Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Berme to vážně

    Jsem hudební skladatel a spíše se mi vede, čímž chci zdůraznit, že toto není lamentace. Mí přátelé říkají, že kdybych se choval trochu rozumněji, bral by mě už kdekdo vážně. Tak jak nás vlastně berou? Například mocní a bohatí. Nebo stát, který různé segmenty tvorby subvencuje z principu. A co ti, které umění vůbec nezajímá?

    Zdeněk Merta

    Vztah bohatých vlastníků čehokoli k různým oblastem kultury se proměnil, je vcelku jedno, zda jde o skutečný zájem, odpustky, snobismus, či pragmatickou reklamní nebo lobbistickou činnost – výsledek je pozitivní. Mám se všemi zmíněnými formami osobní zkušenosti, mnohé velmi zábavné. Jsem však nadšen tím, že se zvyšuje počet privátních subjektů, které kromě charitativních podporují i projekty umělecké. Někteří mocní se sice k naší oblasti chovají přezíravě, ale je to vždy trapné a většinou se to obrací proti nim. Dobře jim tak.

    Stát nás vážně bere, protože ví, že umění umí udělat virvál. Svých umělců se bojí, a tak je radši dotuje. Politická reprezentace se ovšem někdy skládá z lidí vzdělaných a kulturních, takže podpora umění je přirozenou součástí jejich myšlení, občas se vyskytne skupinka ignorantů, ale i ti (se skřípěním zubů) tuto činnost konají. Občané nevolí politické strany podle jejich postoje ke kultuře či vzdělání, systémově to má v programu každá partaj téměř stejné.

    Dnes po různých peripetiích jsem přesvědčen, že umění přímou pomoc státu potřebuje a že je třeba zohlednit různé aspekty (originalitu, uměleckou úroveň, regionální a společenskou potřebu, ohlasy a další), jakkoli je to složité. Komise jsou nespravedlivé a patlavé, ale nemám lepší nápad.

    Mnoho lidí umění prostě nezajímá a nemusí jít o úplné barbary, v případě existence daňových asignací by podporovali třeba sport, biofarmy nebo stavbu wellnessů. Do značné míry to chápu – kalokagathie se dá dosáhnout různými cestami.

    Je jasné, že velkou část obyvatelstva nezajímá nic z uvedeného a dokonalost nacházejí v něčem úplně jiném, nebo ji nehledají. Kdyby rozhodoval o státní subvenci umění plebiscit, měl bych o její budoucnost silnou obavu.

    V mnohatisícileté historii lidstva mají však kultura a kumšt tak pevné místo, že jsou pro nás sebezáchovné. Čtenáři DN to samozřejmě vědí, ono se zdá, že to ví každý, ale neví. Je dobré to občas říkat a občas dokázat činem.

    Toto vše má také druhou stranu, trochu problematickou – jestli si má umění podporu zasloužit, jestli o ni má usilovat. To je na delší rozbor, zkráceně řeknu, že si to nemyslím, když něco vymýšlím, když píšu, ale zároveň na to často myslím, když projekt realizuji.

    Svoboda a nezávislost vyjadřování obzvláště v umění jsou nedotknutelné, jenže čím jsem starší, cítím také větší odpovědnost – ke svému obecenstvu a ke každému stéblu trávy na téhle planetě. To, bohužel, není teze, ale dojem ze života.

    Většinou se zabývám psaním pro širší publikum. Nemyslím, že je třeba přeceňovat středoproudé aktivity a dopady, alternativní výhonky jsou (někdy) zajímavější a (někdy) předznamenávají vznik dalších, nových mainstreamů. Ofrňování je však ještě horší přístup.

    Odjakživa vznikaly různé exkluzivní kluby těch, kteří se uměním zabývali, ať aktivně, či pasivně, tak nějak bokem, stranou. Avšak dnešní čas je tak atomizovaný, že se mi zdá důležité ty kluby hledat, rozšiřovat, spojovat. Část mých aktivit se v minulosti snažila kultivovat některé lidové zábavy (pokud se mi zdálo, že kultivovatelné jsou) a přitahovat blíže středu některé elitářské výhonky (pokud jsem cítil, že mají schopnost oslovit větší část publika). Dříve to bylo snazší, již to nějaký čas nedělám, ale myslím na to stále. Možná, že snaha o to, aby nás „brali vážně“, by mohla v tomto smyslu přinést mnoho pozitivního.

    Líbí se mi názor, že začátek století má historickou povinnost šířit světlo a integraci – teď se to zrovna ohromně hodí. Berme to vážně.


    Komentáře k článku: Berme to vážně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,