Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bernátek píše Varyšovi No. 2

     Milý Vojto,

    Přece víš, že národní identita a pojem národ jsou historicky proměnlivé. Existence Národního divadla v Brně či kdekoliv jinde mi přijde stejně obskurní jako existence jakéhokoliv jiného divadla. Proto bych se vykašlal na tvrzení, že národ, či otázka národního umění nebo národní dramaturgie je anachronismem, nezabýval se vtipkováním na účet vlastenectví a snažil a konstruovat smysl „národního“ dnes. Od takového ustavičně stojícího Národního divadla bych pak požadoval formulaci národní otázky či provokaci národa, jak ty očekáváš od kamenných scén.

    Co bychom si počali s takovým Horáckým nebo Slezským divadlem? Jakou důvěru a péči věnujeme „národu“, tak se chováme i k divadlu. Chápu tvůj zájem o bizarno, generálně máme stejné gusto a i mě vadí nedůslednost a průraznost jak pana Plachého, tak vůbec většiny kamenných divadel v Čechách a na Moravě. Přesněji: vadí mi stud a neodpovědnost vůči velkým „pojmům“. Máme sice Státní operu, ale copak se někdo pozastavuje nad tím, s jakou státností se tam obcuje? A které divadlo se dnes prohlásí za státní, aniž musí být nutně státem vlastněno? Která scéna, velká nebo komorní prohlásí, že sympatizuje se Stranou zelených nebo se sociálními demokraty? Nebo: proč dnešní divadla nemají v názvu slova „moderní“, „dělnické, „revoluční“, „anarchistické“, „komunistické“, „kapitalistické“ divadlo? Prohlásit, že dělám divadlo stranické, nebo je prostě bez prohlašování dělat a nestydět se za to, to je přece důkaz svobodné tvorby. Mám dojem, že spojení pojmu, jehož osmyslnění vyžaduje odpovědnost a závažnost od tvůrců, diváků i kritiků, s divadlem, vyvolává paniku. A co si počít s divadly městskými? Co u nich zakládá městskost? Myslet na rozpočet je instrumentální a banální.

    Takové otázky přece nemůžou být řešeny v třech izolovaných světech. Ostatně: řeči o potřebě dialogu jsou podezřelé v případě, kdy suplují samotný dialog. Podobně jako řeči o národě nebo jeho anachroničnosti suplují absenci vespolného díla národního a tvorby národní kultury. A dílo komunikuje, jako je dílem a komunikací tento list.

    Nemám tak jasný ideál jako ty, ale kritik, podobně jako umělec, přece může pracovat i jako „producent“ a podílet se na konstrukci (výrobních prostředků) umění, neupejpat se a měnit, co ho sere. Řeči o izolovanosti, podobně jako tvrzení o postavení kritika „na straně diváků“ (že kritika má informovat, vzdělávat, upozorňovat na dobré), o neetičnosti psaní o „přátelích“ se týkají morálky a odpovědnosti jednotlivce nebo úkolů podružných a vůbec bych z nich nevyvozoval funkci kritiky.

     Z Brna zdraví Martin


    Komentáře k článku: Bernátek píše Varyšovi No. 2

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,