL

    Po learovských tématech

    Platí u Krále Leara ohrané sousloví tragédie pošetilosti?

    No, nevím, jestli to spíše není tragédie uražené uraženosti a otcovské ješitnosti. On se prostě urazí, když uslyší ty tvrdohlavé, jakoby pubescentní pravdy od nejmladší dcery. Je to vše navíc potvrzeno tím, že Lear je pohan. Neříká nikdy Bože můj! – Občas utrousí něco jako Nebesa! nebo Bohové!

    To lze vidět i jinak. Další konflikt hry tvoří srážka a protiklad starého, patriarchálního světa a světa nového, bezohledně individualistického… Máte podobnou zkušenost?

    Byl jsem dvakrát svědkem toho, že staré pořádky, které nestály za nic, jako by odcházely, aby se vrátily posléze s ještě větší silou. Poprvé to bylo v roce 1968 a za následné normalizace. Paradoxně po té něžné sametové revoluci jsme měli také pocit, že všechno špatné už odešlo, že už máme pokoj. Že nyní už budeme jenom spokojeně žít, usmívat se a na tramvajích budou jen verše Skácelovy a Seifertovy. V tom oslnění jsme zapomněli, že lidé pořád zůstávají stejní. Moje Marcela mi jednou četla slova: Děti naše pohrdají svými rodiči, neváží si rodinného krbu a k učitelům chovají se, jako kdyby to byli jejich sluhové… Citovala mi přitom text napsaný tři století před Kristem. Ať chceme nebo nechceme, vše se zřejmě opakuje, jen my máme pocit, že je to poprvé, což je vlastně asi i dobře.

    Je pro vás Lear také strašlivou vizí hrůzné – řečeno se Shakespearem z kloubů vymknuté – společnosti, která už nefunguje na základě slušných lidských vztahů?

    Nechci pro podobnou otázku abstrahovat z learovských vinic a dělat ze Shakespeara už přímo víno. Ať se lidi domýšlejí na základě našeho představení sami. Třeba jako když se dívají na hezký obraz. Každý si najde svoje. Lear je nádherně o nás, o našich životech a duších, ve které pevně věříme, o tragickém smyslu života i o naději.

    Hra byla často nasazovaná v krizových válečných dobách, aby zaznělo také její poselství o naději zprostředkované zmoudřením a obrozením společnosti. Proč hrát Leara dnes?

    Víme, že nám i v této tragédii pomůže jakýsi úsměv, ne temný, ale ten, který skutečně dává naději. To je také důležité. Život a svět není takový jen proto, že se tady zabíjíme a jsme k sobě nespravedliví či necitliví a neumíme se vcítit jeden do druhého a nevšímáme si cizího neštěstí. Je to skutečně velká hra, protože v sobě chová i tu naději. Třeba i proto ji hrajeme dnes.

    Shakespearova tragédie svědčí také o křehké hranici mezi šílenstvím a moudrostí, chaosem a řádem. Stál jste někdy na podobné ambivalentní hranici?

    Já se v tomto smyslu nějak nesleduju. Samozřejmě, že na podobné hranice se člověk automaticky dostává vždy, když ztrácí někoho blízkého, ať už fyzicky, nebo se mu někdo vzdaluje citově. Když naráz umře tatínek, maminka, brácha, ocitnete se na hranici a nevíte, jak pevně stojíte na hranici, které se říká život. A uvědomujete si, jak je vše vratké, křehounké a překročitelné jediným malým krůčkem. Velikost Shakespeara je také v tom, že překračuje od jeho tehdy až po naše sem, nedává žádné jasné hranice a řešení, a my máme pořád stejné pochyby. Vždy jen položí otazník někdy ironický, někdy slitovný, někdy velký, jindy malý.

    Shylock, Bolek Polívka

    Shylocka v Kupci benátském si Bolek Polívka poprvé zahrál na Letních shakespearovských slavnostech v režii Romana Poláka v roce 2005 FOTO ARCHIV LSS

    Od krále Valachů k Learovi

    Sám jste se před časem tituloval valašský král, jste tedy s Learem kolegové…

    A to jsem letos ještě natáčel film s režisérem Jiřím Strachem, kde jsem si také zahrál roli krále. Šlo o pohádku Věneček a byl to paradoxně můj první filmový král. Mám rád tu polohu aristokrata. Když jsem byl mladší a opil jsem se více, než bylo zdrávo, neříkal jsem kamarádům Vy blbci!. Tituloval jsem je výhradně pozemšťany, tak jsem byl vysoko. Posílal jsem k šípku celou planetu. Už tehdy jsem se učil chápat, co znamená být povýšený král. Spílal jsem kamarádům: Pozemšťani blbí!

    Král Lear byl letos uveden na festivalu v Avignonu. Podle režiséra té inscenace Oliviera Py je hra stále srozumitelná dnešnímu publiku. První Shakespearův odkaz směrem k politice zní: Lidé, kteří mají moc, jsou všichni šílenci. A ten, kdo si myslí, že není, je šílený, pronesl. Souhlasíte s touto optikou?

    To bude asi nějaký francouzský socialistický výklad. O jakém odkazu k politice mluvíme? Tady je naštvaný uražený stařec, kterého naštvaly a posléze zklamaly dcery. Žádná velká politika se tady neřeší…

    Chtěl byste vy panovat a stát se třeba skutečným králem či prezidentem či předsedou vlády nebo nějaké politické partaje?

    Kdybych chtěl, tak už jím dávno jsem…

    Lear bloudí po zemi se svým šaškem – převrácený obraz šaška a krále je vaše odvěké téma, nejen ve vaší slavné inscenaci Šašek a královna.

    Jak se Lear brání šílenství, stává se postupně šaškem. Pohrává si a těká, je najednou jedním z bláznů a ještě to pojmenovává: Pláčeme při zrození, protože jsme se narodili na velkou scénu bláznů. I tohle Lear chápe. Jde asi o to, se tomu bláznovství nebránit. Když už jsme jednou čurali do plenek, můžeme a budeme znova.

    Vyhnaný král putuje z honosného paláce do pusté přírody, prodělá obrat od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, místo královské koruny ze zlata má věneček z plevele, od samolibého rozumu dospěje k šílenství. Navíc se říká, že na závěr života nejdeme ke konci, ale k začátku a středu všech věcí. Jak se vám pracuje s těmito všemi shakespearovskými opozity, antonymy a paradoxy?

    Ale všechny tyto zdánlivé protichůdné překážky jsou Learova nejdůležitější cesta. On to vše na ní potká a potká tím i sám sebe. A bojí se, aby nezešílel, což se mu stane a on si to uvědomí. Zažívá cestu sebepoznání i poznání světa právě díky všemu, co jste poznamenal. Uč se, zpupná pýcho!

    Co jste si našel pro sebe v těchto shakespearovských vertikálách protikladných významů?

    Třeba, že už jsme zapomněli poděkovat, k čemuž vede víra. Většina lidí totiž neví komu a další část lidí neví proč. Lear je skutečně o cestě a poznání sebe sama a následně i celého světa.

    Bolek Polívka, Falstaff

    Jako Falstaff s Tintítkem (Michal Novotný) ve Veselých paničkách windsorských v režii Jiřího Menzela. Letní shakespearovské slavnosti, 2009 FOTO ARCHIV LSS

    Tati, to nedáš!

    Lear představuje ohromné množství textu. Nedělá vám to problémy?

    Musíte si v tom umět objevit vnitřní logiku. Já na scénář jdu od těch nejzajímavějších metafor. Třeba: Chlístej, dešti! To si člověk okamžitě zapamatuje. Ale asi to tak nevidí okolí. Naše sedmiletá Marjánka se mi dívala přes rameno, když jsem se učil text, a povídá: Tati, tohle všechno se jako musíš naučit? A hned rezolutně dodala: Tati, to ale nedáš!

    Podle anoncí divadla půjde také o drama individuálního lidského údělu a veliký obraz poutníka a jeho strastiplné cesty. Jak byste charakterizoval svou životní pouť?

    Úplně jednoduše. Maminka Boleslava mi řekla, že jsem nedělňátko a že ta mívají štěstí. Já z toho vycházím. Když se mi děje něco, co se mi nelíbí, tak si říkám, že je to jenom na chvilku a že se to díky tomu nedělňátku rychle spraví a že do té životní pouti nemusím ani zasahovat.

    Stáří je velkým tématem Leara. Shakespeare se mu věnuje i v sonetech, které máte rád a které zrcadlí až hmatatelné napětí mezi stárnoucím autorem a jeho mladým idolem. Jak vnímáte to téma věkovitosti?

    Tady je důležité, že je starý a že si vzpomíná – jako každý z nás –, jak kdysi třímal meč. Jeden můj známý říkával o ženách: Jak vidíš, že má žena vrásky na krku, okamžitě přepřahat. Já dnes dodávám, že když vidím při čištění zubů denně svoje vrásky, přestal jsem se těm cizím divit. Málo si všímáme sami sebe.

    Cítíte se stár?

    Cítím se starší než před třemi dny. Dokonce se cítím starší než před chvílí, kdy jsme se sešli k tomuto rozhovoru.

    Jde také o příběh o bolestném zmoudření panovačného, sobeckého a prchlivého starce. Máte něco z takového Leara i vy?

    Výmluvně se tam o moudrosti říká: Vy jste napřed zestárnul a potom zmoudřel. Nejdříve jste měl zmoudřet a potom zestárnout. Sám občas používám vědomé prchlivosti a rád zapomínám na některé věci. Vědomá prchlivost je strašně užitečná, třeba když jedu v autě se ženou, řídím a na zadním sedadle tři popichující se děti, které několikrát bezúspěšně okřiknu. To se potom naoko rozčílím a vědomě prchlivě je pošlu někam a hrozím jim, že půjdou pěšky. To se třeba prchlivost hodí.

    Potom jde ještě o vědomé zapomínání, kterému se lidově říká skleróza. Ta je výhodná, když se týká osobních prohřešků. V mojí poslední autorské hře DNA mne vlastní dcera osočuje z ješitnosti slovy: Tati, ty se pořád chlubíš! Odpovídám: Já se nechlubím, já vzpomínám.

    Learovské „odcházení“

    Lear ztrácí vše, dostane se až na hranici šílenství, dospěje k poznání o skrytém smyslu všeho pozemského úsilí. K čemu jste na toto téma v životě došel vy?

    Mám to hodně podle toho, co čtu. Pomalu se mi ale krystalizují už podoby hodnocení vlastní existence a vlastního života. Pravá víra je víra ve smysl života.

    Lear se chystá do královského „důchodu“, tématem je tedy zčásti i ono havlovské odcházení. Jak to vidíte s odchodem z hereckého úřadu vy?

    Tak pro někoho je to dáno tělesným omezením. Shylock i Lear, jak je hraju, jsou náročné fyzické výkony. Samozřejmě, že to může začít haprovat. Peca třeba kvůli limitům těla na mnoho rolí rezignoval. Tak potom se dá ještě hrát ve filmu. Ale kdybych nemohl hrát, zbývá toho ještě hodně. Mohl bych třeba učit nebo bych něco psal.

    Stáří není často jen pošetilé, ale v jistém pohledu i legrační, směšné, tragikomické. Dostanete tedy do temného Krále Leara i humor?

    Má k tomu spoustu prostoru a záleží na tom, jak to uchopíte. V okamžicích, když má korunu z lučního kvítí, může být pro ostatní velmi smutný, ale i směšný. Už jsem mluvil o tom, jak může být člověk legrační, když se rozčílí, dští oheň nebo chlístá a je v afektu a zapomíná na to, že prská. Afekt se bere velmi vážně a nemá žádnou seberežii. Copak to není směšné?

    Je třeba nést, co čas nám naloží, spíš hořké pravdě přát než sladké lži. Nejstarší trpěl nejvíc. Kéž nám se zdaří buď trpět míň, či nedožít se stáří. Souhlasíte se závěrem a mementem Joskova překladu, který používáte?

    V této situaci jsou to ta nejpřesnější slova. Záleží přece vždy na tom, jaká kvalita toho stáří je. Věkový průměr se zvyšuje, ale jak dochovávat ty lodě s vybrakovanými motory? Jak zachovat tep srdce a nevědět, zdali se v člověku ještě něco děje? Jde opravdu o kvalitu života. Když je člověk ve formě téměř do poslední chvilky jako Lustig, je to nádherné. Jiný člověk na sebe začíná zapomínat, jiný tomu pomůže jako Hrabal nebo Brodský. To ale u tohoto dobrého vína, co pijeme, budeme asi těžce hodnotit. Nikdo si asi příliš v LDN nepochvaluje a neříká, že měl odmaturovat a zrovna přijít sem.

    Dokud unese Cordélii…

    Před třemi lety jsem chtěl uvést Shakespearova Krále Leara s Bolkem Polívkou v titulní roli. Když už bylo téměř vše připraveno, včetně návrhu scény, a inscenace byla nabídnuta i prodána našim předplatitelům, nadhodil Bolek u kafe, že by radši s Learem ještě počkal a co bych řekl na to, kdybychom společně udělali Benátského kupce… Po krátké poradě se svým ředitelem jsem řekl: Proč ne? Dali jsme se do Shylocka s tím, že se k Learovi po čase vrátíme, ale v době, kdy ještě bude moct Bolek unést mrtvou Cordélii v náručí.

    I když máme Kupce stále na repertoáru, nadešel čas pro Leara…

    G. B. Show kdysi prohlásil, že se jedná o nejlépe napsané drama v historii divadla… Souhlasím a pár dnů před naší premiérou dodávám, že Shakespeare musel Bolka znát a že tu roli napsal pro něj.

    V Learovi potkáváme celou plejádu bláznů, šašků i těch, kteří se vydávají za někoho jiného. Nic tu není na svém místě, král i vévodové jsou konfrontováni se situací natolik vykořeněnou z normality, že se mohou svým pozorovatelům jevit jako blázni skuteční. Král je zde považován za blázna (byť jím ani na okamžik není), šašek z profese je zde filosofem a ten, kdo se za blázna vydává, je shledán moudrým atp. Prostě ráj pro klauny a šašky! Ráj pro Bolka, který svůj jevištní život převážně zasvětil klaunerii. A zde, v Learovi, potvrzuje své komplexní herecké mistrovství. Dovoluju si to napsat před premiérou nejenom proto, že už nějaké ty zkušenosti mám, ale především proto, že se na jeho zkoušení přicházejí hojně dívat kolegové z divadla a já na nich mohu pozorovat, jak jsou Bolkovým výkonem fascinováni.

    Proč? Bolek neřekne prázdné slovo, jeho mluvní i gestický projev jsou vždy absolutně spjaty se situací, ke které má osobitý vztah. Díky své neobyčejné lidské i herecké inteligenci si dokáže i v těch emocionálně nejvypjatějších situacích zachovat jistý odstup, který mu dovoluje pohrávat si s nejrozličnějšími formulacemi různých momentů naprosto unikátním a často zcela odzbrojujícím způsobem. Naplňuje tak podstatu Shakespearova psaní, kdy autor mísí nízké s vysokým a tragické s komickým.

    Bolek je vzácně ojedinělý sám sebou, a proto i svým výkonem vždy fascinující. Být s ním v jednu chvíli na jednom místě, kdy hraje a tvoří a zároveň se kochá nad svou jevištní i lidskou existencí, znamená být svědkem unikátního i nepřekonatelného.

    Přijďte se kouknout. Budeme to hrát tak dlouho, dokud unese Cordélii…

    Stanislav Moša


    Komentáře k článku: BOLEK POLÍVKA: Jsme třísky proti této kládě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,