Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ein Musiktheater!

    Tomáš Netopil, generální hudební ředitel Essenských filharmoniků, zastávajících též funkci operního orchestru, se patrně zasloužil o to, že v budově, která je mimochodem skvostným příkladem organické architektury Alvara Aalta, uvedli operu Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta (premiéra 8. října 2017). Z několika německých překladů si vybral Kurta Honolku, jen árie Kecala začínající slovy Každý jen tu svou zazní v češtině kvůli tradovanému vtipu ve spojení s následující replikou Jeníka Co tím míníte říci, já vám nerozumím. Režíroval SKUTR, tedy dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Jak sami uvedli, cítili se mít volnější ruce, nesvázáni českou inscenační tradicí a apriorními představami diváků. Mýlí se však v tom, že by Prodaná nevěsta snad byla pro německého diváka jakousi kuriozitou – v německé jazykové oblasti existuje více než stoleté kontinuum v jejím uvádění a nebál bych se říct, že i tady se vytvořila inscenační tradice, ovšem zcela jiná než ta česká. Německá režie, mohu-li soudit z nedávných kreací Christine Mielitzové, Uweho Erica Laufenberga, Balázse Kovalika, Thomase Langhoffa nebo Martina Bergera, přistupuje k Prodané nevěstě ze společensko-kritických pozic apelativního divadla hledajícího i v komickém žánru politické divadlo. Touto cestou SKUTR nevyjel a u německého diváka nakonec narazil, soudě podle hlasitého projevu nevole premiérového publika.

    Peter Paul (Krušina), Bettina Ranch (Ludmila), Tijl Faveyts (Kecal), Norbert Kumpf (Indián), Jessica Muihead (Mařenka) FOTO MATTHIAS JUNG

    Režijní koncepce ve scénografii Martina Chocholouška a kostýmech Simony Rybákové zasazuje dění opery do venkovské tělocvičny doby reálného socialismu (zde šedesátá léta) jako centra místního dění. Stejně to udělal Laufenberg ve vídeňské produkci, ale pro něj to bylo východiskem pro kousavou obžalobu nevycválaného buranství našeho (post)komunismu a krutosti vesnického společenství, kdežto Skutři prostor zaplnili krásnými, někdy snovými, Murakamim inspirovanými obrazy: Mařence se v úvodu opery vzdalují svatební šaty zavěšené na zvedajících se kruzích, na basketbalový koš míří projekce Úprkových Teplanek na hřbitově, Jeník mluví k Mařence ze surreálně vyhlížejícího lesa, furiant je inscenovaný jako Mařenčina noční můra s defilé všech postav. A tak dále. Také mi překáželo, že vyhrocené konflikty režiséři spíše zahlazují, že jejich inscenace je laskavá a ke Smetanovým a Sabinovým hrdinům shovívavá. Nikdo, ani ten Kecal, tu není vysloveně negativní postavou, spíš je to takový strejda hodný shovívavého úsměvu. Vašek není slabomyslným chasníkem, ale spíše ztřeštěným komediantem s „čírem“ na hlavě, který se nakonec u cirkusáků najde jako mezi svými – půvabná Esmeralda jej v závěru láskyplně, ne-li přímo smyslně, hladí po jeho medvědím kožichu, stalo se z něj opravdu její milostné zvířátko. Árii Znám jednu dívku provází módní přehlídka místních holek (zřejmý odkaz na film Hoří, má panenko). I takové to „naše“ poplácávání holek po zadku, jako u dobytka, je zde laskavou součástí koloritu, kampak na nás s nějakým feministickým #metoo.

    Je to od režisérů legitimní přístup a vlastně bych řekl, že zcela v intencích Smetanova díla, který nejspíš nechtěl psát sžíravou kritiku, ale vzdát hold české vesnici. Inscenace měla i hodně vysloveně hezkých momentů (například baladický obraz árie Ó, jaký žal, při které se Mařence rozpadá její sen – nakloněný domek s předzahrádkou, v níž jsou místo květů svíce), je hravá a půvabná (Úprkův obraz žen na poli). Ale chyběl jí výklad, o čem tu „Prodanku“ vlastně hrát. Myslím si, že u nás by Skutři pro tento druh lyrizujícího divadla našli víc pochopení.

    Vůči hudebnímu nastudování však nelze vznést výhrady. Essenští filharmonikové jsou jistě výtečným orchestrem, ale Netopil překvapil, jak nádherného „slovanského“ melosu, měkkého zvuku, současně ovšem velmi přesného, s nimi dosáhl. Operu dirigoval jako prokomponovaný celek bez cézur mezi čísly (sólisté holt museli strpět, že jim nebude tleskáno), tempa volil rychlejší. Bylo možné s potěšením sledovat, jak rozkošnicky se mazlí s minuciózně vypracovanými detaily, jakou od svého orchestru vyžaduje disciplínu, aniž by potlačoval tvořivost. Kdybychom jen mohli slyšet takové nastudování v Národním divadle! Na výsledku mají samozřejmě lví podíl interpreti – Jessica Muirhead jako Mařenka, typově ideální s klokotavým, sametově krásným sopránem, schopna stejně dobře lyrického i dramatického výrazu, český host Richard Samek, který brilantně zvládl německý projev jako lyrizující Jeník s určitými limity ve vyšší poloze, Tyjl Faveyts jako všudypřítomný Kecal v anglickém obleku a s blahobytným bříškem, disponovaný sbor – vynikající pohybově a až na drobné nepřesnosti i pěvecky. Za sebe musím říct, že němčina nijak nepřekážela vyznění opery, měla své opodstatnění – tím spíše v díle, které si hraje s jazykovou komikou. Nebylo by tomu samozřejmě tak, kdyby sólistům nebylo rozumět každé slovo. Zkrátka, ein Musiktheater!

    Aalto-Musiktheater Essen – Bedřich Smetana: Die verkaufte braut (Prodaná nevěsta). Dirigent Tomáš Netopil, režie SKUTR, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jens Bingert. Premiéra 14. října 2017.


    Komentáře k článku: Ein Musiktheater!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,