Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bezmocnost

    Bezmocnost se dá do latiny bezbolestně přeložit jako impotence.

    Moci bezmocných, o který krásně V. Havel psal, jsme si zas tak moc neužili. Bezmoci štvaný zvěře dost.

    Někdy přibližně v roce 1978 mě zatkli tři estébáci v bytě na Míráku.

    Byli celí šťastní, jak to bylo snadný. Zazvonili, já otevřel a už jsem seděl ve žlutým žigulíku. Kluci pospíchali, a tak to vzali v šest ráno přes Pavlák. Uvízli jsme mezi dvěma tramvajema. Rozčilenej dav bouchal do auta a řval cosi o buranech, orgánech lidskýho těla a jiný i výstižnější výlevy pracujícího lidu. Neviděli kdo/co to sedí uvnitř. Já se na lidi usmíval a orgáni dělali, že nejsou. Najednou byli v roli bezmocných.

    Bezmocnost, kterou třeba zažili doma v posteli, se nedostala ani přes panel jejich hnízdečka, ale todle? Cítili, že by to mohlo přerůst až v lynčovačku. Ale česká holubičí povaha je limited, stačí si jen zanadávat.

    Domácí impotenci si můžete zchladit na podřízenejch, nebo v případě těch nadlidí, na úlovku popletenýho chartisty či muzikanta.

    Moje maminka často říkávala: Hledali tě tu včera takoví slušní páni a ptali se, kde seš a kdy se vrátíš. Byli líp oblečení než ty, auto měli umytý, ne jako ten tvůj brouk.

    Mámo, nebav se s nima, to jsou svině estébácký.

    Mlč, ty seš kriminálník. Já se za tebe stydím, když přijdu mezi sousedky do mlíkárny.

    Pak už jsem matce nikdy neřekl pravdu – kam jedu a proč tam jedu. Když už s nima potřebuješ mluvit, řekni, že jsem jel do Poděbrad shánět práci.

    Po nějakým divokým sezení v Ječný 7, v bytě Němcovic, se ráno ozývaly z půdy vrtačky a rány. Po chodbě bloudili tzv. řemeslníci. Některý z nespočtu dětí se jich bezelstně zeptalo, co tam roběj.

    Zařízení civilní obrany, zněla odpověď.

    Když dotloukli a dovrtali, měli jsme tam s Plastikama schůzi.

    Kluci, pojďte vyzkoušet to zařízení civilní obrany.

    Zašli jsme do kuchyně a šeptem se domluvili na fiktivním hraní v Plzni.

    Krátce a ve zkratkách: Přijedeš na náměstí, zajdeš do hospody, kterou si řeknem až potom, druhý auto přijede hodinu po nás…

    Mělo to znít přesvědčivě.

    Pak jsme šli na pivo a na tu trapnou konspiraci zapomněli.

    Po neděli se v Ječný vyrojily plzeňský máničky. Co se to, kurva, v sobotu dělo? Vybrali nás ze všech putyk a drželi ve vachcimrách přes noc… atd.

    To nic, pánové, to byla jen zkouška odposlechu, jako jestli a jak to fakt fachá. A pak jsem jim vyložil tu trapnost.

    Doporučuju lidem, co měli doma odposlech, ať se pokusí tu štěnici najít. Sběratelé starší vyspělý elektroniky za to určitě daj slušný love. Byli to prej – podle nálezů – drahý broučci anglický i americký výroby.

    Hledej, vole, máš ve stěnách zazděnej poklad.


    Komentáře k článku: Bezmocnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,