Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběh starého psa Šajloka

    Shakespearova Benátského kupce inscenoval Stanislav Moša na Hudební scéně Městského divadla v Brně – oproti Činoherní scéně větší a technicky špičkově vybavený prostor jistě skýtá příznivější možnosti pro lákavou podívanou, navíc však pojme víc diváků zvědavých na atraktivního hosta v roli židovského kupce Šajloka: Boleslava Polívku. Moša jako zdatný divadelní manažer ostatně na tom postavil marketingovou kampaň inscenace.

    Benátský kupec

    V popředí se Šajlok (Boleslav Polívka) domáhá vyříznutí libry masa z hrudi Antonia (Petr Štěpán) FOTO JEF KRATOCHVIL

    Slavný herec není jediným tahákem, k těm náleží také působivý vizuál scény či efektní svícení. Scénograf Christoph Weyers navrhl vysoké trojpodlaží, jehož chladně kovový rastr vymezuje z boků a zadní strany jeviště. Pravidelnosti přísně symetrické stavby se vzpírají občas rozevřené žaluzie v patrech, které odkazují vizuálně k průčelím středomořských domů i metaforicky k narušení řádu, jež rozvíjí dramatickou nit hry. Benátské reálie ovšem nejvýrazněji evokuje před kulisami rozložená vodní plocha překlenutá lávkou a vybavená ostrůvky chodníků. Toto řešení umožnilo rozpohybovat dění v benátských ulicích, což dobře vyniká ve srovnání se scénami v Belmontu situovanými na prázdné forbíně před oponou: ani síla shakespearovského dialogu je nechrání před jistou statičností.

    Té inscenace čelí také výrazným typologickým rozlišením a komickou stylizací postav. Platí to nejen pro belmontské nápadníky bohaté Porcie (vojácky neotesaný marocký princ Jakuba Zedníčka, travesticky změkčilý aragonský princ Patrika Bořeckého), ale též pro figury benátské: Milan Němec a Alan Novotný ve vedlejších rolích Saleria a Solania pojmou jeden z dialogů v parodické dikci hlasatelů televizních zpráv. Brilantní studií sganarelovsky vykutáleného slouhy na sebe strhává zaslouženou pozornost Lancelot Michala Isteníka. Komické rysy vykazuje i erotická touha mileneckých párů, jejichž ženská polovina dominuje nad protějšky především díky výrazné cílevědomosti. Ta charakterizuje dychtící, avšak ukázněnou Porcii (Svetlana Janotová) a její obdobně utvářenou družku Nerissu (Eliška Skálová), ale také Šajlokovu dceru Jessiku, kterou Andrea Březinová na hony vzdaluje obrazu nešťastné bytosti utiskované mrzoutským rodičem: její Jessika je odrzle přímočará a bolest, kterou otci způsobí, když jako jediné dítě uteče s křesťanským mládencem a konvertuje k jeho víře, je jí zjevně lhostejná.

    Fakt, že Šajlok takto dceru nezná, koresponduje s povahovými rysy, jež zásadní postavě hry vtiskl Boleslav Polívka. Jeho starý židovský kupec býval snad kdysi obávaným obchodníkem, čas však hraje proti němu a odhaluje slabiny, které dosud uměl skrývat. Polívkův Šajlok to ví, a je proto ostražitý jako raněný pes: čas od času na lidi kolem sebe skutečně zavrčí, což obecenstvo zpravidla kvituje smíchem. Šajlok ovšem komického tónu užívá jako záměrné mimikry, jímž odpoutává pozornost a v případě potřeby varuje. Kdykoliv je lišácky prohnaný, kluzce úlisný či opatrnicky unikavý, jedná v souladu s nutností obstát v nepřátelsky naladěném prostředí. Ztráta dcery jako by Šajlokův sebezáchovný pud ztlumila: vyříznutí libry masa z hrudi Antonia (v posmutněle vyrovnaném podání Petra Štěpána) se domáhá svéhlavě a se zahořklým furiantstvím, zdá se, že pro chvíli soudního procesu vsadil vše na riskantní kartu msty. Boleslav Polívka rozvíjí Šajlokovy proměny a ambivalence bravurně, do celistvého výkonu dokáže vřadit i občasná rezidua téže postavy, kterou před devíti lety odlišně ztvárnil v rámci Letních shakespearovských slavností. Polívkův Šajlok právem poutá pozornost publika, nadto je i aktérem nejsilnější scény večera, kdy je na něm po prohraném soudním sporu ihned vykonán Antoniův požadavek křtu ponořením do vod kanálu. Efektní prvek šplouchajících vlnek sloužil dosud jen idylicky malebné hře světelných odrazů na kulisách, případně v nich sluhové chladili unavené nohy, Šajloka však hladina náhle doslova pozře. Vydá vzápětí zpola utopeného, zevně zmáčeného a vnitřně zlomeného muže. Jednoduchá, brutálně účinná scéna je vrcholem inscenace, závěrečný rozverně komický obraz jako by byl už navíc.

    Benátský kupec u Mrštíků není bez vady, místy působí jako hollywoodsky cizelovaný, poněkud studeně odtažitý spektákl, k čemuž výrazně přispívá filmová hudba Zdenka Merty a zejména mikroporty snímaný a reproduktory tlumočený zvuk. Bezesporu však patří k nejlepším činoherním inscenacím Stanislava Moši posledních let, jíž korunuje vyzrálá kreace představitele klíčové role.

    Městské divadlo Brno – William Shakespeare: Benátský kupec. Překlad Jiří Josek. Úprava a režie Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Zdenek Merta. Premiéra 5. dubna 2014.


    Komentáře k článku: Příběh starého psa Šajloka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,