Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Berlín se baví

    Díky festivalům Divadlo a především PDFNJ známe berlínskou tvorbu režisérů Franka Castorfa, Christopha Marthalera, Thomase Ostermeiera, Michaela Thalheimera či Herberta Fritsche. Leccos už u nás bylo napsáno o inspirativním berlínském operním divadle. Berlín má ale ještě jinou, a to neméně zajímavou tvář… V následujícím textu nabízím procházku právě tímto – u nás méně známým – berlínským divadlem.

    Stage Theater am Potsdamer Platz FOTO  ARCHIV DIVADLA

    Stage Theater am Potsdamer Platz FOTO ARCHIV DIVADLA

    Šansoniérka v opeře

    Začneme v operním domě, kde se opereta, revue a muzikál v poslední době staly tak dominantní součástí repertoáru, že se tak trochu jeví jako konkurent komerčních zábavných scén. Po čtyřech letech se do Komické opery – právě o ní je řeč – jako režisér vrátil bývalý intendant Andreas Homoki. My Fair Lady, příběh květinářky Lízy, kterou si vezme do parády profesor fonetiky a učiní z ní dámu (přičemž sám poněkud ztratí hlavu), proslavil film s Audrey Hepburn a Rexem Harrisonem natolik, že s ním bude patrně už vždy poměřován každý divadelní režisér. Inscenace v Komické opeře dává ovšem na film velmi šikovně zapomenout – počínaje tím, že výtvarník Frank Philipp Schlößmann nestaví na jevišti žádnou iluzi reálných prostředí. Vládne tu čistá divadelní poezie: uprostřed prázdného, odkrytého jeviště stojí na začátku jen gramofon z dvacátých let 20. století. Při předehře se jevištěm zavlní opona, za níž se v průběhu večera objevují a zase mizí postavy hry a také gramofony různých velikostí (ten největší slouží i jako skluzavka při jedné z revuálních scén). Žádné přestavby, žádný oddech: situace se v rychlém rytmu přelévají jedna ve druhou. Jeviště se točí jako gramofonová deska a Freddy zpívá své vyznání jako kabaretní číslo. Však také nálada je tak nějak revuální a překvapivě bujará a groteskní. Žádné psychologizování, žádný sentiment, ale permanentní nadsázka, v každém gestu i slově, ať už zní z úst operních sólistů Jense Larsena (Doolittle) či Christopha Spätha (plukovník Pickering), nebo činoherců: Higginse hraje Max Hopp jako roztomilého, nepraktického troubu, který nemá od začátku proti dračici Líze šanci. Ano, dračici! Katharine Mehrling v roli Lízy má temperamentu na rozdávání. Na konci popadne Higginse za ruku a odvádí si ho pryč – a je zcela jasné, kdo bude v téhle domácnosti vládnout. Čtyřicetiletá(!) herečka vpadá na jeviště oblečená do kostkované košile a modrých kalhot s laclem, balancuje s přepravkami, až se sesypou a ona se chlapsky rozmáchlými gesty domáhá spravedlnosti. Zdá se v podstatě ne­uvě­ři­telné, že by tohoto ukřičeného diblíka mohl Higgins za tři měsíce představit na plese jako dámu. Vlastně se to zdá neuvěřitelné ještě dlouho i při výuce: však tahle neučesaná školačka navlečená do sukýnky a bílých podkolenek nikdy nebude tak úplně romanticky vznešenou dámou. Ale v elegantních plesových šatech vypadá krásně… A k Higginsovi nakonec promluví s překvapivou noblesou.

    Katharine Mehrling je oslavovaná diváky i kritikou, jakkoli je na jejím zpěvu znát, že má blíž k šansonu než romantice – však také vystupuje v sólových programech s písněmi Edith Piaf. Její obsazení je každopádně dobrým marketingovým tahem: jedna z hvězd berlínského zábavného divadla do Komické opery patrně přiláká publikum, které ji zná odjinud. Třeba z Renaissance-Theater: za roli 95leté zpěvačky v písňovém dramatu Erika Gedeona Navždy mladý získala v roce 2010 cenu Zlatá opona, kterou udílí divácký divadelní klub nejoblíbenějším berlínským hercům (a další ceny následovaly). Nebo z Baru jeder Vernunf, kde dvěstěpadesátkrát zahrála Sally Bowles v Kanderově Kabaretu.

    O Renaissance-Theater bude záhy řeč. Teď vejděme do Baru jeder Vernunft, což je pozoruhodný zábavní podnik založený v devadesátých letech minulého století v secesně vybaveném, zrcadlovém stanu, zkonstruovaném roce 1912 v Nizozemsku pro taneční příležitosti. V osmdesátých letech ho získal švýcarský producent Ueli Hirzel a dnes je postaven v berlínské čtvrti Wilmersdorf. V blyštivém prostředí mohou diváci u stolků dobře pojíst a popít při muzikálových, šansonových či kabaretních večerech a show – legendární je inscenace operety U bílého koníčka z počátku devadesátých let (dostupná i na DVD), nedávno se tu v dlouhých sériích hrál muzikál Klec bláznů.

    Krátké sblížení Sebastiana (Hans-Werner Meyer) a Magdaleny (Judith Rosmair), kterým se nezadržitelně hroutí dosavadní život (Renais­sance-Theater – Milujeme a nic nevíme) FOTO  BARBARA BRAUN

    Krátké sblížení Sebastiana (Hans-Werner Meyer) a Magdaleny (Judith Rosmair), kterým se nezadržitelně hroutí dosavadní život (Renais­sance-Theater – Milujeme a nic nevíme) FOTO BARBARA BRAUN

    Svět rozdělený zdí

    Varieté, revue, opereta a klasický muzikál mají v Berlíně tradičně významné postavení. Velké muzikálové produkce posledních několika desetiletí našly větší odezvu možná spíše v jiných velkých německých městech – firma Stage Entertainment, která dnes ovládá německý muzikálový trh, příznačně sídlí v Hamburku. Nicméně také v Berlíně byli samozřejmě k vidění dníci (po rekonstrukci bylo jimi znovu­otevřeno divadlo s velkou muzikálovou tradicí: Theater des Westens), Tanec vampýrů nebo Elisabeth. A v roce 1999 bylo na Potsdamer Platz otevřeno nové, impozantní muzikálové divadlo pro 1800 diváků, tedy jedno z vůbec největších německých divadel. Zahájilo světovou(!) premiérou Disneyho muzikálu Zvoník od Matky Boží, následovaly Lloyd Webberovy Kočky, Disneyho Kráska a zvíře nebo Mamma Mia!. Nová éra začala v lednu 2011, kdy se Stage Theater am Potsdamer Platz proměnil v chrám Udo Lindenberga: na stěnách visí jeho malby a z jeviště zní jeho hity v muzikálu Za horizontem (Hinterm Horizont).

    Poprockový zpěvák a zakladatel skupiny Panikorchester je v Německu celebritou první kategorie. Pro mnohé je zjevně symbolem protestu proti rozdělenému Německu – jako autor písní Děvče z východního Berlína či Zvláštní vlak do Pankowa (satirický apel na Ericha Honeckera, aby ho nechal vystupovat ve státě dělníků a rolníků, na melodii Chattanooga Choo Choo). Po pádu zdi získal několik uměleckých i státních ocenění. A hned v roce 1989 to nejvyšší: Spolkový řád za zásluhy, konkrétně za úsilí o porozumění mezi Východem a Západem. Veleúspěšný je stále i jako zpěvák: jeho nová alba patří k nejprodávanějším v Německu a své sedmdesáté narozeniny oslaví v květnu na turné po německých stadionech a megahalách.

    Muzikál Za horizontem vstoupil do poslední sezony, hrát se bude do srpna 2016. Má za sebou přes dva tisíce představení, vidělo ho přes dva mi­lio­ny diváků. Jedná se o jednoznačně nejúspěšnější berlínskou muzikálovou produkci všech dob. A nemohlo to, myslím, ani dopadnout jinak – vzhledem k Lindenbergově neutuchající popularitě i vzhledem k tomu, jak stále aktuální je pro německé umělce téma rozděleného Německa. Jen kolik filmů v posledních pětadvaceti letech na toto téma vzniklo! Komedie, tragédie, melodramata… Německá televize natočila seriál Weissensee, ve kterém vypráví osudy dvou východoněmeckých rodin v letech 1980–1989. První dva díly 3. série v den 25. výročí sjednocení Německa sledovalo přes pět milionů diváků. Nedivím se, je to báječně napsaný, napínavý příběh lidí, jejichž vztahy jsou bolestně poznamenané režimem, ve kterém žijí – ať už ho podporují, nebo bojují proti němu. Nakonec je seriál vlastně věrohodnější než celá německá filmová vlna na dané téma, která možná až příliš odráží (pochopitelnou) touhu po dobrých koncích.

    Nejpopulárnější filmy na téma rozděleného Německa vznikaly v prvním desetiletí tohoto století – například oscarový snímek Životy těch druhých, komedie Good Bye, Lenin nebo dramata o násilně rozdělených rodinách Žena z Checkpoint Charlie či Láska nezná hranic.

    Muzikál inspirovaný životem Udo Lindenberga tak vlastně přišel poměrně pozdě. První nápad je nicméně už z roku 2005, kdy divadelní režisér a autor Martin Verges načrtl muzikál s titulní Lindenbergovou písní Děvče z východního Berlína a požádal zpěváka o svolení. Ten nejenže je neudělil, ale kontaktoval spisovatele a scenáristu Thomase Brussiga s vlastním projektem. Verges se od roku 2011 s autory neúspěšně soudí… Ať to bylo jakkoli, každopádně je zřejmé, že minimálně nápad vyjít z písničky Děvče z východního Berlína byl Vergesův. V muzikálu dvojice Brussig–Lindenberg se Udo v roce 1983 při koncertu ve východním Berlíně seznámí s Jessy a dva roky poté se znovu sejdou v Moskvě, kde Jessy otěhotní. Další setkání při pádu zdi je poznamenané tím, že se Udo dozví o Jessyině spolupráci s tajnou policií. Se svým synem se Udo setká až po dalších téměř dvaceti letech – celý příběh probíhá jako retrospektiva, kterou spustí novinářka zjišťující, kolik pravdy je na slovech písně Děvče z východního Berlína.

    Zní to možná jako kýčovitý milostný příběh, ale Udo Lindenberg není právě romantický typ a také postava Jessy je napsaná jako děvče stojící nohama pevně na zemi: užila si, ale nemá o rockerské hvězdě žádné iluze. Jejich setkání nepostrádají nadhled a patří v představení k tomu lepšímu – spolu s několika ansámblovými scénami (především oslava pádu zdi: při písničce Vítejte v Berlíně prší konfety a všichni v hledišti i na jevišti jsou tak nějak dojatí…) – byť produkce, zahrnující nevelký komparz, postrádá rozměr očekávané velké muzikálové show. Viděla jsem druhé obsazení. Sebastian Zierof Uda nehraje, ale přímo imituje. Do posledního gesta i záchvěvu hlasu. Svým způsobem je to obdivuhodné, svým způsobem svazující. Právě v tom je hlavní problém díla: v dlouhých činoherních scénách se vše příliš vysvětluje, popisuje, vyhrává (schůze soudruhů, rodinné diskuse v obýváku), a tak někdy převládá informativně-edukativní rovina díla nad divadelností a fantazií. Ostatně produkce muzikálu se chlubí tím, jak sem sváží desetitisíce školáků z celého Německa… Vůbec nejsilnější divadelní moment inscenace přichází už na úplném začátku, kdy se při písni Děvče z východního Berlína pomalu na jeviště snáší typický Lindenbergův klobouk, ovšem o průměru devět metrů, s představitelem Uda trůnícím nahoře. A na segment zdi se promítají autentické záběry rozdělovaného Berlína.

    Přes všechny výhrady je třeba říct, že vidět muzikál Za horizontem stojí za to. Jakkoli daleko intenzivnější prožitek a pochopení absurdní reality města rozděleného zdí přinášejí již zmíněné filmy nebo báječně udělaná expozice na Friedrichstrasse (tzv. Tränenpalast – Slzavý palác) a Památník berlínské zdi v Bernauer Strasse.

    Milujeme a nic nevíme

    Na závěr vás zavedu do slíbeného Renaissance-Theater. Je jediným zcela dochovaným evropským divadlem ve stylu art deca. Krásný komorní prostor se zdmi obloženými intarzovaným dřevem. A pozoruhodné soukromé divadlo s dlouhou tradicí: ve dvacátých letech bylo zkušební scénou pro mladé autory, což mu zůstalo dodnes – v evropské či alespoň německé pre­miéře tu byli v minulých letech uváděni Ronald Harwood, Donald Margulies, Tom Stoppard…

    V roce 2014 divadlo uvedlo komedii Milujeme a nic nevíme (Wir lieben und wissen nichts) Moritze Rinkeho, jednoho z nejhranějších současných německých autorů. Ve svých hrách obvykle vrhne skupinu lidí na jedno místo a donutí je ve vzájemných konfrontacích odkrývat jejich problémy, bolesti, křivdy…

    Vděčné schéma, které známe třeba z Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové nebo z Boha masakru Yasminy Rezy, se objevuje také tady: Sebastian a Hannah se nakrátko stěhují do Curychu – k výměně bytu s Romanem a Magdalenou ale nakonec nejspíš nedojde, protože po dvou hodinách společně strávených v berlínském bytě už vůbec není jasné, kdo s kým a kam půjde: na jevišti jsou čtyři rozjitření, osamělí lidé, jejichž stávající životy se rozsypaly na kousky. Začíná to na první pohled nevinným dětinským vzdorem (neúspěšného) spisovatele, který se snaží udržet co nejdéle v původním bytě, a tak rozvíjí nekonečné hovory s romantičkou Magdalenou. Na druhé straně vzniká spojenectví racionální dvojice Hannah–Roman. Ve skvěle napsaných dialozích a monolozích se neustále pohybujeme na hraně pouhé provokativní hry, kterou hrají postavy mezi sebou, a vážného sporu, který – vysloven – nutně povede ke krachu vztahů. Situace se krok za krokem přiostřuje, odkrývají se tajemství, s nečekanou silou vyhřezávají na povrch konflikty. A stále je méně jasné, co ty dvojice vlastně drží pohromadě…

    Renaissance-Theater láká na prominentní herce, kteří často prošli některými vyhlášenými německými divadly (berlínská Volksbühne či Schaubühne, Thalia Theater Hamburg ad.), dnes jsou na volné noze, filmují a na jevišti jsou k vidění zřídka. Hans-Werner Meyer (u nás známý hlavně jako Dominik Born ze Specia­listů na vraždy, hrál i ve zmíněném filmu Láska nezná hranic), Gesine Cukrowski, Tonio Arango a Judith Rosmair prokazují v této inscenaci značný komediální talent, pohybově jsou vedeni k až akrobatickým kouskům. Vyznění Rinkeho hry značně prospívá, že se její existenciální rozměr vyjevuje spíš mimochodem, v zastaveních mezi bláznivými, groteskními akcemi. Velmi zábavný večer, ze kterého člověku nakonec není vůbec veselo…

    Inscenace Rinkeho komedie, která výmluvně ukazuje, kterak pohlceni moderními technologiemi zapomínají lidé na skutečný kontakt, je, bohužel, po derniéře. Ale v repertoáru Renaissance-Theater jsou další tituly spojující společenskokritickou tendenci s komediální formou. V této sezoně na repertoár přibývá Zvrhlé umění Ronalda Harwooda, Dům na venkově Donalda Marguliese, monodramata Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi (hraje Anika Mauer) a Helena, obhajoba jedné coury (hraje Georgette Dee). Toto, v dobrém slova smyslu bulvární divadlo, které nerezignuje na vážná témata, rozhodně stojí za to vést v patrnosti.

    Pozvánka navíc

    Na závěr ještě jedna pozvánka do Baru jeder Vernunft. Hans-Werner Meyer založil před třiceti lety se třemi kamarády (dnes povoláním muzikantem, lékařem a učitelem) skupinu zpívající a cappella hity minulého století (například Up on the roof; Hello My Baby; This boy) v originálním, hravém, důvtipném aranžmá Valentina Gregora. Pod názvem Meier und die Geier vydali CD Freundschaft. Je radost je poslouchat i dívat se, jak si občasné společné muzicírování užívají: v tomto roce budou několikrát k vidění v Hamburku a dvakrát v Berlíně spolu s komikem Chinem Meyerem v satirickém programu Klang Razzia.


    Komentáře k článku: Berlín se baví

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,