Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Blahodárné doušky pescho-coly

    Rozhlasová akční sci-fi. Kdo chtěl věřit, že s čistě zvukovými prostředky je takový žánr v rozhlase možný, tomu teď dává hra Pescho za pravdu. Společné dílo autora Marka Epsteina na jedné straně a režiséra Petra Mančala a zvukového designéra Filipa Skuhrovce na straně druhé je futuristické nejen v obsahu, ale i v estetice provedení.

    Aktuální globální téma nedostatku vody si vzal Epstein jako východisko a vytvořil obraz světa roku 2055. Voda se ztratila ze zemského povrchu, lidská sídla bojují s přívaly písku a prachu, v lidské potravě vodu nahradil průmyslově vyráběný hydratační gel. Funguje to skvěle, reklama na nápoje z gelu cvrliká na každém kroku. Drobnou vadou na kráse úspěšného produktu je fakt, že gel po určité době zablokuje látkovou výměnu v těle a člověka zevnitř roztrhá. Život může zachránit zase jen jediný lék – voda. Cena několika mililitrů čisté vody vystoupala na černém trhu na úroveň ceny bytu. A je v nejvyšším zájmu korporace Pescho vyrábějící nápoje, aby zůstala nadále nedostupná… To je základní situace. V ní se odehrává příběh generála, který objevil způsob, jak pomocí plané brukve vrátit lidem čistou vodu, ale musí se skrývat před ekonomicko-vojenskou totalitní mocí, která vše kontroluje. Osloví hackera Daniela, aby mu pomohl vypátrat nezvěstnou dceru Violu, čímž se jejich příběhy propojí. Generál pomocí vody zachrání Danielovi život, Daniel po síti najde Violu, přes kulometnou palbu oba proniknou do města a dceru vyvezou ven.

    Nahrávka od prvních okamžiků upoutá neznámou a neobvykle intenzivní barvou zvuku. Vnímáme atmosféru stísněných obytných prostorů, dlouhých nízkých chodeb, odkud může kdykoli vyrazit milice, vylidněných ulic, kde fouká životu nebezpečný prašný vítr a projíždějí písečné frézy, kov skřípe suše a nerezavě o kov. Vizuální představy, které takový zvuk evokuje, jsou naléhavé a blízké filmovým obrazům. Autoři se nebojí vrstvit situace. V klíčové scéně v závěru, kdy postřelený generál čeká v autě, až se Danielovi podaří vyvést jeho dceru s dítětem, ve zvuku rozlišíme až osm zvukových akcí: generál přemáhá zranění a přijíždí pro Daniela s Violou k domu, písečná fréza hrozí, že jejich vůz zlikviduje, pokud v několika vteřinách neodjedou, umírající generál se po letech setkává s dcerou, dítě pláče, megafonem je oslovuje milice a žádá doklady a propustku, generál dává Danymu revolver, aby se prostříleli, Daniel poznává v milicionáři svého kamaráda a prosí ho o pomoc, dozvíme se, že kamarád umí řídit popelářský vůz, podaří se nastartovat a odjíždějí, hudba akce rytmicky spojuje a nese napětí. To vše v jedné minutě dvaceti vteřinách. Naprosto srozumitelně, přehledně, s nejvyšší autenticitou, o níž panují pověry, že naopak srozumitelnosti brání. Jak je vidět, nebrání, pokud je provedena s profesionální důsledností.

    Ne náhodou se na realizaci hry Pescho sešli dva původem filmoví tvůrci – scenárista Marek Epstein a v rozhlase nový Filip Skuhrovec, filmový zvukař. Filmovost se tak promítla do textu i do zvuku. A režisér mladé střední generace Petr Mančal, který vedle rutinní rozhlasové práce neztrácí vůli hledat nové postupy, pokud mu text poskytuje prostor, zastřešil záměr svou zkušeností.

    V rovině zvuku to znamená několik věcí. Režisér se zvukařem se rozhodli opustit studio a vyjít s herci a mikrofony do reálných exteriérů. Tato metoda natáčení není nová. Už v šedesátých letech, když to vývoj techniky dovolil, s ní experimentovali například režiséři Otakar Bílek a Miloslav Jareš. Zůstalo ale u ojedinělých pokusů a pak se na tuto možnost na několik desetiletí zapomnělo. Po roce 2000 se k ní v rozhlase vrací především režisér Aleš Vrzák a poměrně často, podle toho, co vyhovuje tomu kterému scénáři, točí hlasy herců mimo studio. Mančal jde ale ještě o něco dál. Hledá prostory, které mají přesně požadovanou zvukovou charakteristiku. Herce také točí v akci, běžícího hrdinu například snímá za běhu. Filmovost Pescha, to je také zmíněné vrstvení. Nejde ale o různé hlasy natočené na detail a položené přes sebe, nýbrž všechny zabírá „okem“ jednoho mikrofonu ve společné situaci. Takže v detailu je jen jeden hlas a ostatní dostávají přirozenou akustickou deformaci, aniž by ale padaly na úroveň zvukové kulisy.

    A pak je tu práce s hercem. Mančal do hlavních rolí obsadil Petra Lněničku a Svatopluka Skopala. Lněnička v první části hry vytváří postavu tlustého a nemocného Daniela dlouhými, astmaticky sípavými výdechy, pracuje v hlubší poloze hlasu a mikrofon ho snímá na velký detail. Po ozdravné kúře vodou je donucen sportovat a jeho hlas omládne. Generála hraje zkušený herec a dabér Svatopluk Skopal. Je to vynikající volba, Skopal ovládá civilní projev, který ideálně svědčí realistickému zvuku, má tvrdost do akčních scén i jemnou emotivní polohu. Na minimální ploše krátkých replik je výrazově jednoznačný a autentický. V roli Violy účinkuje Lucie Pernetová, jejího agresivního manžela hraje Jiří Štrébl. Zapojení herců do fyzických akcí a natáčení v exteriéru zjevně práci herců velmi stimuluje.

    Hra Pescho měla premiéru 2. září na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Marek Epstein text poslal loni do soutěže k 90. výročí rozhlasu a získal čestné uznání. Kvalitou si ale jeho text s vítěznými nezadá. Rozdíl lze vidět možná v tom, že Epstein je v dialozích méně doslovný, což se v obvyklých měřítkách chápe jako méně „rozhlasový“. Píše krátké, úsporné, jakoby filmové dialogy, které předpokládají doplňující obrazovou informaci. Je to posun možným směrem. Vyžaduje ale filmově důslednou práci se zvukem, který bude schopný slovo zasadit do souvislostí. To se tady naštěstí stalo. Hra překračuje běžný průměr rozhlasové dramatické produkce. Podařilo se natočit akční sci-fi s úzkou tematickou vazbou k problémům současného světa. Hra má tah a napětí. Možný prostor úvah vidím v tom, jak by bylo možné lépe zvukově provazovat jednotlivé scény. V tomto provedení spíš končí a začínají, než aby jedna dynamicky přerůstala v druhou. A také závěr z žánrového hlediska není dobře vyřešen. Příběh nabitý akcí končí v lyrické mlze bez konkrétní tečky a jeho smysl se tak zbytečně oslabuje. To jsou ale spíš dílčí podněty k úvaze. Na tom, že vznikla po dramaturgické, režijní i zvukařské stránce odvážná a ojedinělá věc náležející do 21. století, to nic nemění. Nahrávka navazuje na nejlepší českou tradici vytyčovanou takovými díly, jako je Horčičkův Let do nebezpečí, a přejme rozhlasovým tvůrcům i posluchačům, aby bylo možné v této linii tvorby pokračovat.


    Komentáře k článku: Blahodárné doušky pescho-coly

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,