Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Blanka Luňáková: Ráda se vracím domů – do Alfy

    Když si s herečkou, autorkou a divadelní pedagožkou Blankou Josephovou-Luňákovou povídáte, ocitnete se tak trochu v jiném světě. Mluví zvolna, usmívá se, vždy chvíli přemýšlí, než odpoví. A často svou odpovědí vyvolá nové otázky. Dlouholetá členka plzeňského Divadla Alfa, herečka a loutkoherečka, autorka písňových textů, rozhlasových a televizních scénářů i divadelních her… připravuje další ročník frankofonního projektu Karavany deseti slov, nepřestává hrát na domovské scéně a stačí i vyučovat ve své herecké škole. Nejen mladou generaci, ale i dospělé. Zdálo by se, že je to rozená divadelnice. Přesto mi hned na úvod řekla: Naše rodina s divadlem nic společného neměla.

    Jak jste se tedy k divadlu dostala?

    Ani si nepamatuji, kdy jsem se s divadlem setkala poprvé. Narodila jsem se v Praze, s babičkou a sestrou jsme v Kobylisích chodily do Klicperova divadla a do loutkového divadla Jiskra. Ale netíhla jsem k loutkám. Ani proto, že by mě lákaly výtvarně, že bych ráda malovala nebo něco vyráběla. K divadlu jsem se dostala až později. Tak trochu jako slepý k houslím. Z nešťastné lásky! Když jsem chodila na gymnázium, rozešel se se mnou kluk. Abych přestala smutnit, začala jsem hledat nějaké rozptýlení. V tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Karlíně fungoval loutkářský kroužek, kam jsem začala chodit. Na začátky se moc nepamatuju. Jen vím, že první moje role byla tuřín! Co se však do mě silně otisklo, bylo to, že nás vedla výborná paní Lída Kuncová a že jsme se v kroužku sešly čtyři stejně staré holky z jednoho gymnázia. Takže víc než divadlo jsme probíraly rozchody, schody a takové ty dívčí věci, což pro nás v té době byla naprosto zásadní témata.

    Jak blízko bylo od „holčičích témat“ k divadlu na celý život?

    Lída Kuncová absolvovala dálkově dramatickou výchovu na loutkářské katedře. Takže jsem díky ní objevila obor loutkoherectví. Nemyslela jsem si však, že bych jednou mohla sama hrát, že bych na to měla! Přesto jsem se na loutkářskou katedru DAMU přihlásila. Možná jsem podvědomě doufala, že tam potkám další paní Kuncovou nebo že budu jako ona. Hlavně jsem si ale myslela, že to bude – jak se říká – procházka růžovým sadem…

    Dobře vychovaná holčička

    A byla?

    Zpočátku vůbec ne. Nešlo ale o školu – ta mě bavila. Potíž byla jinde. Byla jsem takový ten „krajkový límeček“, dobře vychovaná holčička. A tady byli najednou spolužáci vlčáci. Kluci, kteří žili naprosto bohémsky! To jsem neznala. Hned první měsíce jsem cítila, že bych mezi ně chtěla patřit, ale byla jsem vychovaná jinak. „Jiného“ světa, jiného způsobu života jsem se zprvu lekla. Ale ani ne za půl roku se bariéry začaly bořit. A byla jsem „jejich“. A oni „mí“.

    DAMU tedy pro vás byla zásadním odrazovým můstkem.

    Bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém v životě. Měli jsme skvělé profesory – třeba Jana Dvořáka, s jehož synem jsem byla v ročníku a teď jsme spolu v Alfě. Nebo Ctibora Turbu, Emila Havlíka… Ti mě formovali. A samozřejmě spolužáci. Stále jsme něco vymýšleli. Dokázali jsme držet spolu. To bylo nejdůležitější. Možná i proto jsme v posledním ročníku, v roce 1978, všichni nastoupili na praxi do Alfy.

    Napadlo vás tehdy, že pro vás Alfa bude osudovou záležitostí?

    Vůbec. Angažmá vyplynulo až z naší praxe. Ta léta byla totiž – aspoň pro mě – úžasná. V Alfě nás vzali krásně mezi sebe, neexistovala žádná řevnivost, rivalita. Pomáhali nám a radili. Společně jsme se scházeli i na ubytovně, kde jsme my mladí bydleli. Říkali jsme jí Vila Róza. Později se dům zřítil, ale už tehdy to nebylo nic moc. První měsíce nám večer zamrzala voda ve skleničkách. Ale ty večírky! Byli jsme bujaří, ale taky velmi pracovití. V divadle jsme trávili celé dny. Nakonec jsme ale zůstali jen já a Tomáš Dvořák.

    Nebyly ovšem jen loutky. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jste působila ve Studiu pohybového divadla Václava Martince a Niny Vangeli.

    Tehdy zrovna zakázali Křesadlo, které Vašek vedl, a spolužák z DAMU Tomáš Jelínek mě přivedl do Studia pohybového divadla, které bylo založeno jako volné pokračování Křesadla. Byla to pro mě fascinující zkušenost. Hráli jsme bez dekorací: holá scéna, kusy látek. Velkou psychickou i fyzickou oporou pro mě byl Vašek. Na základní škole i na gymnáziu jsem byla ze zdravotních důvodů osvobozena z tělocviku a tady jsem najednou musela dělat akrobacii. Jedině když u mě stál Vašek, odvážila jsem se k saltu. Nejprve jsem zaskakovala v Proměnách podle Ovidia, pak už od počátku nastudovala inscenaci Egyptské knihy mrtvých, kde jsem hrála královnu Ésetu. Nina Vangeli pak založila vlastní soubor a v čistě ženském obsazení uvedla inscenaci Láska a magie v maminčině kuchyni podle hry Liny Wertmüller. Tam jsem byla tetou Tripolínou. Nina pro mě byla takový zázrak – snoubila se v ní tvrdá cílevědomost s jemnou ženskostí. Byla a je jedinečná. Teta Tripolína přinášela smrt, byla to osoba nahlížející na život a na svět s velkým nadhledem. Dívala se na všechno z odstupu, nestranně pozorovala lidské osudy. Tahle role je pro mě dodnes vzorem ideálního přístupu k životu. A čím jsem starší, tím víc na ni myslím. Tedy ne že bych flirtovala se Zubatou, ale umět jen z dálky pozorovat svůj vlastní životní příběh – to by se mi líbilo.

    Vzpomínka z loutkářského dávnověku (H.Ch.Andersen – J. Švarc: Sněhová královna, režie A. Dudková, premiéra 3. 11. 1987) Foto archiv divadla Alfa

    Nezaměnitelná atmosféra Alfy

    Divadlo Alfa jste zažila v několika vývojových fázích. I když se změnilo, něco v něm musí zůstávat stálé, co vás tu pořád drží…

    Co se pro mě nezměnilo, to je atmosféra a vztahy s kolegy.

    A co se změnilo?

    Technické zázemí, skladba repertoáru, vůbec způsob fungování divadla… Když jsem nastoupila, hodně jsme vyjížděli do regionu celých západních Čech, i s technikou, ráno jsme vyjeli, večer jsme se vraceli. A třeba celých čtrnáct dnů! Všechno už vám pak splývalo, časy, představení… Jednou jsem se vzbudila a nastoupila v šest hodin na odjezd. Nikde nikdo, ulice prázdné, nikde žádný autobus. Čekala jsem dlouho a pak mi došlo, že není ráno, ale šest hodin večer a že jsem posunutá v čase. Bylo to v zimě, šero a tma permanentně, a pokud jste si odpoledne zdřímla, byla jste ztracená… Také se dříve dělala představení výhradně pro děti, pro dospělé publikum jen výjimečně.

    Není pojítkem všech vývojových etap Alfy Tomáš Dvořák?

    Možná ano. Je to pravověrný loutkář a svá loutková představení dělal vždycky s přesahem. Má rád staroloutkářské věci, ale vidí dál, má nápady, které je oživí, ozvláštní. V Donu Šajnovi a Faustovi třeba sestavil loutky z věcí, které našel na půdě. Dělal svérázného loutkového Jamese Blonda, teď právě připravuje Zorra. Osvědčila se mu spolupráce s libereckým autorem Vítkem Peřinou.

    Která z rolí nebo které z inscenací v Alfě pro vás nejvíc znamenaly a znamenají?

    Určitě Tři mušketýři týmu Tomáš Dvořák – Ivan Nesveda – Michal Vaniš – Pavel Vašíček, dále inscenace z dílny Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, tvorba Petry Tejnorové, Petra Vodičky, J. A. Pitínského… Za čtyřicet let u divadla toho bylo hodně a nechci unavovat dlouhým výčtem.

    Alfa hodně cestuje do ciziny, včetně exotických destinací, jako jsou Spojené arabské emiráty či Japonsko. Loutky tu slavily obrovské úspěchy. A hráli jste znovu Tři mušketýry, inscenaci, kterou má Alfa na repertoáru už od roku 2007.

    Tři mušketýři je nesmrtelná, snad mohu říci „kultovní“ inscenace a hrajeme ji moc rádi. Získala už bezmála tři desítky prestižních ocenění a objeli jsme s ní půlku světa. A dodnes nemáme „ponorku“. Cestovali jsme s ní i po Japonsku a publikum bylo všude úžasné, složené ze všech věkových kategorií. Po představení Japonci stáli fronty, aby se mohli podívat na loutky. Naši Mušketýři jsou maňásková groteska s živou muzikou. Dialogy jsou tvořeny pouze jmény a citoslovci. Úspěchy doma i ve světě slaví právě díky této originální formě a provedení.

    Vnímáte rozdíl mezi domácím a zahraničním publikem?

    Když hrajeme Mušketýry pro cizince, často se stává, že během představení je ticho. Říkáme si za paravánem: Průšvih! Jsou tam vůbec ještě?! Nešli domů? A pak je konec, vyjdeme na děkovačku a diváci vestoje provolávají bravo. Během představení se asi kvůli jazykové bariéře musí víc soustředit.

    A nějaké extrémně odlišné divácké reakce jste zažili?

    Ty jsem sama zažila v Egyptě v Káhiře, kde jsem nehrála s Alfou, ale učila herectví s marionetou. Viděla jsem tam několik činoherních představení v různých divadlech a v každém to probíhalo stejně: Před začátkem se zahrála hymna, publikum vstalo a vzdalo hold. Pak začala produkce a pokaždé, když na jeviště vstoupil herec, kterého diváci ten večer viděli poprvé, strhnul se neutuchající potlesk. Herec se uklonil, pokynul balkonům – a pak střihem pokračoval v roli. Takové „zcizováky“ v průběhu představení. Říkala jsem si, že když obecenstvo takhle vyvádí už během hraní, bude děkovačka trvat nejmíň hodinu. Ale ne. Skončilo to, jedna úklona, párkrát se tlesklo a šmytec.

    Velmi dlouho vás provází pedagogická činnost. Vedete vlastní hereckou školu. Kde to všechno začalo?

    Když jsem přišla do Plzně, nabídl mi Jiří Oudes možnost vést dramatický kroužek v Lidové škole umění. Tam jsem s výukou divadla začala. Později, v devadesátých letech, založil Erik Bezdíček, tehdy člen plzeňského Divadla J. K. Tyla, uměleckou školu a já tam po Báře Munzarové a Zorce Kostkové přebrala dramatický obor. A teď mám vlastní hereckou školu. Učím teenagery a dospělé. Baví mě společné hledání divadelních prostředků, nové pohledy na běžné situace, a přitom logická jednání v situacích, psychologii postav. A hlavně práce s mladými lidmi.

    V hereckých dílnách v Alfě také pracujete s teenagery. Podílela jste se mimo jiné na projektu Platforma 11+. I tam vymýšlíte stále něco nového.

    Zkoušíme autorské projekty vznikající na základě improvizovaných etud. Dva roky po sobě jsme si zkusili i scénické čtení pro akci Teenage Noc divadel. A nově pro své potřeby upravujeme už napsané scénáře a bádáme, jak docílit toho, abychom se v nich cítili dobře.

    V mezinárodním frankofonním workshopu Karavana deseti slov pracujete celou řadu let s mladými lidmi v mezinárodním měřítku.

    Alfa projekt velkou měrou podporuje. V České republice jsme jediní, kdo se na něm podílí. Na základě deseti vybraných slov, která každoročně vyhlásí francouzské ministerstvo kultury, vznikají po celém světě umělecké dílny, kde lektoři různých uměleckých oborů pracují se svými seminaristy. Natáčejí se dokumentární filmy. My máme už čtrnáctým rokem dílnu divadelní. Z posledních nastudovaných titulů mohu uvést cenami ověnčenou Pěnu dní podle Borise Viana nebo Qěty pana Q., kde jsme zpracovali texty Raymonda Queneaua. Připravili jsme také divadelně detektivní komiks V rámci rámců, kde podstatnou roli hrála výtvarná složka. Jednou za dva roky se „frankofonní nomádi“ scházejí na mezinárodních fórech. Za poslední roky to bylo v Antananarivu na Madagaskaru a v Jerevanu v Arménii.

    Loňské Karavany byly jiné než předchozí. Jak k tomu došlo?

    Předcházející léta jsme se věnovali divadlu, také filmu, loni se Karavany zaměřovaly na kreativitu ve vzdělávání. Pracovala jsem s dcerou a rozhodly jsme se použít divadlo jako nástroj k výuce francouzštiny přímo ve školách, čímž jsme daly projektu úplně novou formu i obsah. Přínos byl v tom, že se jednalo skutečně o práci s jazykem, k čemuž dříve nedocházelo, protože divadlo jsme vždycky hráli pro české diváky. Loni to tedy byl takový pokus, jen taková malá ochutnávka. Ale protože měla úspěch u studentů i profesorů, chtěly bychom v tomto duchu někdy pokračovat.

    Jak jste se dostala k francouzštině?

    V Praze jsem měla francouzštinu na gymnáziu, pak jsem chodila do jazykovek, měla jsem ji i na DAMU. Strašně mě bavila.

    A navíc se vám znalost francouzštiny vyplatila!

    Ano. Krátce po tom, co jsem nastoupila do Alfy, přišel její tehdejší ředitel Alois Tománek s tím, že ministerstvo kultury nabízí ve Francii placenou tříměsíční stáž v Charleville-Mézières, což je taková Mekka loutkového divadla. Téma – stínové divadlo. A protože jsem byla jediná, kdo v Alfě uměl francouzsky, přišel za mnou, jestli bych o to měla zájem. Pochopitelně jsem řekla, že ano. A vyšlo to. Ocitla jsem se tam jako jediná z východního bloku. Měla jsem pocit, jak děsně tu francouzštinu válím, ale když mě ve vlaku oslovil průvodčí, spadla mi čelist… Zjistila jsem, že Francouzi mluví trochu jinak, než jak nás učily socialistické učebnice. Do toho všeho ještě slangové výrazy – nu, bylo to krušné. Byla jsem hozena do vody jako neplavec a musela jsem si poradit.

    A jak to bylo s vaším osudovým Francouzem?

    Hlavním lektorem na stáži byl významný umělec Jean-Pierre Lescot. Měl asistenta, který mi byl od první chvíle protivný, protože do všeho mluvil. A já jsem měla pocit, že mi nemá co vykládat, protože mě učil sám Honza Dvořák (!), kterého v Charleville-Mézières znali a uznávali. Takže taková moudra od nějakého asistenta rozhodně nepotřebuji. No a nakonec se z toho protivy stal můj manžel. Zajiskřilo to mezi námi až na poslední chvíli. Já si pak rvala vlasy, že jsme měli tolik času a nevyužili ho! Asi rok jsme si psali a pak mě přišel požádat o ruku. Vdávala jsem se v roce 1981.

    Zůstali jste po svatbě ve Francii?

    Ne. Můj muž pochopil, že já do Francie nepůjdu. To bych si s sebou musela vzít Alfu! A tak to byl on, kdo hledal možnosti, jak být v Čechách. I jako manžel by tu ovšem tehdy musel být jako turista, měnit si franky na koruny. Vyřešil to tak, že si v Československu našel stáž placenou francouzským ministerstvem a jako cizinec studoval v Praze scénografii. Alfa ho pak zaměstnala v dílnách. Ale také to nešlo nějak uspokojivě skloubit. A tak jsme se rozdělovali a spojovali, chvíli jsme byli spolu tam, chvíli tady, chvíli každý jinde.

    Kde vás zastihl rok 1989?

    V Lyonu, kam jsme se odstěhovali, když jsem nastoupila mateřskou dovolenou na jaře 1989 s tím, že ve Francii vyčkám a porodím své druhé dítě. Narodilo se revolučně – 26. listopadu 1989 s prsty do „V“. Tak dlouho jsem čekala, kdy se u nás v Československu něco stane, až jsem měla v Lyonu sbalenou tašku do porodnice a nemohla se z Francie hnout. Syn tam už chodil do školy, do toho miminko… Dostala jsem se domů až v červnu.

    Jak jste prožívala revoluční události ve Francii? Možná jste toho v prvních chvílích paradoxně věděla víc než mnozí lidé doma.

    Taky ne, nedozvěděla jsem se to z televize ani rozhlasu. Když jsem šla pro syna do školy, ptali se mě: Copak se to u vás děje? Já nic nevěděla. A až pak jsem slyšela v rádiu Kubišovou, následovaly telefonáty domů, hltala jsem zprávy z médií. Tak jsem to měla všechno zprostředkovaně.

    Vracela jste se po revoluci ještě do Francie?

    Ano, docela brzy, ve Francii jsem totiž porodila ještě třetí dítě. Takže jsem tam nakonec byla s jedním školákem, jedním batoletem a jedním kojencem.

    Odcházela jste do Francie z totalitního státu, po půl roce jste se vrátila do svobodné země. Nebyl to trochu šok?

    Šok ne. Čirá radost.

    Činoherní klasika plná loutek (Moliére: Lékařem proti své vůli, režie Tomáš Dvořák, premiéra 10. 5. 2016) Foto archiv divadla Alfa

    Na cestách

    Jaká je podle vás Francie?

    Co můžu bezpečně říci – většina Francouzů strašně ráda jí. Dlouhé hodiny, vychutnávají si to. Já při tom trpěla. Nešlo jen o restaurace, zdlouhavě se jedlo i doma. Rodiny se scházejí při nejrůznějších příležitostech, sedí, jedí a vykládají. A také při tom hrozně drobí!

    Bylo tomu tak i v rodině vašeho manžela?

    Samozřejmě. Scházeli jsme se k mnohačetným obědům a večeřím. Manželovi rodiče byli jako vystřižení z francouzského žurnálu. Štramák tatínek, elegán s bílými vlasy a knírkem, a maminka krasavice. Měla jsem je moc ráda. Tatínek byl meteorolog na letištích a kvůli tomu oba putovali přes celou severní a západní Afriku. Takže můj muž se narodil v Maroku. Měli „boye“ na výpomoc v domě a bonu k dětem.

    Jako manželka Francouze jste mohla volně cestovat.

    Úplně poprvé jsem odjela do Mauretánie, v šestém měsíci těhotenství. Na Vánoce! První Vánoce mimo domov, let letadlem a ještě nás varovali, že v Mauretánii je cholera! Očkovat jsem se nesměla, ale všechno nakonec bylo v pořádku. A byl to úžasný zážitek. Už tehdy jsem si barvila vlasy henou, místní to samozřejmě poznali a byla jsem díky tomu „jejich“. Navíc jsem byla těhotná a plodnost oni uctívali.

    Žena požehnaná…

    Ano, například na tržišti si na mě mauretánské ženy chtěly sahat, hladily mě, jedna mi dala náramek z mauretánských korálků tradičně určený ke šťastnému porodu. Jezdila jsem po dunách džípem, viděla jsem poprvé a naposledy fatu morgánu – v dálce vidíte záliv, a když k němu dojdete, tak tam není. Cholera se mi naštěstí vyhnula.

    V šestém měsíci do Mauretánie – to máte tak dobrodružnou povahu?

    Ne, vůbec. Mě jen věci potkávají a já je neodmítám.

    Jak vás tak poslouchám, tak se vaše vzpomínky na Francii točí kolem dlouhých hostin a malých dětí.

    Vlastně ano. A taky kolem nemocnic! Ve Francii jsou skvělé nemocnice a ve srovnání se socialistickým zdravotnictvím to platilo tím spíš. Dvakrát jsem tam byla v porodnici, třikrát na operaci. Sólo pokojíček, výběr z jídelních lístků, lahvička dobrého vína – ani se mi nechtělo domů. A dostala jsem služku na předpis! Když jsem čekala třetí dítě, měla jsem rizikové těhotenství a pan doktor mi předepsal pomocnici do domácnosti hrazenou pojišťovnou. Přišla rovnou v zástěře a hned se ptala po práci. Někdy se stalo, že jsem před jejím příchodem schválně mačkala prádlo, aby měla co žehlit. Chodila k nám poslední měsíce před porodem, starala se mi o dvě děti, žehlila, uklízela. Bylo to fajn.

    Nenapadlo vás zůstat ve Francii trvale?

    Začínala jsem tam od nuly. Chtěla jsem něco dělat, někde se uchytit – aktivní tvorba je pro mě hrozně důležitá. Začala jsem psát komiks, měla jsem skvělou ilustrátorku, ale psát ve francouzštině pro mě bylo strašně těžké.

    A co divadlo?

    V Lyonu bylo divadlo typu plzeňské Alfy, ale tam se mi nepodařilo ani domluvit si schůzku, natož se tam dostat jako herečka. Lyon byl hodně konzervativní město. Když váš dědeček nechodil s naším dědečkem do stejného pekařství, tak jste prostě měli smůlu. Nebyla jsem zkrátka ve správnou dobu na správném místě. Po dlouhé době jsem konečně začala zkoušet divadlo s výtečným arabským mimem, ale zkoušky ukončilo mé těhotenství. Nakonec jsem rezignovala. Ačkoli jsem chtěla, ve Francii jsem se nezabydlela a vrátila se do Česka.

    Blanka s někdejším kolegou Milanem Hajnem, dnes hercem Divadla Drak (W. Shakespeare – T. Jarkovský – J. Vašíček: Hamleteen, režie J. Vašíček, premiéra 27. 2. 2012) Foto archiv divadla Alfa

    Cizincem v jiné zemi

    I proto jste přišla s projektem pomoci cizincům?

    Možná i proto. Znám totiž dobře ten pocit být cizincem v jiné zemi.

    Jak vypadá divadelní pomoc cizincům v praxi?

    Inspirovala mě kniha Věry Linhartové, brněnské učitelky češtiny pro cizince. Ta knížka vypráví o životě Ukrajinek v Čechách – jak se sem dostaly, s čím se musely utkat. Jsou to často docela těžké osudy. Do Čech přišla většinou ukrajinská inteligence a tady dělají nejpodřadnější práce – tohle téma jsem chtěla ztvárnit pro jeviště. Vzal si nás pod svá křídla multikulturní projekt EHMK 2015 Chaloupka strýčka Toma. Přihlásili se neherci z Ukrajiny, Běloruska a Ruska, kteří byli ochotni vyprávět o svém životě a souhlasili i s tím, že sami sebe ztvární. Inscenace se jmenovala Sám mezi lidmi.

    Jak se vám s cizinci, navíc neherci, pracovalo?

    Byli zprvu trochu vyplašení. Říkali, že jejich osudy nejsou zajímavé, že nikoho neosloví. Jejich příběhy jsou sice z určitého úhlu pohledu obyčejné, ale současně jsou jedinečné a často velmi silné. Také se obávali herectví. Jedna z jejich prvních otázek bývala: Jak a co máme hrát? Chtěla jsem, aby inscenace měla několik rovin. A tak jsem odpovídala: Budeme si hrát, budeme si povídat, a najednou budete hrát divadlo a ani to nebudete vědět! A dopadlo to dobře. Pokračovalo to inscenací Místo přistání – země, jejíž text napsala jedna z hereček, Rufina Bazlová. Vytvořila k ní i výpravu. Divadlo ji tak chytlo, že se přihlásila na DAMU a úspěšně vystudovala scénografii. Z časových důvodů jsme spolupráci bohužel ukončili.

    Divadlo vám přirozeně vstupuje do života, zřejmě proto vznikají vaše divadelně-sociální projekty. Spolupracujete třeba s pacientským sdružením Krystal, zaměřeným na dospělé s psychickým onemocněním.

    Přesně tak. Připravuju tam představení na základě osobních zážitků pacientů. Na tématech a obsahu se podílejí všichni. Přenesením osobních problémů do divadelní podoby pacienti získávají odstup a nadhled. Na své problémy se dokážou podívat jako na divadelní roli. Jsou to oni, a přitom to nejsou oni. Ale neprožíváme spolu jen vážné chvíle. Užijeme si i spoustu legrace. Napomáháme tak nejen k posílení jejich sebevědomí, ale i k destigmatizaci vůči takzvaně zdravému okolí.

    Jak to bylo s Thálií

    Že dostanete v roce 2015 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla, se nečekalo. Překvapila vás?

    V říjnu 2014 se to prý rozhodlo a já se to dozvěděla v lednu dopisem od Herecké asociace, v němž mě požádali, abych to neprozradila. A tak jsem mlčela. Věděl o tom jen dramaturg Pavel Vašíček. Kolegům jsem to řekla až dva dny před předáváním cen. Thálii mi měl předávat významný loutkář Josef Krofta, ale bohužel několik dní před vyhlášením zemřel. Předal však pokyny své dceři Janě a od ní jsem Cenu Thálie přijala. Byl to nesmírně emotivní okamžik.

    Nedávno se v rozhovoru přiznal Milan Hajn, že vám cenu na večírku v Alfě rozbil. A že má v plánu vám teď dát tu svoji.

    Ano. Vyměníme si je: on mi přenechá tu svou celou, zelenou (zase ji v Alfě veřejně vystavím, tak jen doufám, že už bude stabilně ukotvena), já Milánkovi předám žlutý střep s uchem. Pro štěstí…

    Čím je pro vás Divadlo Alfa?

    Cením si toho, že tu můžu pořád být, tvořit, pracovat. Je tu skvělý kolektiv a tvůrčí tým. Když to shrnu – chvíli jsem pracovala na volné noze, chvíli žila ve Francii, ale pak jsem se vždycky vrátila domů. Domů do Alfy.

    Není důležitá slupka navenek

    S Blankou jsme se seznámili před téměř osmi lety, jak jinak než přes divadlo. A od té doby jsme společně pracovali na více než patnácti divadelních projektech. Vlastně jsem Blanku zažil daleko častěji jako režisérku našeho představení než jako herečku. Původně jsem docházel na dvě pravidelné skupiny v rámci její herecké školy a k tomu se s ní zúčastňoval francouzského projektu Karavana deseti slov, k němuž se jako jediní zástupci ČR s kolegy z Plzně připojujeme. Po několik let jsme tedy s Blankou zažívali někdy až tři premiéry za rok. Všechno to byl osvěžující, obohacující, někdy tedy velmi náročný a emotivní, ale ve výsledku rozhodně inspirativní čas. Režijní vedení Blanky mi bylo vždy velmi blízké. Nikdy jsme s ní nešli cestou pouhých vnějších prostředků, ale cestou vnitřních pochodů postav, civilnosti, přirozenosti a skutečnosti. Často jsme tak z režisérského křesla při dotazu, jak hrát určitou scénu, slyšeli pobídku k vlastnímu nápadu, ze kterého se teprve tvořil výsledek. Většinou nejlepší momenty a drobnosti ve vykreslení postav vznikají spontánně na zkouškách, kdy si hrajeme, vymýšlíme alternativní texty a schválně přehráváme nebo se navzájem parodujeme. V takových chvílích Blanka zachytí nějakou drobnost, která vznikla mimoděk, ale funguje lépe než cokoli předtím dlouho vymýšlené. Takové režisérské vedení mi bylo relativně podnětnou inspirací do osobního i pracovního života, kdy jsem si často uvědomoval, že není důležitá slupka navenek, ale vnitřní pravda a upřímnost, jasnost v prožívání a zdravá sebereflexe a sebekritika. Nehledě na to, že amatérské divadlo pod Blančiným vedením bylo vždy dobrou terapií na mnohé duševní těžkosti a fobie nás všech. S Blankou se nám otevřely často osvěžující nové obzory a pohledy a my jen doufáme, že Blance její mladistvý elán a zapálení vydrží nejméně dalších třicet let!

    Martin Bohata ředitel Salesiánského střediska v Plzni-Lobzích


    Komentáře k článku: Blanka Luňáková: Ráda se vracím domů – do Alfy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,