Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Bez boží cti

    Hru Jeana Anouilhe Becket aneb Čest boží nastudoval v Městském divadle Brno slovinský režisér Janez Starina v novém překladu Jiřího Žáka. Ten se pokusil její jazyk zmodernizovat, ale na rozdíl od Mileny a Josefa Tomáškových se v jeho podání ztratil lehký konverzační tón, který zvláště u „vážného“ dramatu, jakým Becket bezesporu je, vytváří zvláštní dráždivou rovinu. Místo toho se zde objevuje řada vulgarismů, které působí zbytečně silácky a často i rušivě. Větším problémem než překlad je ovšem neexistence zřetelné interpretace tématu. Hra o přátelství dvou rozdílných osobností, jaké představují Jindřich II. a Tomáš Becket, sice vypadá na první pohled jednoduše, ale pokud se její motivy nerozplétají pozorně, vznikne jen více než tříhodinová nuda.

    Sám autor nerozdal ústředním hrdinům karty stejným dílem. Král Jindřich se sice během děje nevyvíjí, snad jen zesilují jeho špatné vlastnosti, prudkost, egoismus, žárlivost, neprozíravost, ale jde o postavu živou, dynamickou, efektní. Becket naopak prochází proměnou zásadní. Zpočátku je to veselý kumpán Jindřichových pitek, poté jeho schopný kancléř a nakonec jeho největší protivník, arcibiskup z Canterbury. I přes tyto proměny se postava jeví spíše jako introvertní, z největší části statická a ještě ke všemu s aureolou světce. Petr Gazdík hraje Becketa od začátku tak, že má nad králem navrch. Přitom pečlivě ukrývá své skutečné pocity pod téměř nehnutou tváří. Tušíme však za ní tajemství Becketovy duše. Režisér mu ovšem jeho pozici velmi ztěžuje. Je nepochopitelné, proč v inscenaci nepoužil scénu s mladým mnichem před vraždou v Canterbury, která umožní interpretovi ukázat Becketa jako člověka, který se vědomě rozhodl k sebeobětování. Bez tohoto momentu Gazdíkovi v závěru nezbývá než pokusit se alespoň trochu oživit sochu světce, který nás upřímně řečeno dvakrát nezajímá. Ať už si Anouilh sám myslel o Bohu cokoliv, tady je jeho role nezpochybnitelná. Samozřejmě s tím úzce souvisí téma Becketovo, s božím posláním získal i svou vlastní čest. Režisér však dělá všechno proto, aby všechny církevní představitele vykreslil stylem agitek z padesátých let – jejich charakteristickou vlastností je tloušťka, poživačnost, směšný fanatismus nebo neméně směšná poťouchlost. S čím se to tedy utkává Becket ve své představě o cti boží? S těmito schematickými karikaturami? Tím mizí jedna názorová strana konfliktu, protože její obraz není možné brát vážně a zbývá jen zápas s mocí světskou. Tu reprezentuje především Jindřich, protože všichni ostatní jsou pouze jednoznačně pojatí přisluhovači. Jediným jeho soupeřem je francouzský král Ludvík, schopný manipulátor politické moci. Viktor Skála je Ludvíkem šarmantně pragmatickým, hladce konverzujícím, sebezálibně ironizujícím. Jde o suverénní výkon v čistě anouilhovském duchu. Ani Petr Štěpán neměl problém vypořádat se s Jindřichem. Daří se mu věrohodně zahrát jeho cholerické výbuchy, přelétavost, živočišnost, žárlivost na Becketa i postupnou devastaci jeho osobnosti po vzájemném rozchodu. Právě scéna jejich posledního setkání na mrazivé pláni je emocionálně nabitá i vizuálně velmi působivá. Štěpánův projev je energický, dynamický a proměnlivý, zvláště výrazný v linii osobní, která se týká jeho vztahu k Becketovi. Motivy politické manipulace, zneužívání moci i bezskrupulózního pragmatismu zde ustupují do pozadí. To by nebylo na závadu, kdyby se více podařilo zdůraznit téma hledání sebe sama, které možná není na první pohled tak čitelné, ale dnes možná vlastně aktuálnější a hlubší. Promítnout si politikaření dřívější do toho současného není těžké, ale pochopit, v čem spočívá smysl vlastní cti, zůstává trvalým problémem. Pokud by totiž Becket nepojal svou arcibiskupskou misi jako poslání, mohl by zůstat jen schopným kolaborantem.

    Zvláštním pandánem k této dvojici je duo klaunů, do nichž režisér pospojoval řadu dalších postaviček. Michal Isteník a Jaroslav Matějka jsou sice zpočátku určitým osvěžením, postupně se však jejich komické výstupy stávají stereotypními a až nesnesitelně naddimenzovanými. Pokud tito herci měli – kromě spojení rolí – vytvářet jistý pokleslý protiklad k osudovému vztahu Jindřicha a Becketa, příliš se to nepovedlo. Spíše se ale zdá, že režisér místo aby hledal komiku uvnitř hry, která zde zvláště v paradoxních dialozích rozhodně nechybí, rozhodl se ji vnést zvnějšku šaškovskými čísly. Interpretační neujasněnost a obecnost režisérova pojetí pak nemůže zachránit ani efektní náznaková scéna s významotvorným svícením. Od divadla čekáme víc než ilustraci určité historické etapy v pohledných obrázcích.

    Městské divadlo Brno – Jean Anouilh: Becket aneb Čest boží. Překlad Jiří Žák. Režie Janez Starina, scéna Jože Logar, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Mirko Vuksanovič, dramaturgie Jiří Záviš. Premiéra 22. května 2010.


    Komentáře k článku: Bez boží cti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,