Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bilance zvaná Trilobit

    Každoroční udělování cen Trilobit (letos 20. ledna 2019 už po dvaatřicáté – a po čtvrté v televizním přenosu na ČT art) může být příležitostí zamyslet se nad stavem našich televizí. V prvé řadě pak nad stavem hrané, dokumentární a publicistické tvorby České televize, tentokrát nikoli z hlediska divácké sledovanosti, mediální či marketingové úspěšnosti, ale z hlediska kvality. A také schopnosti promlouvat živě k dnešku, a to svobodně, kriticky a nezávisle, bez podbízení směrem nahoru (k té které momentálně panující mocenské garnituře) a také bez posluhy směrem dolů (k panujícím konvencím, klišé či pokleslému vkusu).

    Do drsné reality severočeského města Most zasadili Petr Kolečko a Jan Prušinovský komediální seriál Most!, který vysílá ČT právě v těchto dnech Foto Michaela Buchtová

    Ne náhodou nejstarší česká filmová a televizní cena vznikla kdysi, než ji normalizátoři na dvacet let zakázali, jako plod „zlatých šedesátých“ (rozuměj „zlatých filmových…“, jinde, snad kromě divadla, to zas takové zlato nebylo). Tato éra totiž obě hlediska – kvalitu (estetickou i etickou) a společenský ohlas – dokázala v nejšťastnějších chvílích spojovat.

    A nebylo v posledních letech nejlepším vysvědčením právě pro televizi, dotovanou z veřejných peněz, že v honbě za divákem, za kvantitou místo kvalitou, ji v Trilobitu právě ceny za kvalitní tvorbu míjely. A předstihly ji, zejména v kvalitní seriálové produkci, ale někdy i v dokumentech (Občan Havel) soukromé subjekty. Připomeňme třeba Trilobity za Hořící keř, Terapii, Pustinu a další projekty televize HBO. Nebo Kancelář Blaník na internetovém Streamu. A naproti tomu v ČT dosud vidíme, po nezdařených pokusech o bezzubou satiru a po jejím praktickém vymizení, bezpečné návraty k formátu staré dobré normalizační estrády, jimiž vedle dalších programových fosilií zahájila i nový rok a zdařilo se jí nemožné – pohřbít v tomto formátu i tak talentovaného komika, jakým je Václav Kopta (Koptashow). V tomto duchu, zdá se, zatím pokračuje i předvídatelný, na seriál roztažený vtip o přiblble roztomilém policajtovi (Strážmistr Topinka).

    Do doby bezprostředně po revoluci 1989 zavedl diváky ČT seriál Rédl scenáristy Mira Šifry a režiséra Jana Hřebejka s Ondřejem Sokolem v titulní roli Foto Michaela Buchtová

    Most! a Rédl

    Nechci to zakřiknout, ale zatím jedinou široko daleko svítící komediální výjimkou je v novém roce Kolečkův a Prušinovského seriál Most!. Už jen spojením drsné satiry s až dojemnou empatií i vůči xenofobním, a přece dětsky naivním postojům voličů Okamury či Zemana jde o dílo v idylických českých končinách mimořádně aktuální a dosahující, alespoň v prvních dílech, překvapivé formanovsko-papouškovské kvality. Ať už seriál s dechem vydrží, či nikoli, po jeho skončení bude dobré se k němu ještě vrátit. Ale je tu ještě jedna světlá výjimka z pravidla. V neveselé bilanci hrané tvorby, s velkou pompou zahajované v podstatě telenovelami, pro změnu roztaženými na „historický“ seriál (První republika), se na podzim zaskvěl čtyřdílný Rédl Mira Šifry a režiséra Jana Hřebejka, jenž se po nevydařené Zahradě vrátil k nejlepším létům své kariéry. Seriál z prvých polistopadových let, vrcholících rozpadem Československa a marnými českými pokusy soudně postihnout šéfa StB generála Aloise Lorence (zde generál Ferenc), který vzápětí po rozdělení unikne spravedlnosti do náruče slovenských soudruhů, kde místo českých nepravomocných čtyř let natvrdo vyvázne s pravomocnými patnácti měsíci s podmínkou, se postaral o kouzlo nechtěného. V době, kdy běžel, nabídla jakási vyvážeností postižená „osvícená“ hlava jiné, tentokrát protřelé hlavě zmíněné zločinecké organizace, na univerzitní (!) půdě Fakulty sociálních věd, možnost vyprávět estébácké pohádky k výročí listopadu. Pravda, na té besedě s ním mohl svobodně polemizovat třeba historik Petr Blažek. Jenže to nikterak neumenšilo absurditu situace: představme si, že by k nám po válce přijel takový K. H. Frank – hypoteticky u sousedů jen fešácky odsouzený –, už jako občan cizího státu, na univerzitní půdu besedovat dejme tomu s Ferdinandem Peroutkou na téma „jak to skutečně bylo“ (opět podle zlatého pravidla našich televizí „pět minut Hitler, pět minut Žid…“). Série, občas scenáristicky trochu překombinovaná (viz z aféry skutečného rakousko-uherského plukovníka Rédla převzatý motiv homosexuality), ovšem naštěstí neřešila jen Lorence/Ference, daleko důležitějším a aktuálnějším motivem byla i bezradnost lidí hledajících zprvu poctivě spravedlnost, vrcholící poznáním, že bez darebáků a spolupráce s nimi se pravdy nedoberou. Přesto seriál, stejně jako jiné relativně vydařené opusy, zejména dokumenty, kde bývá už tradičně na ceny největší tlačenice (Až přije válka Jana Geberta; Švéd v žigulíku Petra Horkého; VONS Olgy Sommerové; Moravští Chorvaté Petry Všelichové), na cenu nedosáhl.

    Dokumenty

    I tak letošní ročník Trilobitu, viděno perspektivou televizní tvorby, ovšem dopadl pro ČT nad všechna očekávání. Získala hlavní cenu za dokumentární triptych Čechoslováci v gulagu režisérky Marty Novákové. Seriál je pro mne důkazem, jak lze mnohaletý, mravenčí, veřejnosti neznámý „základní výzkum“ (historici Jan Dvořák, Adam Hradílek, Jaroslav Formánek) proměnit v mimořádně zdařilou obrazovou aplikaci. Nikoli v nudnou historickou přednášku s obrázky, nýbrž ve strhující sérii „malých“ příběhů neznámých lidí, jejich naivních představ o sociálně spravedlivé zemi na východě, která se jim náhle přes noc proměnila v hrůzu stalinských lágrů. Byly jich jen z našich zemí tisíce a zde máme několik typických osudů, které mají společného jmenovatele: z „velkého slovanského bratra“ se stane Orwellův Velký Bratr a z malých dějin se vyloupnou dějiny velké.

    Trilobitem byl poctěn i vynikající celovečerní dokument o přírodě Planeta Česko Mariana Poláka – ČT dokument pohotově odvysílala, a to v královském vysílacím čase (prime-timu), na Nový rok; ostatně ČT byla i důležitým koprodukčním partnerem filmu, který byl podpořen i lichtenštejnským, islandským a norským grantem. Nemyslím si, že je přehnané přirovnání tohoto filmu k přírodovědným dokumentům BBC: řekl bych naopak, že Polákův opus přináší kromě úžasných záběrů živé přírody i přidanou hodnotu – nehledá krásu přírody v exotických destinacích, ale doma za humny, často na místech „nehezkých“ (skládky, výsypky, vojenské střelnice, probouzející se divočina po kalamitách v národním parku).

    Dalším úspěchem televize veřejné služby byli pětidílní Rudí prezidenti (Vaňkova, dříve Havlova, cena za „přínos občanské společnosti“: ČT 2, konkrétně pořad Nedej se – Občanské noviny, se podílela i na další ceně této kategorie za obrazové probouzení svědomí běžných konzumentů vajec z tzv. klecového chovu). Iniciátorovi cyklu o rudých prezidentech, dramaturgovi Petru Buchtovi, a jeho týmu (mimo jiné Miloš Doležal, Jan Sedmidubský, Luděk Navara, Roman Vávra, Zdeněk Všelicha, Petra Všelichová) se metodou věcného, odideologizovaného vyprávění, převážně jazykem dokumentárních záznamů, podařilo vykreslit pět plastických portrétů politiků, s jejich světly i stíny. Za to, že nakonec nejen u Gottwalda, Zápotockého a Novotného, ale i u Svobody a Husáka převážilo to druhé, nemohou tvůrci, ale zobrazované osobnosti a režim, který spoluvytvářely a který stvořil je. Znovu si při sledování cyklu uvědomíte nezastupitelnou roli dokumentaristiky i média veřejné služby, jež jí i v éře fake-news poskytuje prostor. A umožňuje občanům nepředpojaté poznání minulosti, které je předpokladem k tomu, aby se takový režim, byť v jakkoli zakuklené podobě, už nikdy nevrátil.

    P. S.: O předloňském bezprecedentním zrušení celkem šesti publicisticko-kritických či diskusních pořadů o kultuře v ČT a jejích ne-nahrazením pelmelem ArtZóny už jsem tu psal; nově dodám jen to, že tento veřejně nevysvětlený úlet veřejnoprávní televize jak loni, tak letos jen o vlas minul udělení „zcela zvláštní ceny“ Zlatý citrón. Nakonec ji po zásluze obdržela Rada českého rozhlasu (konkrétně pánové Jandák, Kňourek a předsedkyně rady paní Dohnálková). Na její absurdní rozhodnutí i na ještě absurdnější způsob volby mediálních rad vůbec Trilobit upozorňuje již podruhé, poprvé dostala zásilku „citronů“ kompletně celá poslanecká sněmovna. Zatím se nezdá, že by za totéž „citrony“ napřesrok neputovaly opět do stejných rukou.


    Komentáře k článku: Bilance zvaná Trilobit

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,