Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dalibor podle Formana

    Odhaduji, že začít v Boudě operou bylo už samo o sobě odvážné. K tomu arcidílem české klasiky Daliborem Bedřicha Smetany, o něhož se odjakživa vedly boje, jak holt už jsme na to u nás zvyklí. Kritické zbraně naposledy řinčely v polovině devadesátých let v Národním divadle kvůli úmyslu ředitele Jiřího Srstky získat k režii Dalibora Miloše Formana. Ten souhlasil s podmínkou, že z opery vyškrtá všechna místa, během nichž si coby student na bidýlku Národního divadla chodil zakouřit, a že nový překlad původně německého libreta pořídí Jiří Suchý. Úpravu provedl na starém magnetofonu fyzickým sestříháním a slepením magnetofonové pásky, vyjmul všechny sbory a kromě jiného se snažil pročistit poněkud nelogický průběh příběhu a především závěru opery – zkrátil dílo na necelé dvě hodiny. Úprava se velmi zamlouvala dirigentovi Liboru Peškovi, který měl dílo nastudovat. Jenže nastala vřava, že filmař chce znesvětit rodinné operní stříbro a s ním i zlatou kapličku. Vynechme detaily, bylo by to dlouhé psaní, a konstatujme, že projekt pod extrémním tlakem zarazil tehdejší šéf opery Josef Průdek.

    Strohý prostor Boudy Daliborovi svědčil. V záři reflektorů zleva Aleš Briscein (Dalibor) a Kateřina Špilauer Hájovská (Milada) FOTO PETR ZIKMUND

    Na možnost uvést sestříhaného Dalibora v budějovické Boudě upozornil tamního šéfa a režiséra opery Tomáše Studeného zase Jiří Srstka, myšlenka ho holt hlodá už čtvrt století. Studeného také zaujala, i syna Josefa Průdka Lukáše v pozici ředitele českobudějovického divadla. Přidal se k nim libretista oper produkovaných brněnským souborem Opera Diversa Pavel Drábek, který nově přeložil, upravil a knižně vydal libreto Dalibora z podnětu režiséra Michala Taranta pro uvedení opery v Olomouci (2008). Tam se Drábek pokoušel odstranit zjevné neobratnosti německého libreta Josefa Wenziga i dnes zavedeného dobového překladu Ervína Špindlera pro první uvedení díla v roce 1868. Spolu s Tomášem Studeným znovu upravili libreto zhruba podle Formanova sestřihu, do díla ovšem vrátili některé sbory a snad i další scény – důsledněji škrtat se podle mého mělo především několik falešných závěrů. Těžko to popsat bez notového podkladu, není ani uveden autor nezbytné přinejmenším technické hudební revize. Především se Drábek se Studeným zaměřili na věrohodnější motivace jednání postav, vyjasnili logiku konfliktu a odstranili archaismy – nakonec kvůli tomu možná schytali nejvíc výtek. Našeho spolupracovníka Ivana Žáčka přiměli k vášnivé polemice, kterou však na mé doporučení uveřejnil v Harmonii, neboť libreto analyzoval pouze z hlediska původní hudební materie. Se svolením autorů otiskneme libreto v některém z příštích čísel Divadelních novin a mohla by se nad ním rozvinout širší debata. Byla by v našem prostředí nanejvýš žádoucí.

    Vlastní provedení v Boudě bylo velmi problémové akusticky, hlučel hustý provoz na přilehlé frekventované ulici, sem tam venku do hudby zaštěkal pes (což nebylo špatné!) a pěvci v malém prostoru prohrávali souboj s velkým orchestrem, i když se ho dirigent Mario De Rose snažil tlumit. Jak obdivuji jeho nastudování světových oper, v českém repertoáru i v Daliborovi mi jeho tempa, ale hlavně logika vedení hlasů nekonvenuje. Co horšího, rozumět nebylo prakticky ničemu, debaty o kvalitě libreta zůstaly jen v rovině teorie. Provedení pročištěného příběhu v prostoru vysypaném snad pískem, jemuž vévodily jen dva kvádry a kolem něhož vedl ochoz s padacími mosty, připomnělo někdejší produkce studiových divadel, třeba hradecké Besedy, a Daliborovi tohle prostředí nesmírně slušelo. Přirozeně evokovalo (spolu s kostýmy, holemi a meči) středověkou surovost, z níž symbolicky vyklíčila láska Dalibora a Milady vedoucí k očistné smrti. Tomáš Studený rozehrál dramaticky nasvícený prostor na přesné hraně symbolických a věcných úkonů, které pěvcům většinou pomohly vytvořit dramatické postavy. V titulní roli zářil Aleš Briscein, skvělý Dalibor z Frankfurtu nad Mohanem (v němčině, přirozeně), který se neváhal naučit nové libreto – tak se pozná profesionál pendlující mezi významnými světovými štacemi, který stále miluje operní divadlo. Hlasově k němu ovšem nepadla Kateřina Špilauer Hájovská v roli Milady, obtížný part byl nad její současné hlasové možnosti. Z dobrého obsazení chci ještě zmínit Alexandra Beně coby opravdu státotvorného moudrého Krále Vladislava a Lenku Pavlovič coby Jitku.

    No, nebylo to dokonalé, ale inspirativní a potřebné, odvážné, hledající. Takové operní divadlo potřebujeme.

    Jihočeské divadlo České Budějovice – Bedřich Smetana: Dalibor. Opera o třech dějstvích v úpravě Miloše Formana, nové libreto Tomáš Studený a Pavel Drábek s přihlédnutím k libretu Josefa Wenziga v překladu Ervína Špindlera (1868) a Pavla Drábka (2008). Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková, světelný design Ondřej Šesták, sbormistr Martin Veselý, dramaturg František Řihout. Uváděno 21. až 24. listopadu 2019 (psáno z premiéry).


    Komentáře k článku: Dalibor podle Formana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,